Stěžovatel (žalobce):
Filip Smoljak
nar. XXXXXXXX
bytem XXXXXXX XXXXXX
Právní zástupce:
JUDr. MgA. Michal Šalomoun, Ph.D., advokát, AK Třebíč, Bráfova tř. 52
Účastníci řízení:
- Krajský soud v Hradci Králové
jednající předsedou senátu JUDr. Janem Fifkou
Vedlejší účastnice (žalovaná):
Společenský dům Jilm, příspěvková organizace
sídlem Roztocká 500, 514 01 Jilemnice
IČ 00371416
Město Janské Lázně
sídlem náměstí Svobody 273, Janské Lázně
IČ 00277967
MKS Nová Paka, příspěvková organizace,
- F. Procházky 101
509 01 Nová Paka
IČO 712 358 76
Ústavní stížnost
proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 3/2018 – 85 ze dne 15. 3. 2018
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 6/2018 – 113 ze dne 15. 3. 2018
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 1/2018 – 78 ze dne 29. 3. 2018
I.
Přípustnost ústavní stížnosti, napadená rozhodnutí
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem č. j. 16 C 3/2018 – 85 ze dne 15. 3. 2018 takto:
- Žaloba ze dne 3. 1. 2018, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 1.500,– Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 12. 2017 do zaplacení, se zamítá.
- Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem č. j. 16 C 6/2018 – 113 ze dne 15. 3. 2018 takto:
- Žaloba ze dne 4. 1. 2018, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 3.000,– Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 12. 2017 do zaplacení, se zamítá.
- Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 3.146,– Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem č. j. 16 C 1/2018 – 78 ze dne 29. 3. 2018 takto:
- Žaloba ze, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 3.000,– Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 12. 2017 do zaplacení, se zamítá.
- Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, konkrétně v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Ústavy, čl. 1 odst. 2 Ústavy, čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy a čl. 1 Římské úmluvy, stěžovateli nejsou k dispozici žádné opravné prostředky včetně mimořádných, podává tímto ústavní stížnost proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 3/2018 – 85 ze dne 15. 3. 2018, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 6/2018 – 113 ze dne 15. 3. 2018, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 1/2018 – 78 ze dne 29. 3. 2018.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 3/2018 – 85 ze dne 15. 3. 2018, byl stěžovateli doručen dne 16. 4. 2018.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 6/2018 – 113 ze dne 15. 3. 2018, byl stěžovateli doručen dne 16. 4. 2018.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 1/2018 – 78 ze dne 29. 3. 2018, byl stěžovateli doručen dne 20. 4. 2018.
Ústavní stížnost je tedy podána v zákonné lhůtě.
II.
Průběh řízení
Stěžovatel je společně se svými 3 sourozenci dědicem autorských práv a práv výkonných umělců po otci Ladislavu Smoljakovi, která se vztahují k autorským dílům a uměleckým výkonům, které se týkají tzv. díla Járy Cimrmana. Podíl na právech náležející stěžovateli je ¼.
Ladislav Smoljak je spoluautorem textu divadelních her Járy Cimrmana společně se Zdeňkem Svěrákem, kdy jejich spoluautorský podíl je stejný, tedy 50 %. Výjimkami z tohoto autorského podílu je text ke hře Akt, která je výhradním dílem Zdeňka Svěráka, a Vyšetřování ztráty třídní knihy, která je výhradním dílem Ladislava Smoljaka.
Kromě textu her Járy Cimrmana jakožto díla literárního, je Ladislav Smoljak režisérem všech představení, která jsou dodnes souborem nazývaným Divadlo Járy Cimrmana hrána.
Vedlejší účastníci provozovali představení her Járy Cimrmana v nastudování režiséra Ladislava Smoljaka. V rámci provozování těchto přestavení byla vypořádána toliko autorská práva k dramatickému textu, ale nikoli autorská práva k divadelnímu představení, které nastudoval Ladislav Smoljak. Stěžovatel se domáhal úhrady za provozování autorských práv, které se týkají provozování divadelní inscenace jako samostatného autorského díla.
Soud všem žalobám nevyhověl, kdy dle jeho názoru není činnost režiséra činností autorskou, ale činností výkonného umělce, přičemž Ladislav Smoljak v konkrétní inscenaci provozované vedlejšími účastníky nevystupoval, takže není možné stěžovateli přiznat žádné plnění.
Soud na jedné straně uvádí, že divadelní inscenace není samostatným autorským dílem, neboť jde o provádění literárního textu, nicméně na druhé straně uvádí, že tvůrcem divadelní inscenace je zpravidla kolektiv. Režiséra považuje soud pouze za výkonného umělce, který provádí literární text a nikoli autora samostatného odvozeného díla, který tvůrčím zpracováním literárního textu jako předlohy inscenace vzniká.
Právě otázka, zda je divadelní inscenace samotným dílem či nikoli, a tedy, kdo je jejím autorem, je otázka, se kterou je třeba se vypořádat, což se soudu příliš přesvědčivě nepodařilo.
Stěžovatel má za to, že tato ústavní stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se týká právního postavení režisérů a v širším kontextu i postavení dirigentů a sbormistrů, jak bude uvedeno níže.
III.
Mezinárodní závazky ČR v autorskoprávní oblasti
Porušení Bernské a Římské úmluvy a práva na majetek
V uvedené věci je třeba zmínit závazky ČR dle mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána.
Je to především Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněná v Paříži dne 4. května 1896, revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněná v Bernu dne 20. března 1914 a revidovaná v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971 (dále jen „Bernská úmluva“) a dále Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací, tzv. Římská úmluva.
Dle čl. 2 odst. 1 Bernské úmluvy: Výraz „literární a umělecká díla“ zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření jako: knihy, brožury a jiná díla písemná; přednášky, proslovy, kázání a jiná díla téže povahy; dramatická nebo hudebně dramatická díla; choreografická díla a pantomimy; hudební skladby s textem nebo bez textu; filmová díla, jimž jsou postavena na roveň díla vyjádřená způsobem obdobným filmu; díla kreslířská, malířská, architektonická, sochařská, rytecká, litografická; fotografická díla, jimž jsou postavena na roveň díla vyjádřená způsobem obdobným fotografii; díla užitého umění; ilustrace, zeměpisné mapy; plány, náčrty a plastická díla zeměpisná, místopisná, architektonická nebo vědecká.
