Jak může Česká televize svobodně informovat, když porušuje zákon o svobodném přístupu k informacím?
(Příspěvek k tématu 17. listopadu a iniciativě Braňme Českou televizi.)
Revoluce v mezilidských vztazích
V době, kdy si připomínáme výročí 17. listopadu probíhá poměrně vyhrocená diskuse o České televizi. Myslím, že je namístě zařadit debatu o ohrožení České televize do kontextu změn, které před 31 lety začaly. Dovolím si osobní pohled pamětníka, který byl a je stále u toho.Onen dějinný přelom zvaný 17. listopad způsobil velkou změnu nejen ve společnosti, ale hlavně a vlastně vůbec nejprve ve všech malých sociálních skupinách, tehdy se jim říkalo “kolektivy”. Každý si určitě pamatuje to napětí mezi lidmi ve školní třídě, v pracovním „kolektivu“ či ve svém příbuzenském a sousedském okolí.Měl jsem tu čest prožívat listopad 89 na více místech a ve více skupinkách paralelně. Kromě kolektivu studentů vysoké školy (MFF UK) a určitých pololegálních kruhů (Originální videojournál či hudební underground) také jako kulisák v Divadle Járy Cimrmana.
Byla to zvláštní skupina lidí. Měla hned dva neformální ředitele, uměleckého (Svěráka) a organizačního (mého otce), ale o řadě věcí se hlasovalo v celém hereckém souboru. Nejspíš proto, že „nejsme jako oni“ a v divadle má panovat demokracie. To bylo ovšem zrádné, protože hned při prvním důležitém hlasování došlo k určitému excesu. Psal se rok 1977 a hlasovalo se o Antichartě. Mají to ti dvě hlavní tváře divadla podepsat, nebo nemají a ohrozit další existenci divadla? Kolektiv rozhodl, že mají ďáblův úpis podepsat. Mám dost velké pochybnosti o tom, že se tak stalo v souladu s vůlí mého otce. U Svěráka takovou pochybnost nemám.
Jak vznikla nová cimrmanovská dvojice Kotek – Svěrák?
Jiné kolektivní dohadování se týkalo Václava Kotka, manažera divadla, který účty spravoval zejména ke spokojenosti svojí vlastní, nikoliv kolektivní. Otec byl pro to, aby Kotek okamžitě odešel, Čepelka byl proti. A Svěrák? Na vztahu Zdeňka Svěráka k Václavu Kotkovi se ukázala Svěrákova neuvěřitelná povaha. Cítil, že divadlo dvou šéfů pro něj není úplně výhodná partie, a tak se rozhodl raději pro Kotka než pro svého údajného „kamaráda“. Otec jako faktický a morální vlastník poloviny divadla byl souborem donucen strpět další existenci divadla jen pod podmínkou, že v něm bude tahat za delší konec provazu Svěrák s agentem Kotkem jako svou pravou rukou. Už to tedy nebylo jeden na jednoho, ale dva proti jednomu a už to nebylo 50 na 50, ale zhruba 40 na 60 ve prospěch Svěráka s Kotkem.
A tak jsou karty rozdány vlastně dodnes. Smoljak je sice po smrti, ale přestože zákon stanoví, že nelze užívat dílo autora bez jeho svolení nebo svolení jeho dědiců, Svěrák a rodina Kotkova si z autorského zákona dělají trhací kalendář. Jednou neplatí práva režiséra, jindy neplatí ani práva literární, ale vždy ku prospěchu a obohacení dvojice Kotek-Svěrák. A jen některé soudy skutečně soudí dle práva. Úředníci Ministerstva kultury a celá kulturní obec je samozřejmě na straně produktivního křídla umělců, neboť „mrtví prt ví“ a nic moc z něj úředníkovi, ani obchodníkovi s kulturou nekápne.
Nejde tu ale jen o Divadlo Járy Cimrmana, ani jen a pouze o kulturní obec. Převzetí moci ze strany nejrůznějších manažerů (vzpomeňme na velmi úspěšnou privatizaci státních podniků jejich manažery), agentů a politických podnikatelů. Dnes jsme se dostali tak daleko, že i soudní proces, policejní vyšetřování, nebo rozhodování Parlamentu si lze „zprivatizovat“.
Pro příklady netřeba chodit daleko, drtivá většina z nich se odehrává v Praze přímo pod nosem hlavních médií. O některých naše média informují, například o kauze Open Card II, nebo-li o tom, jak se proti mafii postavili někteří magistrátní politici a úředníci, ale soud odsoudil místo zločinců je. Kauza se podle jména geniálního soudce, který umělecky dotvořil soudní protokoly (rozuměj: padělal veřejnou listinu), nyní nazývá jednoduše a jasně Kauza Sotolář. Ano i tento „agent“ spravedlnosti stále soudí a pražská policie s nohama na stole se náramně baví.
Privatizace veřejnoprávních médií
V této situaci, která tu 31 let po listopadu 89 nastala, je dobré se podívat na kvalitu našich médií. Na jedné straně se často oprávněná kritická pozornost obrací na dezinformační platformy, Parlamentní listy a další, na straně druhé je tu však zcela nekritická glorifikace některých zavedených a zejména veřejnoprávních médií. I v nich však neustále probíhá skrytá privatizace a je třeba si uvědomit, že vyvážené a objektivní zpravodajství ještě není zárukou poctivosti v jiných oblastech, například v oblasti hospodaření. Uvedu příklad, který mám doslova z první ruky.Dnes se velice často hovoří o premiérově konfliktu zájmů, o tom, kdo je či není vlastník čeho, kdo co skrytě ovládá a z čeho má kdo prospěch. Vzniklo i takové pozoruhodné slovo: obmyšlený.
