Jak vypadá cenzura v ČR? Mnoho rozdílů od Lukašenkovy diktatury nenajdete. Níže si můžete přečíst písemnou podobu rozhovoru s panem Leinertem, jak se uskutečnil. Vyškrtané pasáže ale nebyly v rozhovoru zveřejněny. Hospodářské noviny vlastně zveřejnily pouze jeden malý odstavec mých odpovědí, který si můžete přečíst hned teď. Zbytek na několika stranách A4 byl (s)prostě vymazán. A co je horší, byl nahrazen mnoha nepravdivými tvrzeními mého bratra a pan redaktora Leinerta. Co tedy z rozhovoru zbylo, to jsou tyto dvě věty:
„Bohužel tu ale máme vnitřně rozporný autorský zákon, který práva divadelních režisérů znejasňuje, a také rozpor mezi naším zákonem a mezinárodním právem. Dále je tu také kolize s Ústavou. A to vše lze řešit jedině právní cestou.“

A zde celý originální rozhovor:

– Proč se otázku režijních práv svého táty snažíte řešit soudní cestou? Nebylo by vhodnější k diskusi o takto zásadní změně ve vnímání práv režiséra využít jiné formy? Například prostřednictvím Ministerstva kultury, agentury Dilia, akademického prostředí a jiných?

Nerozumím, o jaké změně mluvíte. Současná divadelní praxe je totiž taková, že režisér je respektován jako autor divadelní inscenace. většinou má s provozovatelem podepsanou licenční smlouvu a odměnu dostává ve dvou složkách, jednak jako autor divadelní inscenace a dále též za práva výkonného umělce. Tuto praxi, pokud vim, porušuje pouze jedno jediné divadlo, a to je divadelní soubor pod vedením Zdeňka Svěráka. Takže já neusiluji o nějakou radikální změnu, ale o návrat k běžné praxi. To zaprvé. Zadruhé musím říct, že o diskusi jsem se pokoušel zejména s panem Svěrákem, ale ten místo věcné argumentace zvolil osobní útok proti mně a mé rodině na stránkách Respektu (odkaz: ……………………..)

Podstatou sporu je ovšem něco jiného. Divadlo Járy Cimrmana dlouhodobě hraje divadelní inscenace mého táty bez řádné autorské licence nejen k právům divadelního režiséra, ale i k Smoljakovým právům k dramatickému textu, jehož je se Svěrákem spoluautorem. A to už je opravdu skandální. Po smrti našeho otce totiž nikdo z divadla o žádnou licenci k dalšímu užívání díla zesnulého spoluautora nepožádala my jsme mu ani žádnou neudělili, přestože to zákon výslovně vyžaduje. A proto je tu především spor o deliktní užívání práv, ať už ta práva nazýváme jakkoliv. A tento spor nelze řešit někde ve škole nebo s úplatnými úředníky ministerstva kultury (narážím na nedávnou trestní kauzu IT zakázky MK za 450 milionů).

Jak to tedy s těmi právy je?

Nemůže být pochyb o tom, že Ladislav Smoljak byl a je autorem režijní koncepce všech 15 divadelních inscenací, které se dodnes v Praze na Žižkově a na zájezdech hrají ve stejné podobě, jako za jeho života. Bohužel tu ale máme vnitřně rozporný autorský zákon, který práva divadelních režisérů znejasňuje, a také rozpor mezi naším zákonem a mezinárodním právem. Dále je tu také kolize s Ústavou. A to vše lze řešit jedině právní cestou.

Jedním z protagonistů, kteří autorská práva Ladislava Smoljaka popírají, je rodinný přítel a advokát Zdeňka Svěráka, pan doktor Vyskočil, který tvrdí, že režijní koncepce Svěrákova uměleckého partnera Ladislava Smoljaka vůbec neexistuje. Agentura DILIA však tátova režijní autorská práva normálně eviduje a proplácí všem dědicům, i dkyž to můj bratr David popírá, když  tvrdí, že žádné honoráře za otcovu režijní koncepci nedostává. to dokonce napsal soudci Krajského soudu v Brně, ovšem tento soudce si ihned u agentury DILIA zjistil, že je to ryzí lež. 

