První slovo L ( = 50. )

Inscenace roku a Mertův Trilobit

Zklamu vás, fakt nemám důvod a dost silný žaludek, abych dnes šířeji komentoval poslední nekonečné absurdity na naší politické scéně včetně dalšího sprostého plivance toho rusko-čínského hradního sraba, který urazil všechny, kteří po vlasti zavzpomínali na Jana Palacha, o ambici největšího mediálního šaška Soukupa založit partaj nemluvě.

Mám jiná témata. Nastává čas novoročních anket, takže jsem s drobným zpožděním z prvního letošního čísla Divadelních novin teprve zjistil, kdo vyhrál Inscenaci roku 2018. Třiasedmdesát tipujících vyzdvihlo Archerova a Dočekalova Sternenhocha v Národním divadle, brněnské provedení Libuše v režii Jiřího Heřmana, Mýcení v Divadle Na zábradlí Jana Mikuláška, Něco za něco v Divadle pod Palmovkou Jana Klaty či Maryšu ostravského Divadla Petra Bezruče. Rád šířím dál jako tip, na co zajít. Já navrhoval jako jediný Slávka Nováka ostravského Alternativního klubu Les, vynikající grotesku Tomáše Vůjtka a Jana Gajdici na téma udavače herce Vejražky. A podotkl jsem, kdo jiný může hrát toho estébáka než famózní Bureš (Přemysl) v hlavní roli?

Včera se v Berouně už po devatenácté předávaly ceny filmového a televizního svazu Trilobit. Seriózní porota neomylně vyzdvihla potěšitelná loňská nadprůměrná díla jako trilogii Marty Novákové Čechoslováci v gulagu, King Skate Šimona Šafránka, Mariána Poláka za Planetu Česko, hraný snímek Olma Olmerzu Všechno bude. Cenu Vladislava Vančury in memoriam získal Evald Schorm, o němž v laudatiu krásně promluvil Vlastimil Venclík. Anticena Zlatý citron pak po zásluze připadla radním Ćeského rozhlasu Vítězslavu Jandákovi, Tomáši Kňourkovi a Haně Dohnálkové, kteří se snaží omezit nezávislost médií a souhlasili s odvoláním šéfa stanice Vltava. Petra Fischera. Zbabělci si pro nechvalnou cenu ovšem nepřišli, takže je na pódiu vtipně nahradili figuranti.

A tím bych s chválami skončil. Akci jsem sledoval na ČT art a byl zklamán amatérským scénářem a režií Martina Vadase a Rudolfa Kudrnáčka. Jednak to úmorné školní vyvolávání členů poroty, kteří četli zdůvodnění ocenění. Defilé berounských radních, sebechvála Ćeské televize, přičemž dva viníci jejího současného stavu, ředitel Petr Dvořák a ředitel programu seděli v klidu v publiku. A hlavně nepochopitelně velký prostor, věnovaný mým idolům, Vladimíru Mertovi a Jitce Šuranské, kteří ceremoniál provázeli. To byl jejich koncert s přídavným otravným Trilobitem, nebo jak?

J. R. 21. 1. 2019

První slovo IL

 O Evě a Maškovi

Takže máme před sebou, doufejmež, důstojný vzpomínkový palachovský týden a i já přijdu se svou troškou do mlýna, jelikož slavím rovněž takové pěkné kulaté výročí, protože mě tehdy před čtyřiceti lety ve čtvrtek na Václaváku Zdeňkové Ondráčkové sebrali. Mohl za to oslabený pud sebezáchovy nebo zkrat v mozku. S Alenou jsme přestáli hlavní nápor mlátiček a ukryli se do jedné vinárny. Už bylo zdánlivě po něm, vyšli jsme před Družbu a tam vidím, jak dva esenbáci vlečou za vlasy po dlažbě nějakou studentku. Říkám, prasklo mi v lebce, přišel jsem k nim a říkám: „To už teda ale fakt přeháníte!“ Hned mě drapsli a šup do antonu. Chvíli nás cestovní kancelář SNB vozila po Praze, až jsme zakotvili ve staré dobré Bartolomějské, kde bylo narváno zadrženými demonstranty. Sesadili nás do fučíkovského biografu, čekáme na výslech, a obavy z toho, co bude, rozehnala čerstvě dovezená herečka Eva Holubová, tak jsme na sebe hned vesele mávali. Když ji odváděli, nelenila a ode dveří na plný sál zavolala: „Tak zejtra zase ve čtyři u koně, mládeži!“ I když pak po listopadu vedle skvělých rolí hrála taky v pěkných blbostech, tohle jí nikdy nezapomenu.