Dle čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy: Překlady, úpravy, hudební úpravy a jiná zpracování literárního nebo uměleckého díla jsou chráněny jako díla původní bez újmy autorského práva k původnímu dílu.
Dle čl. 3 písm. a) Římské úmluvy se rozumějí: „výkonnými umělci“ herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci a jiné osoby, které hrají, zpívají, předvádějí, přednášejí, provádějí nebo jiným způsobem uvádějí literární nebo umělecká díla.
Předně je třeba uvést, že divadelní inscenace vytvořená na podkladu literárního textu je dle čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy zpracováním literárního díla, které je chráněno jako samostatné autorské dílo.
Dle Římské úmluvy jsou pak výkonní umělci ti, kteří literární nebo umělecké dílo přímo provádějí. To z logiky věci nemůže být režisér, neboť ten při přímém provádění díla neúčinkuje. To účinkují pouze herci. Nedává tak provozně příliš velký smysl, proč by režisér (pokud by byl jenom výkonným umělcem) byl uváděn na plakátech, když by v inscenaci ani nehrál. Zdůvodnění je jednoduché, režisér totiž není výkonným umělcem, ale autorem divadelní inscenace – dramatického díla odvozeného od literárního textu, proto je na plakátech také uváděn na čestném místě, stejně jako autor původního díla (literárního textu), pokud je tedy inscenace budována na podkladu tohoto textu.
Dle stěžovatele je tak zcela jasné, že autorem divadelní inscenace je právě a jenom režisér. Může sice být (dle žalobce pouze zdánlivý) problém, jestli režiséra považovat za autora nebo výkonného umělce, nicméně tato kolize je přímo řešena v Římské úmluvě. Přímo v čl. 1 Římské úmluvy je uvedeno: Ochrana přiznaná podle této Úmluvy ponechává nedotčenu a žádným způsobem neovlivní ochranu autorského práva k literárním a uměleckým dílům. Žádné ustanovení této Úmluvy nesmí proto být vykládáno na újmu této ochrany.
Pokud účastník řízení rozhodl způsobem, že divadelní inscenace vytvořená Ladislavem Smoljakem není zpracováním literárního díla (dramatického textu), ale pouhým jeho provozováním, tedy nejde o svébytné autorské dílo, porušil tím čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy, podle kterého mají být úpravy a jiná zpracování literárního díla (dramatického textu) chráněny stejně jako díla původní.
Pokud účastník řízení rozhodl tak, že činnost režiséra je činnost výkonného umělce, což dle soudu vylučuje, aby se jednalo i o činnost autorskou, pak tím porušil čl. 1 Římské úmluvy, podle kterého ochrana výkonných umělců ponechává nedotčenou a žádným způsobem neovlivňuje ochranu autorského práva k literárním a uměleckým dílům.
Dle čl. 10 Ústavy ČR vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Pokud účastník řízení rozhodl dle české právní úpravy, která na rozdíl od Římské úmluvy režiséra zařazuje do výčtu výkonných umělců, a nepoužil naopak Bernskou úmluvu, podle které má chránit úpravy a jiná zpracování díla jako díla původní, pak tím porušil čl. 10 Ústavy ČR.
Dle čl. 11 odst. 1 LZPS má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Pokud soud dovodil, že Ladislav Smoljak jako otec stěžovatele žádnou divadelní inscenaci jako autor na základě dramatického textu tzv. her Járy Cimrmana nevytvořil, pak tím logicky porušil i právo stěžovatele vlastnit majetek (autorská práva k vytvořené divadelní inscenaci) a právo na to, že se dědění zaručuje.
IV.
Podstata právní argumentace v českém právu
Porušení práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti
Stěžovatel tvrdí, že Ladislav Smoljak je autorem divadelního představení (díla dramatického – činohry), které bylo na základě literárního textu vytvořeno. Kolektivní správce DILIA a agentura AURA-PONT používají někdy pro označení těchto divadelních uměleckých děl vytvořených režijní činností též výraz režijní, případně divadelní koncepce. Nicméně jde vždy o totéž a to o divadelní inscenaci – tedy o svébytné umělecké dílo odehrávající se v prostoru, ve kterém jsou uměleckým způsobem zpracována jiná díla např. díla literární, hudební, výtvarná do samostatného jevištního tvaru, kde dominantním prvkem je využití herecké složky a to v rámci specifických výrazových prostředků, které se v teatrologických kruzích označují jako divadelní (jevištní) řeč.
Důvod, proč je divadelní inscenace samostatným autorským dílem, vyplývá jednak z § 2 odst. 4 autorského zákona, podle kterého předmětem práva autorského je také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka. Divadelní inscenace je tvůrčí zpracování dramatického textu, který je obrazně řečeno přeložen do tzv. jevištní řeči, kdy výsledkem je vznik samostatného uměleckého útvaru – jevištního díla, ve kterém je dramatický text pouze jednou ze složek finálního výsledku (inscenace). Divadelní představení vytvořené Ladislavem Smoljakem tak naplňuje i další důvod, proč se jedná o autorské dílo, kdy jde o dílo souborné dle § 2 odst. 5 autorského zákona, podle kterého je autorským dílem rovněž sborník, jako je časopis, encyklopedie, antologie, pásmo, výstava nebo jiný soubor nezávislých děl nebo jiných prvků, který způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu splňuje podmínky podle odstavce 1 autorského zákona. Je zřejmé, že divadelní inscenace vytvořená Ladislavem Smoljakem je souborem vzniklým tvůrčím způsobem uspořádáním jednotlivých děl a dalších prvků jako je literární text, výtvarných děl jako jsou kulisy, kostýmy včetně proměny jejich nasvícení během představení, hudebních děl jako je použitá scénická hudba, hereckých výkonů při konkrétním ztvárňování postav, rekvizit a dalších prvků, použitých Ladislavem Smoljakem při vytvoření divadelní inscenace.
Názor soudu (účastníka řízení) se opírá o § 67 odst. 1 AutZ, kde je uvedeno: Umělecký výkon je výkon herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury. Za umělecký výkon se považuje též výkon artisty, aniž jím provádí umělecké dílo.
Na základě tohoto demonstrativního výčtu, který není možné dle stěžovatele nekriticky přijímat na všechny situace, dovodil účastník řízení, že Ladislav Smoljak není autorem divadelních inscenací, které jako režisér vytvořil, neboť pouze provozoval literární text.