Advokátní kancelář Vyskočil, Krošlák a partneři s.r.o. totiž zastupuje jak pana Svěráka, tak i moje sourozence. Dále pak Žižkovské divadlo Járy Cimrmana (příspěvkovou organizaci MČ Praha 3), Divadelní agenturu ECHO spol. s r.o. dříve Václava a dnes Aleny a Vojtěcha Kotkových, OSA, DILIA, Aura-Pont, Supraphon, Město Jindřichův Hradec, Divadlo Nymburk….mám pokračovat? Zastupuje prostě skoro všechny v této zemi, kdo mají cokoliv společného s protiprávním užíváním autorských práv mého otce. Někdy mám pocit, že když se dostanu do pře s nějakou prodavačkou zmrzliny, ihned ji začne zastupovat advokát Zdeňka Svěráka pan Vyskočil. A to byl pěkně prosím před tím mým advokátem, takže je v hlubokém a bezbřehém konfliktu zájmů a podle mnohých flagrantně porušuje stavovské předpisy. 

Co se týče akademické obce, pak DAMU i JAMU jsou samozřejmě na straně divadelních režisérů, čili na straně Smolajka. Ale o právech bohužel nerozhodují akademici, ale soudy. A ne vždy jsou to soudy férové a nestranné. Nedávno byl například vyloučen soudce Krajského soud v Brně, JUDr. Filemon pro podjatost nadřízeným Vrchním soudem v Olomouci. Velký problém je také u Krajského soudu v Hradci Králové, kde působí soudkyně Mgr. Pavlovová a kterou pro manipulaci s důkazy šetří policie.

–  Jak byste reagoval na slova Vašeho bratra Davida, že mnohem větším problémem pro divadla po celé ČR než to, že nemohou hrát neomezené množství inscenací her Divadla Járy Cimrmana, jsou předžalobní výzvy, které od Vás, respektive Vašeho právního zástupce, dostávají? Že tím ve výsledku šíření odkazu Divadla Járy Cimrmana spíše omezujete, než mu napomáháte?

Jak jsem již říkal, za mého bratra jedná vykutálená advokátní kancelář Vyskočil, Krošlák a partneři s.r.o., takže nevím, co je a co není jeho skutečně autentickým názorem. Už z té věty vyplývá, že se ve věci vůbec neorientuje. Plete si divadla jako umělecké soubory, tedy skupiny lidí, a divadla kamenná, tedy divadelní provozovatele. Navíc je potřeba rozlišovat mezi neziskovými soubory, které hrají pro radost a kterým Svěrák s bratrem brání v neomezeném užívání Cimrmnových děl, a soubory ziskovými, které hrají pro peníze.

Většina kamenných divadel po celé ČR, o kterých asi mluví, uznává, že otec byl režisérem divadelních inscenací, které se u nich hrají, takže s tím nemají problém a žádné výzvy k zaplacení bezdůvodného obohacení od mého advokáta nedostávají. Posílám vám tabulky, z které je patrné, kolik divadel uznává autorská práva diavdelního režiséra a kolik divadel uznává i Smoljakova práva k textu. Výjimky jsou například na královéhradecku, kde je vidět obrovský vliv advokátní kanceláře pana Svěráka a kde působí soudkyně Mgr. Lea Pavlovová. Zařadila se mezi soudce, kteří čelí trestnímu oznámení kvůli manipulaci s důkazy. Proto je potřeba si uvědomit, že spor o Smoljakova práva je nejen záležitostí občanskoprávní nebo chcete-li „rodinnou“, ale věc přerostla až do trestněprávní roviny. Nejčastěji se řeší zpronevěra, daňové a účetní podvody, v případě soudkyně zneužití pravomoci úřední osoby atd. 

