Ze žaloby na ochranu osobnosti podané dne 11. 7. 2018 k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 Filipem Smoljakem pro podezření z protiprávního jednání nakladatelství Economia a.s. kvůli uveřejnění nepravdivých tvrzení.

Žalovaný je:

• vydavatelem týdeníku RESPEKT a provozovatelem internetového portálu RESPEKT.CZ umístěného na adrese respekt.cz/tydenik, kde byl dne 21.4.2018 zveřejněn článek pod názvem: „FILIPIKA“ s podtitulem „Jak vidím spor o autorská práva na Járu Cimrmana“, jako jehož autor je uváděn žalovaný 2 (článek je stále dostupný zde: https://www.respekt.cz/tydenik/2018/17/filipika – dále jen „Článek 1“). Tentýž článek byl zveřejněn v tištěném vydání týdeníku RESPEKT č. 17/2018 ze dne 23.4.2018.
• vydavatelem deníku Hospodářské noviny a provozovatelem internetového portálu ihned.cz, kde byl dne 28.4.2018 zveřejněn článek pod názvem „PENÍZE podle Leoše Rouska: Vypukly dědické spory o Járu Cimrmana. Vydělat se ale dá stále i na ropě“ (článek je stále dostupný na adrese https://byznys.ihned.cz/c1-66123880-penize-podle-leose-rouska-vypukly-dedicke-spory-o-jaru-cimrmana-vydelat-se-ale-da-stale-i-na-rope – dále jen „Článek 2). Autorem článku je Leoš Rousek.
• provozovatelem audiovizuálního zpravodajského a žurnalistického projektu DVTV, přístupného na adrese https://video.aktualne.cz/ . Na uvedeném portálu byl zveřejněn rozhovor Martina Veselovského s žalobcem, který je aktuálně šířen s naprosto zavádějícím titulkem, na adrese: https://video.aktualne.cz/dvtv/cimrman-je-narodni-kulturni-pamatka-z-jednoho-dila-by-mohli/r~39be5898df0f11e5a457002590604f2e/

Důkaz: výpis z obchodního rejstříku žalovaného

článek pod názvem: „FILIPIKA“ s podtitulem „Jak vidím spor o autorská práva na Járu Cimrmana“ z tištěného vydání RESPEKTU č. 17/2018

článek pod názvem: „FILIPIKA“ s podtitulem „Jak vidím spor o autorská práva na Járu Cimrmana“ staženým z internetové adresy https://www.respekt.cz/tydenik/2018/17/filipika

článek pod názvem „PENÍZE podle Leoše Rouska: Vypukly dědické spory o Járu Cimrmana. Vydělat se ale dá stále i na ropě“ stažený z internetové adresy https://byznys.ihned.cz/c1-66123880-penize-podle-leose-rouska-vypukly-dedicke-spory-o-jaru-cimrmana-vydelat-se-ale-da-stale-i-na-rope

audiozáznam rozhovoru Martina Veselovského s žalobcem, přístupný na internetové adrese https://video.aktualne.cz/dvtv/cimrman-je-narodni-kulturni-pamatka-z-jednoho-dila-by mohli/r~39be5898df0f11e5a457002590604f2e/

II.

Článek 1 obsahuje hned několik nepravdivých nebo zavádějících informací o žalobci, jak je dále uvedeno níže. Článek 1 však zejména svým pojetím, tónem a celkovou stylizací vytváří zcela zavádějící a dehonestující obraz žalobce jako osoby soustavně paralyzující činnost Divadla Járy Cimrmana (viz věta „Možná nás odsoudí i k zániku.“) a poškozující dílo svého otce Ladislava Smoljaka jen proto, aby dokázal svou nepostradatelnost (slovy „…nám Cimrmanům nadělil osud mstivého minoritního dědice, který poškozuje pověst našeho divadla a otcovo dílo jen proto, aby dokázal svou nepostradatelnost.“)

Již v druhé větě článku je uvedeno zjevně nepravdivé tvrzení – „…poraženou stranou se zřejmě myslí Divadlo Járy Cimrmana.“ Autor Článku 1, pan Zdeněk Svěrák, mystifikuje, jelikož musí vědět, kdo byl účastníkem sporu. Takový subjekt „Divadlo Járy Cimrmana“ neexistuje, nicméně článek evokuje záměr pana Filipa Smoljaka divadlo porazit a znemožnit mu další činnost. Takové tvrzení není pravdivé.