Střihnu ke smutné aktualitě. Nepoučitelný bolševický režim zatýkal a věznil málem ještě na sametové Vánoce, a je typické, že teprve 17. listopadu propustil ze žaláře buřiče a chartistu Ivana Maška.  Když jsem se dvou letech služby Václavu Havlovi v prezidentské kanceláři rozhodoval, kam dál, nemohla mě minout pestrá sbírka motýlů s názvem ODA, které jsem asi půl roku dělal tiskového mluvčího, budiž mi to odpuštěno. Pracoval jsem tedy po boku nezapomenutelných postav jako byl (a je) Daniel Kroupa, Pavel Bratinka, Čestmír Hofhanzl, Jiří Skalický, Libor Kudláček, Miroslav Čerbák, René Hába, Tomáš Ježek, Karel Ledvinka, Oldřich Kužílek nebo Vlasta Parkanová. Nu a největšími kamarády z mokré čtvrti se mi stali právě Ivan a též bohužel zvěčnělý (v únoru to bude dlouhých jedenáct let…) Viktor Dobal. Přesně takhle jsem si představoval razantní pravicové politiky a demokraty, kterým nešlo o to nahrabat si do kapsy, ale o blaho vlasti.

Snad mi milý Ivánek dovolí odtajnit názorný příklad ze života, jak se s ničím nemazal. Jedné noci jsme společně zlobili v jistém nonstopu. Náhle si k nám přisedli dva bezdomovci, budiž. Jeden s černými brýlemi mě oslovil: „Čau, Honzo, ty mě nepoznáváš?“ Miky Volek! Ivan propadl nadšení a svému idolu z mládí ihned začal objednávat panáky. Jenže rocker všechno pokazil, když nás bezelstně zval do mítink dr. Miroslava Sládka, jehož velmi obdivuje. Jaképak štráchy s republikánem, Ivan mu dal pěstí do nosu a bylo! Tak spi sladce, drahý rváči!

J. R. 14.1.2019

První slovo XLVIII 

Tři králové s Mercurym

Zaprášený žánr hudebního filmu či muzikálu dostává v posledních letech plno resuscitačních injekcí. Dodnes nemůžu zapomenout na pět let starý snímek bratří Coenů V nitru Llewyna Davise o osudech smolného písničkáře na počátku 60. let, předloni mě uchvátil famózní Chazelleeův La La Land se skvělým Ryanem Goslingem a Emmou Stone a teď naprostá pecka v kategorii životopisných děl, srovnatelná s Rydellovou Růží (1979), v níž Bette Midler představovala tragický osud Janis Joplinové.

Samozřejmě mám na mysli Bohemian Rhapsody, kterou jsem si konečně nadělil ke Třím králům. Třiapadesátiletý newyorský režisér, producent a herec Bryan Singer, po všelijakých Supermanech a X-Manech podle mě natočil životní dílo v holdu skupině Queen a ovšem jejímu padlému martyrovi, zpěváku Freddiem Mercurym. Je příjemné, že je to u nás nejnavštěvovanější titul. Tak autentický a sugestivní pohled do zákulisí rockové muziky jsem dlouho neviděl, a nějak mě nezajímají různé chyby v reáliích, ani to, kdy vlastně kamarádům doopravdy oznámil, že má AIDS, natož, abych bádal, jak se digitálně vyráběla plná Wembley. Máte tam všechno, co odjakživa k rocku patří, hádky mezi muzikanty v kapele, vyhazování manažerů, bujaré večírky, až po vystoupení usmířené partičky na koncertu Live Aid v roce 1985. Přiměřeně diskrétně, ale i věcně je pojata pěvcova bisexualita (jen neskutečnému Kamilu Filovi chyběly vedle mužských polibků zřejmě explicitnější záběry na anální sex) a vedle ryčných záběrů z hraní a neskutečných masových scén, si Singer našel čas i na nádherné komorní scény, kdy si Mercury přes ulici v noci lampičkou telegrafují s dívkou Mary (dojemná Lucy Boynton).