– Co Vás motivuje k tomu adresovat kulturním domům a dalším místům, kde se hrají hry Divadla Járy Cimrmana, předžalobní výzvy? Je to finanční zisk?
To je docela nevkusná otázka, patrně chcete zaměnit motivaci pachatele za motivaci okradeného. Když vám někdo ukradne klíče od bytu a neoprávněně ho užívá, a dokonce ještě pronajímá jiným na svůj účet a peníze si ponechává pro vlastní potřebu, vy pak po něm chcete, aby vám je vrátil, také byste to nazval snahou o finanční zisk ze strany okradeného? Toto vidění světa už mě vážně přestává bavit a je ąsi hlavnim důvodem, proč jsem šel do politiky. 

Moji sourozenci inkasují obrovské autorské honoráře, o které já se musím doprošovat, pátrat po důkazech a neustále se obracet o pomoc na advokáty, soudy či policii. A novináři z toho udělají honbu za ziskem. Ten váš zisk, který z toho mám, je jednoznačně záporný. Mnoho peněz už nikdy neuvidím a náklady na soudní spory dosahují statisícových částek. To jistě dělá radost Svěrákovým advokátům, ale tátovi by se to opravdu nelíbilo. V závěti jadnoznačně napsal, že máme mít z jeho majetkových práv prospěch všichni dědicové rovným dílem. To se však neděje. Když Supraphon vydá set vinylových desek, každý z mých sourozenců obdrží 50 tisí korun, jen Filip Smoljak endostane ani jednu jedinou korunu a musí se soudit. Vy pak napíšete „to je ten, co se pořád soudí“.

Připadá vám na mém zoufalém boji s mafiány něco zavrženíhodného? Vím, že je zde snaha i ze strany vašeho vydavatele označit mě za ziskuchtivého. Mám tedy mlčet a sedět tiše v koutě, abych se žádné morální pseudoautority nedotknul? Mám přijímat facky a nastavovat druhou tvář?

Drtivá většina soudů moje počínání chápe a rozhoduje v můj prospěch. Divadla, která se dopustila bezdůvodného obohacení, jsou nucena ukradené peníze vrátit. Totéž nejspíš čeká společnost Supraphon, a.s. Mojí primární motivací ale nejsou přímo ty peníze, nýbrž snaha o spravedlnost pro mého otce a spravedlnost obecně. Umění bojovat za správnou věc dle Kantova imperativu jsem, myslím, zdědil právě po tátovi, takže mu mám co vracet.

– Připadá Vám, že svým počínáním nadále bojujete za zájmy Vašeho táty a divadla, která desetiletí budoval? Myslíte, že by to takto chtěl?
Vzpomínám si, že kdykoliv se někdo dopustili nespravedlnosti vůči jeho dítěti, táta bezodkladně zasáhl. A třeba i fyzicky. Občas padla i facka výrostkovi ze sousedství. Mé počínání je pouze obrana toho, co otec po desetiletí budoval a o co ho chce naše česká autorskoprávní mafie připravit. Podvodné agentury si přivlastňují výsledek práce otce. Za to se přece musí brát každý syn! I když, bohužel vidíme, že ne každý syn svého otce opravdu ctí….

– Čím si vysvětlujete, že se na Vaši stranu v daných sporech otevřeně nepostavil žádný z Vašich sourozenců?
Dobrá otázka, to by mě také zajímalo. Oni se dokonce postavili proti vlasnímu otci. To se ještě v dějinách umění nestalo, aby vlastní děti popíraly dílo svého otce! Ani z literatury ani z doslechu neznám žádný takový případ. Češi budou holt zase jednou v něčem první. Jak jsem již zmínil, za moje sourozence jedná advokátní kancelář pana Svěráka. Jejich pravou vůli tak můžeme vypozorovat jen velmi obtížně. Snad z některých dřívějších  dopisů, ve kterých si například moje sestra Kateřina stěžuje, že je jasné, že Václav Kotek byl vždy zloděj a že s ním táta dvacet let marně bojoval, ovšem tento boj „o Kotka“ se Svěrákem a ostatními neherci divadla neustále prohrával. Sestra také doslova píše, že nemůže jít proti Kotkovi, protože by to zanmenalo střet se Svěrákem. Vyvozuji z toho, že se moje sestra celé té organizované skupiny kolem jedné pozoruhodné advokátní kanceláře která agenturu Václava Kotka také zastupuje, patrně trošililinku bojí.