Další difamující tvrzení je uvedeno hned v dalším odstavci článku, začínajícím slovy „Když jsme se rozhodli pokračovat v provozování her dvojice Smoljak – Svěrák i po smrti jednoho z tvůrců, ukázalo se, že Ladislav Smoljak, vlastník poloviny autorských práv, prohlásil za jejich dědice rovným dílem své čtyři děti.“ Předně je nutno konstatovat, že po smrti Ladislava Smoljaka dědění autorských práv proběhlo podle zákona, neukázalo se nic nového, co by na tom něco měnilo. Nicméně další část textu „není problému, který bychom nedokázali řešit dohodou“ opět v čtenáři evokuje dojem, že žalobce se bezdůvodně brání dohodě mezi dědici a vlastníkem druhé poloviny autorských práv. Tak tomu v žádném případě není, neexistuje jediný takový případ.

Autor článku, pan Zdeněk Svěrák, zdůrazňuje obstrukční a nekonsensuální přístup dědice Filipa Smoljaka (žalobce) expresivním způsobem slovy „V případě Filipa Smoljaka jsem se zmýlil totálně.“ Jak již bylo uvedeno shora, neexistuje jediný případ, který by autora článku opravňoval k takovému dehonestujícímu tvrzení. Autor zde zcela jasně vyvolává v čtenářích dojem, že žalobce Filip Smoljak brání šíření otcova díla. Obdobně dehonestující a nepravdivě osočující žalobce je tvrzení o žalobcově sebestředném exhibicionismu ve větě „Nabyl dojmu, že má právo měnit vše, co jsme s jeho otcem během naší tvůrčí spolupráce stvořili.“

Pokud jde o zmínku o petici „Vraťme Cimrmana národu“, je v Článku 1 podrobena nevěcné a subjektivní kritice, a nepravdivě je spojována pouze s žalobcem, ačkoli petici Vraťme Cimrmana národu podepsalo přes 300 lidí. I věcný komentář k požadavku petice je nesprávný, neboť litera autorského zákona umožňuje vzdát se zisku z šíření díla (v tom není mezi žalobcem a panem Svěrákem sporu), ale žalobce v petici požadoval, aby autorská práva mohl autor darovat. To si mohl snadno ověřit jak autor článku, tak šéfredaktor nebo editor vydání na straně žalovaného. Petice je totiž po celou dobu od svého vzniku v roce 2015 veřejně dostupná na internetu a informovala o ní celá řada médií.

V negativních konotacích je v Článku 1 uváděna snaha žalobce o to, aby autor dostával z odehraného divadelního představení ne 10 či 12 % z tržby, ale 14 %, což je podle autora Článku 1 více než neobvyklé. Uváděných procent se zjevně „chytil“ analytik Hospodářských novin pan Leoš Rousek v Článku 2, za který odpovídá žalovaný, který nestoudnou ziskuchtivost žalobce Filipa Smoljaka dovodil právě z toho, že se domáhá 14% z odehraného autorského díla, ačkoli jako čtvrtinový dědic jedné poloviny autorských práv má nárok na podíl 12,5% . Autor Článku 2, pan Leoš Rousek, tak zjevně nepochopil, co bylo myšleno odměnou ve výši 14% v Článku 1, a v Článku 2 bezdůvodně osočuje žalobce jako nenasytného dědice, což je nade vší pochybnost dehonestující tvrzení o žalobci. Pravdivost svého tvrzení v Článku 2 by měl žalovaný prokázat. Nadto není pravdivé tvrzení, že obvyklá odměna v obecné rovině je 10-12 %. Není ani pravda, že by to byla obvyklá odměna v konkrétním případě divadelních her autorů Smoljaka a Svěráka, což musí oba autoři článků vzhledem ke své profesi vědět. Autor Článku 1 pan Zdeněk Svěrák někdy požaduje tantiémy až skoro z 15 % hrubých tržeb (včetně DPH).