Kdo je obmyšlený u veřejnoprávních médií? Podle zákona Českou televizi a Český rozhlas (ČTK na chvíli ponechme stranou) nikdo konkrétní nevlastní, je zřizována nikoliv na majetkové bázi, ale na základě zákona, v případě ČT je to zákon č. 483/1991 Sb. o České televizi. Tato instituce netvoří finanční zisk, který by si její majitelé mohli rozdělit, vždyť žádné majitele nemá. Ač to není zisková společnost, neznamená to, že nemůže vytvářet zisk skrytě. V Česku lze přece vyzrát na každý zákon a provize ze zakázek či odklánění finančních toků jsou téměř národním sportem.Držme se ale České televize. Abychom dokázali seriózně dopovědět na otázku, zda dochází nebo nedochází v ČT k odčerpávání veřejných peněz, museli bychom mít možnost Českou televizi finančně kontrolovat. Takovou možnost ovšem nemáme. Možná, že důvodem pro odvolání Dozorčí komise ze strany Rady ČT byla právě nečinnost dozorců. Osobně si myslím, že v ČT žádná kontrola neprobíhá a všichni ti, kteří by ji kontrolovat měli a mohli, dávají ruce pryč ze strachu před mediální blamáží. Mocných ochránců České televize je tolik, že kdo chce něco v kultuře či médiích znamenat, musí držet ústa.
Proč si to myslím? Protože s tím mám opět velice osobní zkušenost. Jsem jedním z dědiců majetkových autorských práv po otci a jako takový mám nárok na odměnu z každého užití, resp. vysílání díla, na kterém se otce podílel jako scénárista, režisér nebo herec. Nic takového se ale neděje. Česká televize mně od roku 2016 žádné odměny nevyplácí. Když se ptám, proč, televize mlčí. Když podám žádost podle autorského zákona, který stanovuje informační povinnost České televize vůči mně, tato televize tvrdí, že nemám nárok. Ani registr smluv nepomůže. Česká televize si vylobovala výjimku ze zákona o registru smluv, takže nemusí zveřejňovat vůbec žádné licenční smlouvy k televiznímu vysílání. A ještě perlička na závěr. Poslední pokus jsem provedl prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. I zde však Česká televize jako povinný subjekt porušila zákon a odmítla vydat informace nejen mně jako osobě oprávněné těmito informacemi disponovat, ale vlastně celé veřejnosti, včetně svých konsecionářů a diváků, kteří by za svoje peníze měli mít z informační poctivosti ČT hlavní užitek.
Jak může Česká televize svobodně informovat, když porušuje zákon o svobodném přístupu k informacím?
Zajímavé také je, o jaké informace se konkrétně jedná a jak Česká televize svou neochotu hraničící s cenzurou vysvětluje. Žádal jsem totiž informaci o tom, co kdy z repertoáru mého otce ČT vysílala a na základě jaké licence tak činila, protože jsem z právní podstaty v takovém licenčním vztahu smluvní stranou. A nemůže být pochyb o tom, že smluvní strana má nárok znát svůj smluvní vztah. Odpovědí ČT bylo, že informace veřejnosti neposkytne, protože jsem je chtěl i podle autorského zákona. Dodejme, že ani podle tohoto zákona mi je ovšem neposkytla. Tato neskutečná odpověď zřejmě spadá do sekce zábavných pořadů a před dvaadvacátou hodinou ji raději nebudu komentovat. Snad jen malým přirovnáním.
Představme si dům, který má dva majitele. Ti jej dlouhodobě pronajímají nájemníkovi. Po smrti jednoho z nich polovinu domu zdědí potomci původního majitele a ptají se nájemníka, na základě jaké smlouvy si ten jejich dům vlastně pronajímá, kolik za to platí a hlavně komu posílá peníze. Nájemník sebere veškerou svou drzost zkoncentruje ji do jednoho velkého dlouhého nosu, který na majitele udělá. A ten se může soudit třeba dvacet let, nájemník si dům užívá dál a peníze neplatí žádné, anebo je posílá na Kypr. Myslet si můžeme, cokoliv.Takhle jsme tedy na tom s tou pověstnou strážkyní demokracie, oním médiem veřejné služby 31 let po revoluci.
Česká televize je zkrátka privátní institucí, kterou ovládá několik mocných advokátů, producentů a prominentních umělců, kteří se za Českou televizi staví čistě ze zištných a egoistických důvodů. Je v rukou lidí, kteří podvedli nejen mého otce Ladislava Smoljaka, skutečného ochránce České televize. Podvedli také samotné hodnoty svobody, pravdy a nezávislosti, které donekonečna omílají na náměstích i v médiích.
Dnes by si tyto hodnoty měli připomenout především oni sami uvnitř sebe, někde v tichu a v karanténě. Nikoliv pokrytecky na obrazovce České televize.
Filip Smoljak 16. 11. 2020