Stěžovatel uznává, že existují situace, kdy je možno si režiséra představit jako výkonného umělce, nicméně to jsou případy, kdy je možno onu výkonnou činnost chápat jako činnost pomocného režiséra, asistenta režie, případně inspicienta, který podle jasné představy hlavního režiséra naplňuje jeho vizi a pouze řídí herce – tedy provádí divadelní inscenaci, ale to předpokládá, že prvně musí režisér inscenaci vytvořit. Režiséra jakožto výkonného umělce je možné si dále představit jako režiséra četby v rozhlase, který pouze usměrňuje herce při jeho přednesu, případně režiséra dabingového, který provádí totéž audiovizuální dílo, jako původní režisér. V případě režiséra Ladislava Smoljaka jde o podstatný rozdíl, neboť tento režisér na základě dramatického textu vytvořil divadelní inscenaci. Původní dílo (dramatický text) nezůstane totiž po zásahu režiséra v původní podobě, ale je doplněno o další prvky jako kulisy, kostýmy, rekvizity, svícení, hudbu, herecké výkony včetně využití pohledů, gest, pauz, nástupů, příchodů a odchodů na scénu, které jsou společně s dramatickým textem jedinečným tvůrčím způsobem zařazeny do celkové kompozice svébytného jevištního tvaru.
Nelze přehlížet ani to, že v rámci režijního stylu Ladislava Smoljaka byly součástí jeho inscenací rovněž interakce s diváky. To je veledůležitá složka divadelní inscenace, kterou nelze nikdy vytvořit na papíře. Režisér v rámci své tvorby divadelní inscenaci tuto dotváří během zkoušek a pak prvních několika představení s ohledem na to, že diváci případně reagují jinak, než autor textu předpokládal, například se zasmáli dřív a přehlušili další část věty, která se proto musela vypustit nebo upravit, nebo se nezasmáli tam, kde se to čekalo a nastalo trapné ticho, pak se musel nepovedený vtip předělat apod. Zatímco při psaní literárního textu v zásadě žádný vtip nespadne pod stůl, kdy čtenář se k němu může vrátit, v rámci divadelní inscenace tomu tak není. Každá inscenace totiž má svoje tempo, dialogy, konkrétní hereckou akci, která musí být přesně vytvořena tak, aby vtip vyzněl. To je ostatně problém celkové kompozice divadelní inscenace, kdy právě s ohledem na celkovou kompozici je třeba ladit působení nejrůznějších divadelních složek na diváka (textu, hudby, světel, kostýmů, herecké akce). Při psaní literárního textu nemusí autoři nic takového řešit, neboť čtenář vnímá pouze text, a není „rozptylován“ vnímáním jiných vjemů jako je hudba, ruchy, světlo, kulisy, herecké akce.
Pokud ale režisér v rámci své činnost vytvoří samostatné dílo, tak je autorem toho díla, na tom nemůže zařazení slova „režisér“ do demonstrativního výčtu výkonných umělců obsaženém v autorském zákoně nic změnit. Ostatně Římská úmluva režiséra do demonstrativního výčtu výkonných umělců nezařazuje, proč asi?
Dalším argumentem soudu je pak rozsudek Vrchního soudu v Praze, 3 Co 22/2001, kdy tento rozsudek je problémový v tom smyslu, že tento názor byl publikován s argumentací opírající se o dnes již neplatný autorský zákona (zákon č. 35/1965 Sb.). Navíc tento názor vůbec nerespektoval názory nalézacího soudu ani názory účastníků řízení na danou věc. Ve věci tak byl dán dovolací důvod, nicméně dovolání zřejmě podáno nebylo. Odůvodnění toho názoru je provedeno následovně: V daném případě, jak vyplynulo z důkazního řízení, režíroval žalobce výše uvedená díla divadelní, tedy prováděl cizí divadelní díla. To nutně znamená, že tak prováděl umělecký výkon – divadelní režii.
Na tomto místě je potřeba provést exkurs ohledně používané terminologie. Termín divadelní hra nebo dramatické dílo je možné použít jak pro označení textu (literárního díla), tak pro označení divadelní inscenace (jevištního díla). Dramatické dílo je obecně vnímáno jako dílo jevištní (činohra) a hudebně dramatické dílo jako jevištní dílo se zpěvy (opera a muzikál), nicméně se někdy označení dramatické dílo používá také pro označení jenom dramatického textu.
Je tak pravděpodobné, že původ celého nedorozumění spočívá v nejednoznačném pojmenovávání různých situací. Pokud někdo používá výraz divadelní hra jak pro dramatický text, tak pro divadelní inscenaci, tak není schopen v zásadě tyto dva artefakty odlišit a splývají mu nejen jazykově ale i fakticky a právně v jedno. Přesně to je patrné na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, 3 Co 22/2001.
Na citovaném odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že Vrchní soud v Praze nerozlišuje mezi dílem literárním (textovou předlohou divadelní inscenace) a dílem dramatickým – činoherním (divadelní inscenací). Soud spojuje literární text s dílem divadelním a jaksi mu splývá literární text s divadelní inscenací, což je naprosto chybné pojetí. Je totiž zřejmé, že literární text je jenom slovesné dílo (text), kdežto divadelní inscenace je dramatickým dílem, ve kterém jsou tvůrčím způsobem zakomponované jednotlivé umělecké složky, jako je právě literární text, hudba, výprava, kostýmy a herecké výkony. Rozdíly mezi textem jako slovesným dílem a dílem dramatickým – jevištním (divadelní inscenací) je mimo jiné v tom, že text se vnímá četbou a je zachycen v papírové, případně elektronické podobě, která je vždy ve formátu 2D, zatímco dramatické, jevištní dílo je vždy prostorové a vždy se odehrává ve 3D. Vytvoření divadelní inscenace je tak vždy zpracováním literárního díla, protože zkrátka vzniká samostatné autorské dílo, které naplňuje všechny znaky autorského díla, které je odvozeným (zpravovaným) dílem díla původního – literárního (dramatického) textu.
Pokud se týká komentářové literatury, tak názory presentované v komentáři, ze kterého cituje účastník řízení, jsou následující.