Základem je zajisté perfektní casting. Možná víte, že původně měl hrát hlavní roli Sacha Baron Cohen, režiséra před koncem natáčení dokonce vyhodili, ale volba sedmatřicetiletého Ramiho Maleka egyptského původu, zatím známého spíš z televize, se ukázala být ideální, i když mi s těmi falešnými zuby a  pak knírkem hodně připomínal bývalého televizního moderátora Martina Severu. Stejně tak dokonale působí Gwilym Lee jako Brian May, Ben Hardy coby Roger Taylor a Joseph Mazzello v úloze Johna Deacona. Byl jsem nakonec velmi spokojen. A do ringu vhozená rukavice. Kdo tu někdy natočí podobnou biografii Petra Nováka, Petra Muka nebo Věry Špinarové, aha?

J. R. 7. 1. 2019

První slovo XLVII 

PF s pomocí Salmana Rushdieho

Právě končící rok 2018 byl pro mne snad nejturbulentnější v životě, v dobrém i ve zlém. Konečně jsem se doplahočil do penze, ale: („Rejžek s poslechovkama a písaním fejetónov nikdy nekončí, nikdy, nech si to všichni zapamatují! Já můžu tady veřejně prohlásit na zdraví mojich čtyř dětí a vnučky, že v žádném případě nekončím!!!“). Třikrát jsem měnil pronájem, zlomil jsem si (ne přitom) žebro, oslavil titul Slavie, oplakal odchody kamarádů Jirky moravského Brabce, Fedora Freša, Jirky Joska, Pepy Kovalčuka, Vojty Lindaura, Aleše Sigmunda, Pavla Šruta, Olina Veselého, ale i těch, které jsem zdálky dlouho obdivoval, jako byl Jozef Adamec, Charles Aznavour, Bernardo Bertolucci, Dagmar Burešová, George H. W. Bush, Miloš Forman, Aretha Franklinová, Juraj Herz, Stephen Hawking, Jan Kantůrek, Helena Kadečková, Marián Labuda, Karel Makonj, Amos Oz, Bořivoj Penc, Zdenek Plachý, Ilja Racek, Philip Roth, Jana Štěpánková, Oleg Tabakov, Cecil Taylor, Laco Tropp, Petr Weigl, Tom Wolfe, František Zborník, Libor Vojkůvka či Evžen Zámečník. Že už by si ta s kosou měla dát chvíli voraz?

Do Lidových novin jsem vždycky na Silvestra patlal dohromady napůl vážně myšlenou anketu se všemožnými rubrikami, leč nyní na ni jaksi nemám sílu, akorát vám stoprocentně zaručím, že nejlepším domácím fotbalistou je Miroslav Stoch a zahraničním Luka Modrič. Taky mě znavuje opakovat dokola jména všech těch kašpárků z naší politiky a citovat bláboly, v nichž kraluje Taťána Malá z ANO, její stranická sestra Adriana Krnáčová, vybroušený gigant Miloslav Rozner z SPD a podobný Okamurův tydýt Lubomír Volný, vynálezce ukrajinské srpnové okupace komouš Vojtěch Filip, socdemácký ministr kultury Antonín Staněk, trapně okecávající fakt, že křtil proticírkevní pamflet Miroslava Grebeníčka, o pravidelných blábolech senátora Jaroslava Doubravy pro Parlamentní listy nemluvě.