Konečně (avšak nikoli v poslední řadě z hlediska významu) je v Článku 1 nepravdivě tvrzeno, že žalobce hodlá zrušit pravidlo „třikrát a dost“ stanovené ochotnickým divadlům (slovy „I tento náš úradek hodlá minoritní dědic zrušit.“). Toto pravidlo zrušil už pan Zdeněk Svěrák, autor Článku 1. Tentýž den, kdy vyšel Článek 1, vydal server www.lidovky.cz informaci o tom, že ochotnickému divadlu povolil Zdeněk Svěrák a ostatní dědici po Ladislavu Smoljakovi odehrát 15 představení (informace je dostupná v článku umístěném na internetové adrese: https://www.lidovky.cz/ochotnici-slavi-sverak-jim-dal-zelenou-cimrmana-mohou-hrat-mnohem-casteji-1rn-/zpravy-domov.aspx?c=A180420_092825_ln_domov_jho). Kromě toho z principu výhradně jednomyslného nakládání s autorskými právy, jak tento princip v souvislosti s děděním a rozdělením na podíly článek popisuje, logicky vyplývá, že držitel minoritního podílu o velikosti 12,5% autorských práv, označovaný v Článku 1 žalovaným 2 také jako „vrabec“, nemůže sám zrušit nebo změnit způsob nakládání s autorským dílem.

Stejné nepravdivé tvrzení obsahuje i Článek 2: „Další požadavek Filipa Smoljaka nemá jiné vysvětlení než to, že chce Svěrákovi a ostatním členům cimrmanovského souboru škodit pod rouškou ochrany amatérských divadelníků. Požaduje, aby ochotnické spolky mohly komedie, které napsal jeho otec a Svěrák, uvádět opakovaně bez omezení.“ I přes to, že pan Leoš Rousek čerpal z článku v Respektu, nezbavuje to žalovaného odpovědnosti za šíření nepravdivé informace, navíc v situaci, kdy si skutečnost mohl snadno ověřit přímo u pana Filipa Smoljaka nebo jeho spolupracovníků, kteří na podpoře ochotníků pracují.

I další tvrzení, týkající se společné ochrany autorských práv u agentur, jsou uváděna v Článku 1 nepravdivě. Ve vztahu k agentuře Aura-Pont autor Článku 1 pomíjí skutečnost, že v průběhu let(jak vyplývá i z údajů veřejně dostupných v obchodním rejstříku) došlo ke změně vlastnické struktury této agentury, kdy před změnou byli zastupovaní autoři spokojeni, ale po změně nikoliv. Autor také záměrně uvádí výraz „divadelní agentura Echo“ s malým „d“, jelikož se ve skutečnosti nejedná o právnickou osobu, ale o osobu pana Václava Kotka. Není pravdou, že by žalobce odmítal komunikaci s oběma jmenovanými subjekty („a spolupráci či komunikaci s nimi odmítá…“) – žádná komunikace vůči němu z jejich strany většinou neprobíhá, nedochází tedy z jeho strany k jakémukoli „odmítnutí“. Je to naopak Václav Kotek (Echo), kdo nekomunikuje, a na několik výzev týkajících se nakládání s autorskými právy nijak nereagoval.

Co se týká komentáře autora Článku 1 k probíhajícím soudním řízením iniciovaným žalobcem, jejichž předmětem je spor o autorskou odměnu za režii představení (režijní vklad), v Článku 1 se nepravdivě uvádí, že Ladislav Smoljak „…byl za každou svou režii honorován“. Takové tvrzení je prokazatelně nepravdivé, v takovém případě by musel být odměňován za každé představení po dobu svého života, což nebyl. Autor Článku 1 zde navíc dehonestuje režijní vnos režiséra Ladislava Smoljaka příkladem, kdy – pokud si vzpomíná – jediný režisérův pokyn byl pro kulisáka a zněl: „Mluv nahlas a do publika“.

V závěru Článku 1 je žalobce dehonestován slovy „Nám Cimrmanům nadělil osud mstivého minoritního dědice, který poškozuje pověst našeho divadla a otcovo dílo jen proto, aby dokázal svou nepostradatelnost.“ Tato slova jsou nepravdivá, zcela nepochybně poškozující jméno a dobrou pověst mého Klienta a zasahující do jeho osobnostních práv. Tzv. „mstivost“ žalobce je rozhodně dehonestujícím tvrzením, uváděným bez jakéhokoli opodstatnění. Pro hodnotící úsudek o mstivosti ani nejsou uváděny žádné důvody (motivy, které by k takovému chování snad měly vést). Pokud autor Článku 1 chování a jednání žalobce hodnotí, měl uvést, z jaké skutečnosti jeho hodnotící úsudek vychází, tedy proč má být podle pisatele motivem jednání žalobce msta.