Autoři komentáře o režisérech pojednávají jednak v souvislosti s popisem režijní tvůrčí činnosti, kterou popisují u audiovizuálního díla: Hlavní režisér tvořivě určuje konečné umělecké ztvárnění uceleného díla složeného z jednotlivých tvůrčích a jiných příspěvků, jemuž dává výsledný audiovizuálně vyjádřený zcelující, usměrněný a zpravidla také jedinečně osobitý tvar (ráz). Výsledný umělecký tvar zpravidla vychází z režisérova vlastního jednotícího a usměrňujícího cíleného uměleckého záměru, jemuž je tvorba audiovizuálního díla podřízena. Jedná se přitom o kombinaci jednotlivých (audiovizuálně užitých) uměleckých tvarů („podkladových“ či bazálních děl) a jiných prvků v jeden tvůrčí celek, a to při využití audiovizuálních technických zařízení (včetně střihu, triků apod.). [Právní nauka za platnosti předchozí právní úpravy dovozovala faktickou (mimoprávní), nikoli legální, presumpci autorství svědčící režisérovi audiovizuálního díla (srov. Telec, 1997).][1]
Ačkoli se jedná o pojednání o režisérovi audiovizuálního díla, je možné prakticky totéž říci i o hlavním režisérovi činoherního představení. Činoherní režisér tvořivě určuje konečné umělecké ztvárnění uceleného díla složeného z jednotlivých tvůrčích a jiných příspěvků, jemuž dává výsledný divadelně vyjádřený zcelující, usměrněný a zpravidla také jedinečně osobitý tvar (ráz). Výsledný umělecký tvar zpravidla vychází z režisérova vlastního jednotícího a usměrňujícího cíleného uměleckého záměru, jemuž je tvorba činoherního díla podřízena. Jedná se přitom o kombinaci jednotlivých (divadelně užitých) uměleckých tvarů (dramatického textu, kostýmů, světel, hudby) a jiných prvků v jeden tvůrčí celek, a to při využití jevištních technických zařízení (včetně využití nápovědy, opony, kulis, rekvizit apod.).
V rámci širších úvah autoři komentáře dále uvádějí:
S podobnou situací se lze v praxi setkat i u některých divadelních režisérů, pokud vedle interpretačního nastudování dramatického díla (tedy vedle činnosti výkonného umělce, viz. § 67) též tvořivě (autorsky) zpracovávají nastudované dílo tak, že coby autoři vytvářejí dílo nové (adaptaci či úpravu), kterou zároveň režijně provádějí. Vedle toho mohou být divadelní režiséři i autory výtvarných, srov. např. obsah některých režijních knih apod.[2]
Paradoxní je, že u úvah ohledně uměleckého výkonu autoři komentáře uvádějí poněkud odchylná sdělení. Nicméně pokud přijmeme závěr, že považovat režiséra za výkonného umělce nevylučuje režiséra zároveň považovat i za autora jevištního díla, které svým výkonem režijně provádí, pak
se tím problém vyřeší.
Pasáž komentáře věnovaná režijním uměleckým výkonem je následující.
„3. Pojem uměleckého výkonu
Předmětem práv výkonných umělců jsou nehmotné statky zvláštního druhu a povahy, jimiž jsou umělecké výkony (franc. exécutions, angl. performance, něm. Darbietung) výkonných umělců (interpretů). Jejich výčet podává autorský zákon pouze demonstrativně. Jsou jimi zejména:
a)výkony herců, tj. jejich hry, jimiž představují zejména divadelní dílo nebo dílo audiovizuální, ať již jde o činoherce, filmové herce, mimy, loutkoherce aj;
b)výkony zpěváků, tj. jejich zpěvy, jimiž zpívají hudební díla s textem, popř. bez textu;
c)výkony hudebníků, tj. jejich hry na hudební nástroje, jimiž hrají hudební díla;
d)výkony tanečníků, tj. jejich tanec, jimiž představují díla choreografická (taneční);
e)dirigentů (kapelníků), tj. jejich nastudování hudebního díla s textem či bez textu (srov. rovněž osobu „uměleckého vedoucího tělesa“ ve smyslu § 68). V některých případech není rovněž vyloučeno, aby tato osoba byla vedle toho, že svým výkonem provádí umělecký výkon, též autorem zpracování hudebního díla, tj. autorem nového původního díla, které vzniklo osobitým tvůrčím zpracováním díla jiného ve smyslu § 2 odst. 4. Často se tak stává právě pro účely provedení nového díla (výsledku zpracování) výkonem souboru hudebníků, v němž dirigent (kapelník) působí. V těchto případech této osobě přísluší dvě samostatná práva – právo autorské k novému původnímu dílu vzniklému zpracováním díla jiného a právo výkonného umělce k výkonu dirigenta, kterým bylo toto nové dílo provedeno. Kromě dirigentské (kapelnické) činnosti není vyloučeno, aby tato osoba rovněž vykonávala činnost podnikatelskou v různých obstaravatelských, manažerských, organizačně provozních a podobných oblastech. Jedná se zpravidla o činnost umělecko-agenturní, stejně jako může jít o činnost manažerskou ve smyslu umělecko-producentském apod. Pro její veřejnoprávní (živnostenskoprávní) posouzení není nijak rozhodné, zda zákazníky této osoby (jejími zájemci, příkazci, objednateli, mandanty, komitenty aj.) jsou pouze ostatní účastníci téhož hudebního souboru, v němž je tato osoba též umělecky činná, anebo zda své živnostenskopodnikatelské služby bude poskytovat i osobám jiným (mimo soubor). Žádné kapelnické zkoušky, známé z historie, neexistují;
f)sbormistrů, tj. jejich pěvecké nastudování hudebního díla zpravidla s textem (pro něž platí obdobně totéž co pro dirigenty);
g)výkony režisérů (tj. zejména divadelních režisérů), tj. jejich divadelní režie, jimiž režírují (uměleckým nastudováním provádějí) díla divadelní. Na rozdíl od režisérů děl audiovizuálních, kteří jsou autory těchto děl, nikoli výkonnými umělci (srov. § 63 odst. 1 a komentář), režiséři divadelní jen (obvykle) provádějí cizí dílo určitého autora, aniž by tímto autorem byli sami (srov. rovněž R70/02). Totéž platí i o režisérech dabingových a rozhlasových (podrobněji viz komentář k § 63 odst. 1);
h)výkony jiných fyzických osob, jako jsou např. výkony recitátorů, tj. jejich přednesy, jimiž recitují slovesná díla, a podobné slovesné výkony předčitatelů, tj. jejich předčítání, jimiž odčítají slovesná díla, dále též výkony vypravěčů a výkony některých konferenciérů a některých diskžokejů, které patří mezi hraniční umělecké obory.“[3]
Zajímavé je, že komentář se věnuje i sbormistrům a dirigentům, u kterých připouští, že mohou být též autory zpracování hudebního díla.
