CTÍM OTCE I MATKU, V TOM NEZNÁM BRATRA

Spravedlnost zvítězí

Filip Smoljak

Spravedlnost zvítězí

Filip Smoljak

Závěrečná řeč Šalomounova

Závěrečná řeč zástupce žalobce JUDr. MgA. Michala Šalomouna, Ph. D. v soudním řízení u Krajského soudu v Brně ve věci týkající se autorství divadelních inscenací režiséra Ladislava Smoljaka mezi F. Smoljakem a Divadlem Bolka Polívky.

„Vážený pane předsedo, v roce 93 jsem nastoupil na JAMU na Katedru režie u pana profesora Bořivoje Srby.
První přednáška a seminář od pana profesora, zakladatele Divadla Husa na provázku a předního světového teatrologa, se jmenovala: „K problematice postavení autorského subjektu v dramatickém artefaktu.“

Tehdy jsem vůbec nevěděl, co se tím myslí, a divadelní text a divadelní inscenace mi splývaly v jedno.

Nicméně výsledkem teatrologického pojetí věci je to, že se rozlišuje mezi textem a divadelní inscenací, která se odehrává v prostoru, v rámci níž se tvůrčím způsobem využívá literárního textu, hudby kulis, zvuků, světla a hlavně herecké akce. Divadelní inscenace totiž není jenom přednesem literárního textu. Je něčím jiným, svébytným.

Pokud jsme tedy schopni odlišit literární text od divadelní inscenace, pak je zřejmé, že zde máme dvě samostatná autorská díla. Autorem textu je ten, kdo text napsal. V případě her Divadla Járy Cimrmana jsou to pánové Smoljak a Svěrák.

V případě divadelní inscenace je autorem ten, kdo tuto inscenaci vytvořil, což je vždy režisér. V případě her inscenovaných tzv. DJC to byl Ladislav Smoljak.

Posouzení odlišnosti dramatického textu a divadlení inscenace je v zásadě posouzení odborné. Proto by soud měl v této věci vyhovět návrhu žalobce, neboť v rámci odborných vyjádření se lze dobrat k pochopení toho, že dramatický text a divadelní inscenace nejsou jedno a to samé. K témuž lze samozřejmě dospět i diváckou zkušeností.

Pokud je v autorském zákoně režisér uveden ve výčtu výkonných umělců, nemůže se z povahy věci jednat o režiséra divadelní inscenace typu Ladislava Smoljaka, který svojí činností určoval celou poetiku divadla. Navíc v rámci jeho divadelních představení nešlo o pouhé režírování příchodů a odchodů, ale o vytvoření komplexní inscenace, v rámci které došlo ke spojení různých samostatných děl, jako je text, hudba, světla, zvuky a herecká akce. Režisér by mohl za výkonného umělce být považován pouze tehdy, když by v rámci provádění nějakého díla něco skutečně režijně prováděl, což lze připustit u tzv. inspicienta, který při konkrétním divadelním představení upozorňuje herce, že už mají být na scéně.

Chyba, eventuálně nepřesnost, která je v současném znění autorského zákona, kdy režisér, sbormistr a dirigent jsou zařazeni do výčtu výkonných umělců, je jasně patrná při srovnání s mezinárodní úpravou. Římská úmluva, která definuje práva výkonných umělců, do výčtu výkonných umělců režiséra, sbormistra, ani dirigenta nezařazuje.

Rovněž právní úprava slovenská režiséra mezi výkonné umělce nezařazuje. Je to toiž faktický nesmysl.

Je třeba si uvědomit, že divadelní inscenace naplňuje jednak znaky odvozeného a jednak znaky souborného díla. Toto nelze přehlížet ani v důsledku toho, že je režisér zařazen do výčtu výkonných umělců.

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby žalobě bylo vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, které předkládám.“

V Brně dne 31. 7. 2018 ve 12:00.