A přece jen jednu kategorii opráším, totiž výpisek roku. Pomohlo mi poslední dílo Salmana Rushdieho Zlatý dům, které nedávno vydala Paseka v překladu Davida Petrů, v němž nikterak nešetří posledně zvoleného amerického prezidenta, jehož označuje za Jokera se zelenými vlasy rozzářenými triumfem, kůží bílou jako kápě Ku-klux-klanu, rty, zrudlými anonymní krví a chechtajícího se komiksového Narcisa. Jen si za DT dosaďte AB a MZ. I za mě autor vyslovil pocity z tuzemských voleb: „Jak má člověk žít mezi svými krajany, když neví, kdo z nich se počítá mezi ty, kteří tu hrůzu přivedli k moci, a kdo mezi většinu, která jen pokrčila rameny a zůstala doma. Zůstala tu i ona temná část národa a ta teď s řevem vyrazila z klece a spolkla nás. A musíme zkoumat sami sebe, abychom pochopili, jak to, že se z nás sakra stali takoví otupělí slaboši, a jak se co nejlíp reorganizovat a vrhnout se zpátky do boje. Je na čase semknout a čelit těm monstrózním silám, které proti nám stály, láskou, krásou, solidaritou a přátelstvím.“

Což berte jako mé novoroční blahopřání, všichni lepšolidi dobré vůle.

J. R. 31.12.2018 / 1.1.2019

První slovo XLVI

Vánoce, které mi změnily život

Snad dovolíte starému cynickému zbrojnoši, aby v dnešní posvátně dojemný den konečně taky jednou náležitě zjihnul, ponořil se do sentimentálních osobních blábolivých vzpomínek a aspoň takhle vám otevřel srdce.

Vánoce totiž ovlivnily můj život, jako žádná jiná událost. Bylo to asi nějak geneticky vloženo, protože můj biologický otec byl druholigovým fotbalovým rozhodčím, každopádně v nějakých deseti letech jsem si přál pod stromeček knihu Josefa Laufera (slavného rozhlasového komentátora, ne, toho šaška, opěvujícího Pavla Minaříka, proboha!) 50 let v našem sportu. Musel jsem přetrpět bizarní rodinný rituál, kdy jsem čekal ve sklepě, než zazvoní zvoneček, a Ježíšek mezitím v bytě doručil, na co stačil. A na Laufera naštěstí nezapomněl.

Poutavé líčení historie jsem zhltnul za den a už tehdy mně strašně vadilo, jak textem pyšně prochází tehdy železná Sparta a Slavia se dlouho krčila někde za ní. Inu, rozhodl jsem se fandit sociální chudince z Edenu a dobře jsem učinil. Hned druhý rok červenobílí po letech útrap, kdy je bolševik zbavil stadionu, názvu a dresů, postoupili do první ligy a jako jediný klub v dějinách od té doby nikdy nesestoupili. Se sousedem, zapáleným fanouškem panem Bartošem, jsem začal jezdit z jihočeského maloměsta, kde jsem prožíval dětství a pubertu, do Vršovic, pak jsem se osamostatnil a jezdil sám, vedl si kroniku s fotografiemi a podpisy hráčů. A oblézal v Praze sportovní redakce a somroval ty fotky a při návštěvě týdeníku Kopaná a hokej (později Gól) jsem se seznámil s báječným novinářem Miloslavem Šimákem. Teprve jsem končil základku, ale ten dobrý muž mi poradil. Když tě ten fotbal a Slavia tak berou, nechceš psát do novin? Poslal mě do tehdejší českobudějovické Jihočeské pravdy, kde se mi, již gymnaziálnímu študentu s rudýma ušima, ta skvělá parta sporťáků trošku vychechtala, ale pak mi zadala první úkol a spolupráce, jakož má novinářská složitá kariéra, s přesmykem k hudbě, filmu a divadlu, se někam rozjela. A za to všechno mohl dobře trefený vánoční dárek.

Takže vážené a milé, vážení a milí, upřímně vinšuju, abyste rovněž našli dnes večer pod jedličkou nějaký dar, který Vám v dobrém změní či obohatí život. A vůbec užijte si požehnané dny, jak je váš žlučník a játra budou schopna snášet.