Právě zaměření pozornosti autorů komentáře na režiséry, dirigenty a sbormistry není náhodná, neboť Římská úmluva o právech výkonných umělců, kterou je ČR vázána, právě do výčtu výkonný umělců sbormistry, dirigenty a režiséry nezařazuje.
Paradoxní je, že autoři komentáře v zásadě připouštějí, že sbormistři a dirigenti se mohou při své činnosti stát autory děl odvozených od děl, které provádějí, v případě režisérů to nezmiňují. Dle stěžovatele je to právě proto, že terminologicky nerozlišují mezi dramatickým textem a divadelní inscenací, ale vše pojmenovávají jako dílo divadelní, čímž samozřejmě splývá rozdíl mezi dramatickým textem a inscenací.
Stěžovatel má za to, že divadelní inscenace naplňuje všechny znaky autorského díla: Jedná se předně o dílo umělecké, a konkrétně o dílo dramatické, činohru, které bylo vytvořeno právě za účelem uměleckým, tak aby působilo na krasocit obecenstva a inteligentně publikum bavilo.
Dílo bylo rovněž provedeno v objektivně vnímatelné podobě, přičemž v této podobě je provozováno od jeho nastudování, existují dokonce i záznamy jak obrazové, tak zvukově obrazové, které toto dílo zachycují.
Rovněž jde o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, kdy tímto autorem je právě režisér, který utváří celou dramaturgicko-režijní koncepci inscenace, rozhoduje o použití hudby, výtvarné stránky inscenace jako je použití kulis, světel, rekvizit apod. V neposlední řadě režisér pracuje s herci tak, aby koordinoval jejich výkon k tomu, aby vzniklo svébytné dílo – divadelní inscenace. Pokud by dramatický text zpracovával do jevištního díla jiný režisér (zejména bez znalosti inscenace Ladislava Smoljaka) byl by výsledek zcela odlišný. To je ostatně možno dokumentovat na inscenacích her Járy Cimrmana ochotnické režisérky Martiny Výhodové ze Znojma, která režíruje některé pasáže jinak, jelikož inscenace Ladislava Smoljaka záměrně nikdy neviděla.
Stěžovatel je přesvědčen, že počátek nedorozumění spočívá v tom, kdy jako dílo divadelní je označen jednak dramatický text, tak i divadelní inscenace. Díky tomu pak je možné dojít k tomu, že jde vlastně o totéž, nicméně z logiky věci tomu tak být nemůže.
Dle čl. 34 odst. 1 LZPS práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.
Pokud je ale režisér považován za výkonného umělce, který provádí dramatický text, a nikoli za autora divadelní inscenace, která z takového textu tvůrčí činností režiséra vznikla, pak je zřejmé že práva k výsledkům duševní činnosti režisérů chráněna zákonem nejsou. Jak bylo uvedeno výše, pokud je režisér výkonný umělec, jehož umělecký výkon spočívá jenom v provádění dramatického textu (na zkouškách), pak nemá žádné právo na využití výsledku své duševní tvůrčí činnosti (divadelní inscenace) např. při jeho zaznamenání na zvukový nebo zvukovo-obrazový záznam.
V.
Vypořádání se s argumenty a tvrzením stěžovatele
Porušení práva na spravedlivý proces
V rámci odůvodnění rozhodnutí uvádí účastník řízení následující argument: Jakkoliv lze souhlasit s názorem žalobce, že režisér vtiskne divadelní inscenaci jedinečnou podobu, není tento výsledek tvůrčí činnosti autorským dílem podle § 2 odst. 1 autorského zákona. Režisérova tvůrčí činnost má blíže k činnosti výkonného umělce, režisér literární dílo (divadelní hru) provádí, obdobně jako herec ztvárňuje konkrétní postavu. Tvůrcem divadelní inscenace je zpravidla kolektiv, který kromě režiséra může tvořit i dramaturg, scénograf, choreograf a další (byť tyto funkce mohou i splývat v jednotlivých osobách). Ačkoliv režisér má zpravidla dominantní roli, nečiní jej to autorem díla – divadelní inscenace.
Soud sice uvádí, že lze souhlasit s názorem žalobce, že režisér vtiskne divadelní inscenaci jedinečnou podobu, není tento výsledek tvůrčí činnosti autorským dílem podle § 2 odst. 1 autorského zákona. Soud tako dovozuje, že opravdu jde o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti, ale už neuvádí, proč ho za autorské dílo nepovažuje.
Pokud soud uvádí, že režisér literární dílo (divadelní hru) provádí, podobně jako herec ztvárňuje konkrétní postavu, pak velmi bagatelizuje činnost režisérů. Pokud herec přijde a přečte text, tak má ztvárněnou postavu. Pokud režisér přijde a nechá všechny herce přečíst jejich text, tak z toho žádná inscenace nevznikne. Je potřeba si uvědomit, že divadelní inscenace nerovná se dramatický text. To je polemika, která se táhne teatrologickými kruhy více jak sto let. Ostatně název divadla Voskovce a Wericha Osvobozené divadlo, nemá nic společného s nějakou narůstající obavou z okupace, ono osvobození divadla znamená, že je osvobozené od nadvlády literatury, tedy od dramatického textu. Divadelní projev je prostě mnohem košatější než pouhé ztvárňování nebo, jak soud uvádí, „provádění“ textu.
Dle stěžovatele tak má činnost divadelního režiséra mnohem blíže k činnosti režiséra filmového, než k činnosti herce. K tomu je možné použít parafrázi citovaného komentáře, která byla již zmíněna výše: Činoherní režisér tvořivě určuje konečné umělecké ztvárnění uceleného díla složeného z jednotlivých tvůrčích a jiných příspěvků, jemuž dává výsledný divadelně vyjádřený zcelující, usměrněný a zpravidla také jedinečně osobitý tvar (ráz). Výsledný umělecký tvar zpravidla vychází z režisérova vlastního jednotícího a usměrňujícího cíleného uměleckého záměru, jemuž je tvorba činoherního díla podřízena. Jedná se přitom o kombinaci jednotlivých (divadelně užitých) uměleckých tvarů (dramatického textu, kostýmů, světel, hudby) a jiných prvků v jeden tvůrčí celek, a to při využití jevištních technických zařízení (včetně využití nápovědy, opony, kulis, rekvizit apod.).
