CTÍM OTCE I MATKU, V TOM NEZNÁM BRATRA

Spravedlnost zvítězí

Filip Smoljak

Spravedlnost zvítězí

Filip Smoljak

Válka, prvních třicet dní – Šarlota Winklerová

Když to všechno na Ukrajině začalo, bez zaváhání jsme se shodli, že se do pomoci zapojíme taky. Nejen proto, že naše neziskovka pomáhá druhým ve složitých osobních a sociálních situacích, ale hlavně proto, že jsme vnitřně cítili, že to udělat prostě musíme a chceme. Aby byla naše pomoc smysluplná, také v souladu s odkazem naší společnosti, chtěli jsme především nabídnout pomoc ukrajinským uprchlíkům, kteří mají v rodině člověka, se zdravotním omezením, kterému (společně s celou rodinou), bychom nejen našli bydlení, ale také pomoc ve smyslu sociální asistence. 

Po vyplnění nezbytných formalit ve formuláři Ministerstva vnitra jsme již netrpělivě očekávali zazvonění telefonu. Říkali jsme si, že si na tu „svojí speciální rodinu“ počkáme, s trochou nadsázky se dá říct, že jsme se na ně těšili. Ale když přišla urgentní poptávka po bydlení pro dva mladé zdravé manžele s jedním malým dítětem, kteří jsou už na cestě a „zítra mají přijet do Prahy“, neváhali jsme a přistoupili jsme k jednání. Rodina, tedy tatínek rodiny, měl tady v Praze již svého bratra, který jim tuto pomoc zprostředkovával. Informace, které se k nám dostávaly, byly ale dost zmatečné, což v situaci, kdy pár set kilometrů od nás zuří válka, člověk pochopí a ostražitost jde alespoň na chvíli stranou. Nejdříve, že je na cestě celá rodina, pak zase, že tatínek je už tady a čeká se jen na maminku s dítětem. Jistěže nám vrtalo hlavou, proč mladý otec od rodiny nezůstal v souladu s brannou povinností ve své rodné zemi, aby jí bránil před nepřítelem. „Třeba má modrou? A co když jsou to podvodníci? Ale to jistě ne, takové situace by takhle nikdo jen tak nezneužil, to je vážná věc…“ Otázek přibývalo, nicméně čas se krátil a bylo potřeba jednat. 

Druhý den, po krátké domluvě s majiteli nabídnutého ubytování se uskutečnila třístranná schůzka, manželé, nabízející ubytování poblíž Brandýsa nad Labem, náš pan ředitel za nabídku sociálních služeb a zprostředkování kontaktu a zmíněná rodina. Ta však stále nepřicházela, na schůzku se dostavil pouze „bratr a tatínek od rodiny“, oba mladí muži, z jejichž informací vyšlo najevo, že mají zajištěnou nějakou ubytovnu a maminka je s dítětem zatím stále na cestě, ačkoli už tady měli od včera být. Výsledkem těchto zmatečných informací ze strany ukrajinské rodiny bylo to, že manželům se to celé nějak přestávalo líbit a nám popravdě také. Abych to zkrátila, nakonec se tato pomoc neuskutečnila a my jsme se hořkost ze zklamání snažili zahnat nadějí, že se pro nás jistě vhodná rodina najde. 

Uběhly zhruba 2 týdny a z letargie nad zprávami z bojů mě vytrhl telefonát z Organizace pro uprchlíky s urgentní potřebou krátkodobého bydlení pro 3 ukrajinské ženy. Šlo o zajištění bydlení alespoň na malou chvíli, než si po dlouhé vyčerpávající cestě odpočinou. Dle informací mělo jít o 86-ti letou babičku na invalidním vozíčku, její cca 60-ti letou dceru a její 37-mi letou dceru. Tři ukrajinské ženy, naše ženy. Tyto byly na cestě již 4.den, měly s sebou jen 2 kufry a pár drobných zavazadel, vozíček pro babičku a v srdcích obavy smíšené s nadějí. Opět jsem oslovila manžele, kteří nabízeli krátkodobé ubytování, s tím, že se jedná nyní již o 3 ženy opravdu v nouzi a ubytovací kapacity v Praze a okolí jsou již na hraně, že by šlo jen o pár dnů, nanejvýš týden či dva. Paní majitelka souhlasila, ač to bylo narychlo, musela v ten den zkrátit svojí služební cestu, aby stihla nakoupit základní potraviny a připravit pokojíčky pro naše ženy. Problémem tohoto ubytování bylo také to, že šlo o 1.patro a všichni jsme si lámali hlavu nad tím, jak do něj babičku s vozíčkem dostaneme. Mezitím jsem komunikovala s pracovnicí Organizace pro uprchlíky, která zjišťovala podrobnosti ohledně babičky a jejích potřeb, avšak tato pracovnice seděla ve stánku na hlavním nádraží, zatímco naše ženy byly v Kongresovém centru, a tam se o ně starala tlumočnice, mladá Ukrajinka, proto informace, které proudily na všechny strany byly velmi často zmatečné a nepřesné. 