– Kolik právních sporů týkajících se Divadla Járy Cimrmana v tuto chvíli vlastně vedete?
Vše je vlastně jen jeden velký rozvětvený spor s jednou advokátní kanceláří. Všechny spory vycházejí totiž z toho, že Divadlo Járy Cimrmana hraje bez licence a ten, kdo je povinný platit autorské honoráře, je často neplatí. O tom již rozhodlo několik na sobě nezávislých soudů, anpříklad Krajský soud v Ostravě, nebo Krajský soud v Českých Budějovicích a další. Dokonce to nedávno potvrdil i Vrchní soud v Praze v kauze Tanvald, kde se Václav Kotek vydával za držitele mých práv a inkasoval za mě peníze, které použil pro vlastní potřebu.
Nyní s advokátem Michalem Šalomounem čekáme, jak se k otázce autorských práv režiséra a kolize s mezinárodním právem vyjádří Nejvyšší soud. Některé stížnosti čekají na vyřízení u Ústavního soudu, který se tím zatím meritorně nezabýval a chystáme též žalobu na Českou republiku, protože české soudy si počínají nezákonně, když rozhodují a kolizi s meznárodním právem bez toho, aby položily tzv. předběžnou otázku SDEU. Předpokládám, že se s panem Vyskočilem potkáme i při těchto soudních řízeních, neboť nejspíš že brzy převezme právní zastoupení celé České republiky a možná i dalších států Evropské unie. 

– Ve vyjádření pro server Seznam zprávy jste uvedlo, že svoji kandidaturu do Senátu věnujete svojí mámě, protože „si zaslouží jak pomoc, tak zlepšení české společnosti shora“. Jste přesvědčen, že Vaší mámě dělá radost, že kandidujete proti svému bratrovi ve volebním obvodu, v němž ani nebydlíte?
Aha, chcete patrně vidět obraz kandidáta Filipa Smoljaka jako nezbedného syna, který nebojuje za spravedlnost pro svého otce, ale spíš chce naštvat matku. Rozumím vám. Odpovím otázkou: Která máma si může říct, hleďte, mám hned dvě želízka v jednom ohni. Máma vždycky tvrdila, že nás má ráda oba stejně, takže se jistě nerozpláče, když vyhraje jeden nebo ten druhý. A kdyby náhodou vyhrál třeba pan Eduard Stehlík, který kandiduje za KDU-ČSL a ODS, nejspíš také nebude smutná, protože bezmála třícet let všude a neustále volí jen a jen ODS. Až nám to s bráchou docela leze na nervy.

– Kdy a na základě čeho jste začal uvažovat o kandidatuře do Senátu?
Začal jsem o kandidatuře do Senátu uvažovat ve chvíli, kdy s tímto nápadem přišel jeden můj herecký kolega a kolega od Pirátů z Prahy 9 v jedné osobě. Bylo to v době rezignace paní Zuzany Baudyšové. Už tehdy jsem to zvažoval, ale zdálo se mi to nějak moc narychlo. Definitivně jsem se rozhodl až nedávno, a to v důsledku několika skandálních excesů české justice, zejména defektním chování soudkyně Pavlovové z Krajského soudu v Hradci Králové. Nebo případ Sotolář, který nám opět jako bumerang vrací vzpomínku na neuvěřitelnou kauzu Opencard, kde došlo k záměně pachatelů a obětí. Nyní se dokonce ukázalo, že spolupachatelem politického zločinu nadruhou je dokonce soudce. Vůbec to nejsou ojedinělé případy, jedná se o obecně rozšířenou defektní praxi rozlezlou ve všech vrstvách společnosti. Znásilněná nezletilá si za to může sama, protože muže vyprovokovala, zneužívané děti nemohly být zneužívané, protože náš strýček je přece morální autorita, když dělá u policie a nikdy by nic takového neudělal, což potvrdila sama policie, Svěrák může označit syna svého údajného přítele za mstivého minoritního dědici a nepřímo tak vyzývat k jeho lynči. Za to všechno může nejen éra komunismu a neřešení jeho zločinů, ale také éra postkomunismu 90. a dalších let a neřešení jeho zločinů, která přetrvává, jak všichni vidíme dodnes.