J. R. 24. 12. 2018

První slovo XLV

O podivné Knize roku a vzpomínkovém svatořečení Petra Skoumala

Jak jsem již avizoval na Facebooku, považoval jsem za nebetyčnou drzost, že mě nedávno požádaly Lidové noviny, abych, jako každý rok hlasoval do tradiční vánoční ankety Kniha roku, třebaže se mnou bez jakéhokoliv zdůvodnění po patnácti letech maďarsko-bulharské vedení listu Léko-Vačkov v únoru ukončilo spolupráci. Odmítl jsem. Přesto mě výsledky, zveřejněné v sobotní Orientaci, samozřejmě zajímaly. Ale před závorkou taková drobnost. Redakce se bezelstně přiznala, že oslovila na 400 respondentů a odpovědělo jich jen 161. Proč asi?

I v době, kdy jsem ještě tipoval, mě vždy zajímaly názory ostatních oslovených a každoročně jsem nasbíral spoustu tipů na knihy, které mi tak či onak unikly a po Novém roce jsem doháněl čtenářské dluhy. Letos je to podobné, ke své hanbě musím konečně otevřít vítězné dílo Aleše Palána a Jana Šibíka Raději zešílet v divočině, Setkání s šumavskými samotáři, román Přijde kůň do baru Davida Grossmana nebo korespondenci Antonína Přidala a Jana Zábrany Když klec je pořád na spadnutí. Naopak mě zklamalo, že nikdo nejmenoval tituly, pro které bych tentokrát byl já, počínaje výbornými glosami o politice Václava Němce Hradní pan Brouček a jiná monstra, paměťmi jáchymovského vězně Oldřicha Klobase Jak se chodí v laně, verši Michela Fabera Neskonalá, přes romány Francouzky Laetetie Colombani Cop, Indonésana Eky Kurniawana Krása je stigma, Pakistánce Mohsida Hamida Exit West. A pokud pláče jako vždy neinformovaný Ondřej Horák v LN, že se česká beletrie „propadá a propadá“, evidentně ho minula výtečná první próza Alice Horáčkové Neotevřené dopisy.

Na vánoční dárky si moc nepotrpím, co mi kdo dá, tak jsem za to rád, ale někdy si člověk musí vypomoci sám. Nuže, o stříbrné neděli jsem se obdaroval vynikajícím vzpomínkovým koncertem na Petra Skoumala, který by se v březnu dožil osmdesáti let, v Malostranské besedě. Jak těžce nesnáším tzv. cover kapely, v nichž se kdejaký trouba snaží imitovat Freddyho Mercuryho nebo Jiřího Schellingera, tohle bylo jinak. Hvězda večera pějící violoncellista Olin Nejezchleba pojal Skoumalovy písně citlivě a po svém, skvěle je přednesl, a navíc ho doprovázela výborná sestava Norbi Kovács, Pavel Skála, Vladimír Pavlíček a Jiří Zelenka. Ozdobou akce byla vtipná a moudrá zdravice doktora Radkina Honzáka, kterému jsem uctivě stisknul ruku za jeho celoživotní dílo. Jděte někam s posmrtně oslavovanými Karlem Svobodou nebo Petrem Hapkou. Pro mne byl vždycky Petr Skoumal geniálním následovníkem Jaroslava Ježka či Jiřího Šlitra a vrstevníkem Jiřího Bulise.

Bože, připomeňte si, kolik nádherných věcí složil pro děti i pro dospělé! Všechny ty perly včera zazněly. Když jede tygr do Paříže, Když jde malý bobr spát, Březen, Svatý Václave, Starej pán, Kolik je na světě atd. Jen jsem Olina marně žádal, aby přidali Poločas rozpadu, při němž vždycky brečím jako stará Semelová, ale prej to nemají nazkoušený. Tak se Skoumalovi pohrobci, polepšete!