V průběhu řízení se snažil stěžovatel soud přesvědčit o tom, že divadelní inscenace je zpracováním dramatického textu a jedná se o samostatné umělecké dílo, kdy jeho autorem je režisér.
Soud však nehodlal ze svého předem zaujatého názoru ustoupit a rozhodl v neprospěch žalobce, kdy žalobu zamítl s tím, že obecně je činnost divadelních režisérů činností výkonných umělců.
Nutno uvést, že soud při rozhodování opomněl vypořádat důležité argumenty žalobce a odmítl provést teatrologické důkazy. Klíčové je přece zjistit, zda dramatický text napsaný Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem a divadelní inscenace, která na půdorysu tohoto textu vznikla, je jedno a totéž anebo, zda se jedná o dva naprosto svébytné a samostatné artefakty. To je v zásadě úkol odborný, teatrologický, aby pojmenoval, v čem je divadelní inscenace odlišná od dramatického textu. S tím pak souvisí i další otázka a to, zda může na základě téhož dramatického textu vzniknout jiná divadelní inscenace.
Soud tak má vyhodnotit umělecký přínos Ladislava Smoljaka při tvorbě divadelní inscenace, zdali provádí jenom něco rutinně provozního jako nějaký výkon textu, anebo zda se jedná o uměleckou tvorbu. To je ale třeba učinit provedením důkazů z teatrologické oblasti jako je znalecký posudek, výslech prof. Justa, které žalobce navrhoval, ale soud tyto důkazy neprovedl. Není tak možné dovodit, že by postup soudu byl nezávislý a nestranný, když soud měl již dopředu v zásadě jasno o svém rozhodnutí a odmítal provést všechny důkazy, které by mohly jeho výsledek rozhodnutí, který byl dán již před tím, než se začaly provádět důkazy, narušit.
Dle čl. 36 odst. 1 LZPS se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Pokud účastník řízení odmítá provést důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci, kdy je třeba odborně (znalecky) vyhodnotit umělecké a teatrologické aspekty posuzovaného případu, aniž má patřičné odborné – umělecké vzdělání, o čemž svědčí, že nerozlišuje dramatický text a divadelní inscenaci, ale vše pojmenovává jako „divadelní hru“, pak se nejedná o činnost nezávislého a nestranného soudu.
VI.
Konsekvence závěrů o pojetí režiséra jako autora nebo výkonného umělce
Porušení práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti a práva na práci
Český autorský zákon na rozdíl od Římské úmluvy mezi výkonné umělce zařazuje dirigenta, sbormistra, režiséra. Důvod proč nejsou dirigent, sbormistr a režisér zařazeny v Římské úmluvě mezi výkonné umělce je zřejmý a to je ten, že oni nic nehrají, nezpívají, nepředvádějí, nepřednášejí, neprovádějí ani jiným způsobem neuvádějí. Oni naopak s výkonnými umělci, kteří opravdu hrají a zpívají a něco předvádějí, pečlivě nazkouší konkrétní provedení nějaké variace nějakého díla. Dirigent, sbormistr ani režisér nemusí být po dokonalém nazkoušení vystoupení, inscenace ani přítomni konkrétnímu provádění díla. V případě divadelních režisérů je to dokonce obvyklé.
Teď je otázka, proč se tedy dirigent, sbormistr a režisér uvádějí na plakátech jako hlavní hvězdy, a to i tehdy, když v konkrétních přestaveních ani nevystupují. Není přece logické uvádět na plakátech výkonného umělce, který se ani neúčastní předvádění konkrétního přestavení. To je přesně případ Ladislava Smoljaka. Proč ho všichni uvádějí jako režiséra na plakátech při provádění představení, ve kterém již po své smrti neúčinkuje. Pokud by byl jakožto režisér výkonným umělcem a v představení by fyzicky neúčinkoval, tak postrádá smysl ho jako režiséra uvádět. Naopak jediný důvod, kde to smysl dává, je uvádět režiséra na plakátech proto, že je tím realizováno jeho právo na uvádění autorství k dílu (konkrétní divadelní inscenace).
Dle definice autorského díla je autorské dílo definováno jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora. Zároveň pak platí negativní definice uvedená v § 2 odst. 6 AutZ, že dílem není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.
Pokud ale má být autorské dílo jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti, tak tento výsledek se projevuje konkrétním vyjádření v konkrétní formě. Právě tím jedinečným výsledkem presentovaným ve formě konkrétního textu (který lze samozřejmě rozmnožovat) je konkrétní text sepsaný Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem, to je literární dílo, dramatický text.
Jiný jedinečný výsledek tvůrčí činnosti je konkrétní divadelní představení a to je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti Ladislava Smoljaka, který ho kompozičně vytvořil.
Jiný jedinečný výsledek tvůrčí činnosti by byl např. přeložený dramatický text do jiného jazyka.
Otázkou tak je, kdy vzniká samostatné autorské dílo, odvozené od díla původního a kdy nikoli. Odpověď je v podstatě ukrytá v samotné definici autorského díla. Pokud jde o jiný jedinečný výsledek tvůrčí činnosti, pak se musí jednat o jiné dílo. Je zřejmé, že jiným výsledkem bude překlad, který se liší od původního díla jazykem. Jiný výsledek bude samozřejmě inscenace, která se od původního textu liší dalším přidáním a uspořádáním dalších složek inscenace jako jsou výtvarné složky (kompozice celkového obrazu na scéně, kostýmy, rekvizity, svícení), hudební složky (použitá hudba, zvuky a ruchy) a rovněž herecká složka, která tuto inscenaci ztvárňuje.
Samozřejmě, že pokud dramatický text nastuduje jiný režisér, zůstane stejný text, ale liší se výtvarné složky inscenace, hudební složky a rovněž herecká složka (je podstatný rozdíl, když ženské role hrají muži, jako v případě tzv. Divadla Járy Cimrmana, či se jedná o smíšený soubor, nebo dokonce o soubor čistě ženský, jakým je například English club Holýšov, který hraje stejná literárně dramatická díla v režijním nastudování výhradně s herečkami), pak výsledek této kompozice je jiným jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti a jiným autorským dílem.
