Právě jsme s tátou uspěli ve sporu s DBP, s.r.o. (Divadlem Bolka Polívky), avšak nikoliv ve věci samotné, tedy v boji za uznání autorských práv mého otce jako režiséra, ale s námitkou podjatosti soudce. Vrchní soud v Olomouci totiž rozhodl o návrhu na vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci tak, že soudce Krajského soudu v Brně JUDr. Boris Filemon je vyloučen z projednávání a rozhodování věci pod sp. zn. 23 C 105/2019.

Co jsem namítal?
„V námitce (žalobce) uvedl, že po jednání ve věci vedené pod sp. zn. 23C 34/2018 dne 16. 4. 2019, krátce po skončení jednání, které bylo na jeho závěr odročeno na 25. 4. 2019 za účelem vyhlášení rozsudku, si soudce JUDr. Boris Filemon pozval na chodbě stojícího žalobce k sobě do kanceláře. Žalobce pozvání přijal, neboť netušil, za jakým účelem si ho soudce zve a domníval se, že by se mohlo jednat o nějaké administrativní záležitosti související s probíhajícím řízením. Důvod schůzky byl však značně podivný, soudce se po většinu času schůzky prezentoval jako výtvarník, který chce v jistém smyslu „prodat“ svoje obrazy. Nešlo o nabídku v obchodním slova smyslu, ale spíš v uměleckém smyslu. Celé setkání lze popsat jako určitou prezentaci soudce jako výtvarného umělce. Za krajně nevhodné žalobce pokládá to, v jakém kontextu, čase a na jakém místě k této prezentaci děl soudce jako výtvarného umělce došlo. Je možné, že se soudce domníval, že žalobce jako poměrně známá osoba s kontakty na řadu významných médií, mu s jeho uměleckou prezentací v širší obci pomůže. Žalobce však nic takového neučinil, žádný obraz autorovi nepochválil ani o žádný neprojevil zájem. To vše se stalo přesně 9 dnů před plánovaným vyhlášením rozsudku ve výše zmíněném řízení. Celá schůzka se odehrála v uzavřené místnosti mezi čtyřma očima, avšak verbální pozvání a vstup žalobce do soudcovy kanceláře se odehrály před očima svědků. Žalobce má za to, že tím, že žalobce neprojevil dostatečné uznání soudcova talentu, ani jinou pochvalnou reakci, klesl na žebříčku oblíbenosti pana soudce na velmi nízkou pozici. To může zavdávat domněnku podjatosti jmenovaného soudce s ohledem na posuzování budoucích žalobcových sporů včetně toho právě projednávaného.“ 

Ve svém vyjádření k vznesené námitce podjatosti soudce Krajského soudu v Brně JUDr. Boris Filemon uvedl, že „je možné, že žalobce si na stránkách ministerstva vyhledal výsledek řízení v podobě pro něj negativního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2019 a pak v emotivní atmosféře 101. výročí založení republiky vznesl 28. 10. 2019 námitku. Dále uvedl, že cca od roku 1991 rozhoduje spory ohledně duševního vlastnictví, cca od roku 1974 je autorem stovek výtvarných děl a vítězem soutěží, některé z děl poslední doby visí i v jeho pracovně. Má reálný zájem o umění všeho druhu. Vůči médiím, advokátům, stranám i jiným subjektům, též kolegům soudcům a pracovníkům soudu, vychází komunikačně vstříc minimálně od přelomu tisíciletí. V jeho pracovně se vystřídala řada z nich, mj. i advokát žalobce, ať již při jednáních o možném smíru či při jiných příležitostech. Dovede si však představit náhled žalobce, překvapeného otevřeností soudce, jenž ho intuitivně pozval do své pracovny poté, co pak Filip Smoljak při soudním jednání učinil řadu emotivních vystoupení ohledně autorských projevů svého otce a zmínil i jeho složitý život, že v jakési Cimrmanovsko – kafkovské smyčce mohl dospět ke své námitce. V kauzách Filipa Smoljaka se necítí být podjatý, v tomto směru odkázal na svá předchozí rozhodnutí i judikaturu ostatních soudů ČR.“

Tuto obranu soudce Filemona ale Vrchní soud v Olomouci nepřijal, a dokonce ji označil, za zcela scestnou:
„Povinností soudce je, aby se vyvaroval projevů, které by mohly vést k pochybnostem o jeho nepodjatosti. Jednání soudce, který v probíhajícím řízení několik dní před vyhlášením rozhodnutí oslovil ihned po skončení jednání před jednací síní žalobce a pozval ho do své kanceláře za účelem prezentace vlastních výtvarných děl, je zcela nepochybně skutečností, která vzbuzuje oprávněnou pochybnost o nestrannosti soudce, přičemž osobní přesvědčení soudce o své nepodjatosti v daném případě není podstatné a jeho argumentace je zcela scestná.“