J. R. 17. 12. 2018

První slovo XLIV

Dobře nagelované Zábradlí

Pokud ještě nějaký váhavec pochybuje o tom, zda na Hradě nesedí kágébácký nervózní čučkař, snad mu konečně otevřely oči poslední neskutečné výroky této trosky o práci BIS v dalším vystoupení s nejnehoráznějším a nejúlisnějším moderátorem všech dob Soukupem na TV Barrandov..Ano, po čem jiném by měl být ochránce kancléřů bez prověrky, redaktorů Haló novin a agentů Lukoilu pohnán před soud pro velezradu?

Ale nekažme si adventní čas meditováním nad těmito zlovolnými skřety. Naštěstí je dost příležitostí, proč se radovat. Třeba nad tím jak má fotbalová Slavia dokráčela k podzimnímu titulu (jo, nevíte někdo, jak hrála Sparta s Teplicemi?). Mimořádně mne oblažila nedávná premiéra Person v Divadle Na zábradlí, což je úprava textů či úryvků z filmových scénářů Ingmara Bergmana v režii Jana Mikuláška a v překladu Zbyňka Černíka a Dagmar Hartlové, který našel skvělý klíč v ostrém a možná až hysterickém přestylizování protagonistů do vypjatých výkonů v bláznivých kostýmech Marka Cpina a naplnil večer spoustou úžasných inscenačních nápadů. Výborní jsou v nich všichni, Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Petra Bučková, Barbora Bočková, Jiří Vyorálek, Jakub Žáček či Vojtěch Vondráček. Jen jsme se po představení shodli s Arnoštem Goldflamem, že jinak rovněž výtečná Jana Plodková by pro nás, nahluchlé seniory, mohla přidat na hlase, prostě volume doprava. Zároveň mi přišlo vyzvání z Divadelních novin, abych tipoval Inscenaci roku. Tuším, že mám jasno.

Ne dosti na tom. Po premiéře následovalo slavení šedesátin činnosti firmy s dortem na pódiu, velkolepým rautem a promítáním jmen zasloužilých protagonistů na průčelí domu na Anenském náměstí a člověku se jen připomnělo, že snad každý, kdo měl nějaké slovo v českém divadle, tak či onak Zábradlím prošel. Na seznamu jsem taky našel nějakého Jana Rejška. Tak to se nechytám. Ne že bych o Zábradlí nikdy nepsal a nepřipomínal Havlovu, Grossmanovu, Gillarovu, Léblovu éru. Ano, někdy to bylo za cenu rozepří, rozchodů, osobních tragédií, ale přesto, na většinu inscenací nenechám dopustit, jak by řekl Jožka Mrázek-Hořický, mám vás všechny rád, jsem váš kamarád.

Bylo symbolické, že v Eliadově knihovně neuctivé slavení gradovalo vystoupením souborové recesistické nepopsatelné  oplzlé kapely Buzerant, v níž zpívá Leoš Noha a bubnuje Petr Ćtvrtníček. Je-li hitem jejich repertoáru parodie na song Ivana Hlase Malagelo ve změněné verzi Málo gelu, pak musím závěrem konstatovat, že oslavy šedesátin měly gelu až až.

J. R. 10. 12. 2018

První slovo XLIII

Jak nám Gazela slavila

Zprávou týdne je zajisté fakt, který doma víme už dávno. Evropská komise konstatuje, že se Andrej Babiš jako vlastník Agrofertu nachází v nepřípustném konfliktu zájmů kvůli unijním dotacím. A k tomu aféra s údajným zavlečením jeho syna na Krym. Je nabíledni, že si premiér kvůli svým podvodným obchodním aktivitám bere sobecky za rukojmí celou zemi. Už by se ty pověstné boží mlýny měly rychle roztočit a také to oblíbené přísloví o každé svini, na kterou se vaří voda, by mělo konkretizovat počet stupňů Celsia. V Otázkách Václava Moravce se ho zastával včera leda pouze vzorný podržtaška šéfa ANO, předseda Sněmovny Radek Vondráček, že prý je to jenom jedno z právních stanovisek. Jasně a kolik by si jich přál, aby se záležitost oddalovala do nekonečna, viz případ Davida Ratha?