Pokud by režisér byl výkonným umělcem (platí to i pro dirigenta i sbormistra), pak se dostáváme do velmi kuriózní situace. Představme si, že by režisér inscenoval hru bratří Mrštíků Maryša, jedná se o volné dílo. Výtvarně by dílo bylo vyvedeno v krojích např. v horáckých krojích (rovněž volná díla), hudbu by zajišťoval zpěv lidových písní (rovněž volná díla) a vše se odehrávalo na prosté scéně bez rekvizit. Režisér, který by takovou inscenaci vytvořil včetně práce s herci, konkrétních gest, pauz, pohledů, akcentů, příchodů a odchodů, nástupů jednotlivých postav včetně výtvarné kompozice scény dané interakcí postav a jejich umístěním na scéně by neměl žádný právní nástroj, jak zabránit naprosto otrockému kopírování takové inscenace. Všechny dílčí složky, ze kterých by byla inscenace zkomponovaná (text, kostýmy, hudba) by byly volným dílem a inscenace samotná dle soudu autorským dílem není, neboť je to jen provádění literárního díla. To je samozřejmě absurdní výsledek, který je způsoben tím, že považujeme režiséra za výkonného umělce a divadelní inscenaci za provozování dramatického textu.
Paradoxní je, proč se tyto úvahy neuplatní i u jiných odvozených děl:
- Proč se překlad literárního díla nepovažuje za provozování tohoto literárního díla, překladatel přece jenom „provádí“ dílo tím, že ho překládá?
- Proč se film podle literárního scénáře nepovažuje za provozování scénáře, režisér filmu přece jenom „provádí“ literární scénář tím, že ho natočí.
- Proč se vytvoření opery nepovažuje za provozování libreta, skladatel přece jenom „provádí“ libreto tím, že ho zhudební. Nebo naopak, proč se vytvoření opery nepovažuje za provozování hudby, kdy textař přece jenom „provádí“ hudbu tím, že ji otextuje.
Abychom mohli považovat režiséra za výkonného umělce, pak jeho činnost nesmí vést k vytvoření jedinečného výsledku odlišného od původně zpracovávaného díla (dramatického textu), ale musí se jednat pouze o jeho provedení, tedy vlastně tvrdit, že něco jako divadelní inscenace neexistuje. To je ovšem dvousečné, protože je třeba si položit otázku, proč jsou herci hrající divadelní představení výkonnými umělci.
Dle logiky, kdy divadelní inscenace jako samostatné dílo neexistuje, jsou výkonní umělci herci pouze tehdy, pokud provozují onen dramatický text, tedy pouze tehdy, když ho říkají, recitují, deklamují, případně zpívají. Pokud ovšem herec má takovou hereckou akci, kde nic neříká, není to dle výše uvedené logiky výkonný umělec, protože žádný dramatický text neříká, tedy žádné literární dílo neprovádí. To pak dovedeno do důsledku znamená, že pořizovat obrazový záznam divadelní inscenace (tedy bez zvuku) je možné, neboť v rámci tohoto záznamu není zaznamenán text a ani umělecké výkony, které by text prováděly, takže není možné pořizování takového záznamu zakázat. To je samozřejmě absurdní, když onu absurditu vytváří pojetí, kdy divadelní inscenace není považována za samostatné dílo, ale pouze za „provozování“ dramatického textu.
V případě, kdy je ale divadelní inscenace považována za samostatné dílo, k této disproporci nedochází. Divadelní inscenace je samostatným dílem, kdy herec nehraje text, ale hraje tuto inscenaci, takže je hercem a výkonným umělcem nejen tehdy, kdy něco říká, ale po celou dobu trvání inscenace, kdy plní nějaký herecký úkol, kdy jenom na scéně existuje, hraje pouze gesty a pohledy, tančí, případně na scéně pouze vytváří objekt pro celkovou výtvarnou a divadelní kompozici scény.
Další absurdita, ke které vede pojetí divadelní inscenace jako pouhého „provozování“ dramatického textu a nikoli vytvoření odvozeného díla eventuálně souborného díla je fakt, že režisér jako hlavní tvůrce celé inscenace, bez kterého by inscenace nevznikla v podobě, v jaké vznikla, má nejhorší právní postavení ze všech. Stejně se to týká i dirigenta i sbormistra.
Zatímco režisér je pouze na zkouškách a nikoli na vlastních představeních, jako výkonný umělec se uplatní pouze u nehotového představení a to nikoli na jevišti, ale v hledišti, tedy mimo dílo, které má jako výkonný umělec provádět. Je zvláštní, že pokud má být divadelní inscenace pouhým provozováním dramatického textu na jevišti, tak režisér se na jevišti zpravidla ani nevyskytuje. Pokud režisér vytvoří velmi úspěšné představení, které se hraje mnoho let a on v něm jako herec nevystupuje, tak mají všichni z jeho tvůrčí práce prospěch, tedy autor provozovaného textu a herci, kteří jsou odměňování zpravidla za každé provozování díla.
Režisér, ale dostane peníze za nastudování díla nebo nějaké zkoušky, ale potom už nikoli. Navíc nejde ani dohodnout odměňování podle počtu repríz, protože tam režisér jako výkonný umělec nevystupuje. Takže všichni kořistí z uměleckého přínosu režiséra, aniž by existovala možnost ho adekvátně (alespoň jako nejposlednějšího herce) odměnit. Pokud tak dochází ke kořistění ostatních z tvůrčí práce režiséra, jedná se o porušení práva na spravedlivou odměnu za práci. Spravedlivá odměna totiž musí být logicky kalkulována tak, aby byla vzrůstající s tím, když jsou výsledky práce úspěšné a opakovaně používané. V koncepci, kdy je režisér výkonný umělec, to však není možné, neboť v rámci úspěšné inscenace, která by bez tvůrčí práce režiséra nevznikla, není možno režiséra za každou další reprízu odměňovat, protože přímo v inscenacích nevystupuje.
Dle čl. 26 odst. 3 LZPS má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Pokud ovšem účastník řízení neuznává to, že jsou výsledky duševní tvůrčí činnosti režisérů při vytváření divadelní inscenace autorskými díly, pak tím neguje právo režisérů na získávání prostředků pro své životní potřeby svoji tvůrčí prací. Tyto prostředky jsou totiž u této tvůrčí práce kalkulovány podle toho, jak moc jsou výsledky tvůrčí činnosti režisérů – tedy divadelní inscenace úspěšné. Pokud ovšem režiséra dle logiky, že je výkonný umělec a nikoli autor divadelní inscenace, nelze odměňovat podle výsledků jeho tvůrčí činnosti – úspěšnosti divadelní inscenace, pak je jeho ústavní právo na odměnu za práci v zásadě iluzí. Pokud tak režisér v rámci provádění inscenace nevystupuje, pak logicky ani nemže bránit tomu, aby se pořizoval z takové inscenace zvukový nebo zvukovo-obrazový záznam. A pokud se takový záznam pořídí (samozřejmě se souhlasem autora textu a herců), pak výnosy z použití takového záznamu (televizní vysílání, provozování televizního vysílání, rozšiřování a rozmnožování záznamu) má pouze autor dramatického textu a herci, režisér nikoli.