Naše ženy strávily v Kongresovém centru již 2 dny, z celkových čtyř, co byly na cestě. Bylo nesmírně těžké, až téměř nemožné, najít pro ně bezbariérové bydlení, byť i jen na chviličku. Ale cokoliv bylo lepší, než je nechat další, již pátou noc, spát v sedě kdesi v koutku uprchlického centra. Když jsme vše domluvili, vydali jsme se z Brandýsa nad Labem se 7-mi místným autem do Kongresového centra, kde nás však čekalo překvapení. Sociálním pracovnicím z Armády spásy se jen těsně před naším příjezdem povedlo v mezičase domluvit pro naše ženy velkorysé a bezbariérové ubytování ve 4-hvězdičkovém hotelu na Praze 5, na 14 dní včetně stravy, díky velkorysosti a spolupráci se Spartou Praha. Mělo to ovšem háček, bydlení bylo až od poledne dalšího dne.  Díky šikovnosti a snaze pracovnic z Armády spásy se však povedlo do pár minut zabezpečit pro naše ženy na 1 noc azyl v chráněném bydlení pro matky s dětmi v Bohnicích, kde rovněž byla 1 bezbariérová místnost. Konečně jsme si všichni oddechli, že pomoc, kterou jsme tolik chtěli poskytnout, se nakonec uskuteční. Zavázali jsme se, že rodinu převezeme jak do chráněného bydlení, tak druhý den také na zmíněný hotel. 

Při pohledu na lidi, kteří jsou na cestě z vybombardovaného Charkova již tolik dní, zejména pak na 86-ti letou babičku, která byla zřejmě v šoku, se nám svíralo srdce.  Olja, nejmladší ze tří žen, si se mnou v autě začala povídat. Překvapilo mě, že dorozumívání nebylo tak obtížné, jak jsme se obávali. Jednak díky chabým útržkům znalostí kdysi povinné ruštiny na ZŠ, ale také díky vtipné aplikaci v telefonu, která psaný text převáděla rovnou do mluvené ukrajinštiny. Někdy jsme se nad výsledkem zasmály, ale vždy jsme si nakonec sdělily, co jsme zamýšlely. Pan ředitel a v tomto momentu také řidič, pouštěl v rádiu nejdřív jazz, ten však byl trochu ponurý, tak přeladil na stanici, kde hrály staré šlágry a maminka Olgy, bez zaváhání poznala Káju Gotta i ABBU. Také ona s námi občas prohodila pár slov a myslím, že po tolika dnech měla konečně pocit, že už si odpočinou. Jen babička stále mlčela. O ní jsme si také dělali největší starost, také proto, že jak jsem se později dozvěděla, všechny 3 ženy nebyly očkované proti covidu, s sebou měly jen obyčejné roušky, které ale téměř nenosily. 

Asi jako všichni, i my máme rádi happy end, a ten přišel. Při dopoledním převozu z chráněného bydlení do hotelu, všechny 3 ženy, očividně odpočatější a o trošku veselejší, než předchozí večer, s námi v autě celkem čile komunikovaly, dokonce i „bábuška“. Dozvěděla jsem se, že v Charkově zanechaly dům a 61-letého manžela paní Nelly, který se ukrývá kdesi v bunkru, Olja svojí práci prodavačky v oblíbeném obchůdku a babička své důvěrně známé prostředí, svůj domov. Nikdy v životě nebyly za hranicemi Ukrajiny s výjimkou Ruska. Vše pro ně bylo nové, a jak mi Olja řekla, určitě se chtějí, až vše skončí, vrátit zase domů. V hotelu nás uvítal mladý manažer, který mluvil rusky i ukrajinsky, což byla pomyslná třešnička na dortu. Věděly jsme, že jsou již v pořádku a ony věděly, že kdyby cokoli potřebovaly, mají se na koho obrátit. S Oljou jsem pak následující den měla ještě krátký telefonát, zda je vše v pořádku. Potvrdila mi, že ano a že se jdou projít s maminkou po Praze, aby se trošku seznámily s městem a hromadnou dopravou. Když jsme se loučily, tak jsem na její Do pobáčenňa! (ukrajinsky Na shledanou) řekla „ahoj“ a slyšela jsem jen nesmělé, ale pobavené „agoj“. 

Šarlota