– Co byste chtěl během Vašeho potenciálního senátorského působení změnit? Jaká konkrétní témata by Vás lákala?

Za největší zrůdnost současné společnosti pokládám to, že si plete dobro a zlo, pachatele a oběť. Mým hlavním tématem, je proto boj proti nespravedlnosti a snaha o sociální spravedlnost pro všechny. Jsme opět u té Ústavy, která sice literárně garantuje právo na důstojný život všem, neboť „všichni jsme si rovni v důstojnosti a právech“, ale bohužel to v ČR vůbec nefunguje. A zrovna právě v Praze 9, kde mám jako sociální pracovník řadu klientů, se s nejrůznější nespravedlností v životě lidí setkávám velice často. A jsou to i lidé movití, kteří jsou nuceni kvůli pokřivenému justičnímu systému čekat na spravedlnost dvacet třicet let… Chtěl bych například změnit postavení účastníka soudního řízení v tzv. malých kauzách. Případ mého otce je samozřejmě zcela ojedinělý, ale v jedné věci ho lze zobecnit. Dnes totiž nemůžete podat odvolání v bagatelních sporech, což jsou spory do 10 tisíc korun. Sám jsem ale zažil, že soudkyně, kterou mimochodem nyní vyšetřuje Národní centrála pro boj s organizovaným zločinem, rozdělila spor nad 10 tisíc korun do dvou samostatných řízení, kde nárokované částky klesly pod tuto hranici, aby se žalobce nemohl odvolat a mohlo rozhodnout nezákonně bez možnosti nápravy. A když řešila u toho stejného žalobce spor nad 20 tisíc, rozdělila ho do tří samostatných sporů. To je naprosto nehorázné pošlapání práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce. To vše lze napravit změnou zákona o soudech a soudcích, OSŘ a dalších procesnách pravidel. Doba si žádá také zásah proti kriminalitě advokátů, Policie ČR již dala najevo, že advokáti jsou často vůdci mocných skupin organizovaného zločinu a že s tím něco hodlá dělat. Má ale svázané ruce. Ochrana advokátů je u nás nadměrná.

Další moje téma je Základní nepodmíněný příjem, který dokáže zaijistit důstojný život všem i těm lidem, kteří jsou obětí nepřízně osudu, šikany ze strany úřadů nebo třeba jako já vlivných celebrit. Základní nepodmíněný příjem, někdy nazývaný též občanský příjem je projekt, k jehož zavedení je potřeba několik let, nejméně jedno funkční období senátora. Prospěch z něho budou mít jak lidé chudí, s nízkou kvalifikací, tak lidé s vyšším vzděláním, lidé kreativní, a podnikající, nebo lidé pečující o děti či osobu blízkou. Jako kvalifikovaný sociální pracovník a tvůrce několika sociálních inovací se zkušenostmi z marketingu mám docela obstojné předpoklady strhnout k tématu pozornost dalších politků i občanů.

– Chtěl byste v Senátu působit v některém z dosud fungujících senátorských klubů – a pokud ano, v kterém? – nebo byste spíše viděl svoji cestu jako nezařazený senátor?

Vidím se spíš jako solitérní senátor, který spolupracuje se všemi kluby na dvou hlavních tématech: v boji proti nespravedlnosti a nastolení základního nepodmíněného příjmu pro všechny. Bez spolupráce více politických sil si to neumím představit. Proto vnímán jako výhodu to, že nejsem členem, ani nominantem žádné z parlamentních stran, mezi nimiž je dnes zbytečně velká rivalita až nepřátelství. Já politiku jako boj politických stran či osobností nechci. Když boj, pak to má být boj za svobodu a práva voličů. Zdůrazňuji, že jsem sociální pracovník. Měnit společnost k lepšímu je náplní mojí práce.