Dle čl. 34 odst. 1 LZPS práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. Pokud je ale režisér považován za výkonného umělce, který provádí dramatický text a nikoli za autora divadelní inscenace, která z takového textu tvůrčí činností režiséra vznikla, pak je zřejmé že práva k výsledkům duševní činnosti režisérů chráněna zákonem nejsou. Jak bylo uvedeno výše, pokud je režisér výkonný umělec, jehož umělecký výkon spočívá jenom v provádění dramatického textu na zkouškách, pak nemá žádné právo na využití výsledku své duševní tvůrčí činnosti (divadelní inscenace) např. při jeho zaznamenání na zvukový nebo zvukovo-obrazový záznam.
Pokud tak účastník řízení rozhodl tak, že režisér Ladislav Smoljak nebyl autorem divadelní inscenace, kterou vytvořil, ale pouze výkonným umělcem, který prováděl dramatický text jako literární předlohu této inscenace, pak tím rozhodl v rozporu s ústavním právem, kdy mají být výsledky tvůrčí činnosti chráněny zákonem, což v tomto případě neplatí, neboť výsledek tvůrčí činnosti Ladislava Smoljaka – divadelní inscenace rozhodně chráněný dle rozhodnutí vedlejšího účastníka není.
VII.
Nepředložení otázek SDEU
Porušení práva na zákonného soudce
Stěžovatel s ohledem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie navrhl, aby byla věc předložena SDEU k posouzení, zda je možné s ohledem na čl. 2 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy v kontextu s čl. 1 Římské úmluvy považovat režiséra divadelní inscenace odvozené od literárního textu za autora divadelního představení (dramatického díla činoherního) nebo za výkonného umělce, který pouze provádí literární text.
Účastník řízení však pokládat takovou otázku nechtěl s odůvodněním, že dle jeho názoru není SDEU příslušný k posuzování výkladu Bernské úmluvy a Římské úmluvy.
Stěžovatel v tomto ohledu poukázal na rozhodnutí SDEU ve věci C‑301/15, kde soud své rozhodnutí argumentačně opírá o rozpor národní právní úpravy právě s Bernskou úmluvou.
Dle stěžovatele platí, že Bernská úmluva i Římská úmluva je součástí evropského práva, neboť EU je součástí Světové organizace duševního vlastnictví.
Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) přijala v Ženevě dne 20. prosince 1996 smlouvu WIPO o právu autorském (dále jen „smlouva WIPO o právu autorském“), která byla schválena jménem Společenství rozhodnutím Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000 (Úř. věst. 2000, L 89, s. 6). Článek 1 odst. 4 smlouvy WIPO o právu autorském, nadepsaný „Vztah k Bernské úmluvě“, uvádí: „Smluvní strany musí vyhovět článkům 1 až 21 a Příloze Bernské úmluvy.“
Dle stěžovatele je tak možné, aby SDEU rozhodoval o souladu národní právní úpravy a Bernské úmluvy. Nicméně obdobnou otázku lze v zásadě přestylizovat i na rozpor české právní úpravy se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.
Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“ zní: Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
Pokud je v rámci české právní úpravy negováno právo režiséra jakožto autora dramatického díla (divadelní inscenace), je zřejmé, že je zde možný rozpor mezi českým autorským zákonem, konkrétně § 67 odst. 1 AutZ a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, navrhoval stěžovatel, aby soud předložil SDEU věc k posouzení předběžné otázky, kterou by bylo možno nastylizovat takto:
Je možné článek čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava považovala režiséra dramatického díla (divadelní inscenace) vzniklého zpracováním literárního textu za výkonného umělce, který pouze provádí literární text a nikoli za autora?
V rámci soudního sporu sice stěžovatel stylizoval tuto otázku mírně odlišně, nicméně to nic nemění na věci, že soud odmítal nechat posoudit českou právní úpravu právě s úpravou evropskou, kdy je zřejmé, že text § 67 odst. 1 AutZ se od textu Římské úmluvy v definici výkonných umělců právě uvedením režiséra jasně odlišuje.
Pokud v rámci směrnice 2001/29/ES je třeba každému autorovi zajistit právo na sdělování díla veřejnosti, tak v případě režisérů divadelních inscenací je třeba nejdříve uznat to, že jsou autory dramatického díla (divadelní inscenace), které svojí tvůrčí režijní prací vytvoří, přičemž toto vytvoření může mít samozřejmě základ ve zpracování literárního díla (dramatického textu).
Vedlejší účastník se tak nedostatečně vypořádal s námitkou týkající se rozporu české právní úpravy s úpravou mezinárodní a evropskou. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník rozhodoval v posledním stupni, bylo je povinností položit SDEU předběžnou otázku. Pokud soud předběžnou otázku nepoložil, bylo porušeno ústavní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LZPS, neboť ve věci měl mimo jiné rozhodovat i SDEU, což však bylo postupem soudu zmařeno. Navíc svými rozhodnutími porušil ustanovení Ústavy, podle které Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy), což se vzhledem k ignorování právní úpravy obsažené v Bernské a Římské úmluvě nenaplnilo.
VIII.
Závěrečný návrh
Vzhledem k výše uvedenému, kdy je zřejmé, že účastník řízení svými rozhodnutími porušil ústavně zaručená práva stěžovatele stanovená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Ústavy, čl. 1 odst. 2 Ústavy, čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy a čl. 1 Římské úmluvy, navrhuji, aby Ústavní soud ČR přijal
N Á L E Z,
jímž se
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 3/2018 – 85 ze dne 15. 3. 2018
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 6/2018 – 113 ze dne 15. 3. 2018
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 1/2018 – 78 ze dne 29. 3. 2018
ruší.
za Filipa Smoljaka
JUDr. MgA. Michal Šalomoun, Ph.D., advokát
[1] Telec, I., Tůma. P. autorský zákona. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 597.
[2] Telec, I., Tůma. P. autorský zákona. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 600.
[3] Telec, I., Tůma. P. autorský zákona. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 640-641.