Dost již únavného seriálu Jak se máte, Babišovi? Abych si pročistil hlavu, v sobotu jsem rád přijal pozvání na oslavu šedesátin Jiřího Rejthara do Sokolovny v Řepích. To víte, že to stálo za to. Jirka je znám kvůli nepříliš štíhlé postavě v pražských kruzích pod ironickou přezdívkou Gazela. Byl dvorním kuchařem Václava Havla a Olgy, a kdykoliv se po jejich smrti konaly vzpomínkové akce, nikdy nechyběl s vynikajícím cateringem, pardon, česky pohoštěním. A je jedním z nejoddanějších strážců odkazů obou. No kdo ho asi mohl tím pádem přijít pozdravit? Jeden havloid a pravdoláskař vedle druhého! Moc rád jsem po čase potkal dámy z výborné sestavy Alo Trio,Pavlu Stránskou, Natálii Řehořovou a Martinou Menšíkovou, a se smutkem seznal, že už spolu skončily.

Nějak se pořád někde něco slavilo. V Paláci Akropolis například v sobotu Plastic People of the Universe padesát let existence. Nestíhal jsem, což mě mrzí, jakož i jejich nedávné rozdělení a trapné hádky o název firmy. Ale všechny ty dědky mám hrozně rád, od Vráti Brabence po Pepu Janíčka či Tomáše Schillu, i kdyby se přejmenovali na Plameny.

A na závěr si musím zamachrovat. Když čerstvě zesnulý bývalý americký prezident George Bush starší, úžasný člověk, který notně přispěl k pádu železné opony, navštívil v roce 1991 Hrad, měl jsem tu čest být u toho na recepci a podat mu ruku. Akorát jsem si potom dobíral drahého zvěčnělého kamaráda režiséra Zdenka Sirového, který si s ním chvíli o něčem povídal, třebaže vůbec neuměl anglicky. R.I.P. George!

J. R. 3. 12. 2018

První slovo XLII

David fakt není žádný mravní Goliáš

Redaktorku Alenu Plavcovou z páteční přílohy Lidových novin čtu velice rád, její rozhovory s různými osobnostmi jsou vždycky zajímavé, leč i mistryně se někdy utne. Minule nebyla schopna čelit blábolům čerstvě Zemanem vyznamenaného kolotočáře Michala Davida v článku V rodině jsme na medaile zvyklí. Jenže byly tady dva světy, někdo opěvoval Poupata na spartakiádě, zatímco Plastici seděli ve vězení nebo estébáci vyštvali do exilu Jaroslava Hutku nebo Vlastu Třešňáka. David má výpadek paměti a právem ho historik Petr Blažek nazval „bolševickým hnusem“. Má tu drzost tvrdit, že svoje zpívání s politikou nikdy nespojoval??? Kdo tokal na režimních akcích, jako byl Světový festival mládeže a studentstva v Moskvě? A že macchiavelistu Františka Janečka napadl úžasný čin, aby jeho Krokům textoval ty báboly všemocný šéf oddělení kultury Miroslav Müller pod pseudonymem, takže si lehce zajistil, aby to strašpytlové omílali v rádiu a v televizích?

A disco idol zapomněl, že na základě dobrozdání bývalého předsedy ÚV ČSTV Antonína Himla a bývalého předsedy ÚV SSM Jaroslava Jenerála získal David zkonfiskovaný byt po emigrantech Pávkových v Křeslicích v roce 1986? Tak to doopravdy vypadalo podle tvrzení neviňátka, který tvrdí, „já si jen dělal svoji muziku a svědomí mám čisté.“ Jasně, pod ochrannou rukou bolševických gaunerů. To se to čtyřicet let bavilo lidi! Na to všechno se Alena Plavcová měla ptát, leč zůstala nepochopitelně při zdi. A nechala trestuhodně bez poznámky i vyznání, že Zemanovy vulgarity „dělá snad i schválně, aby trošku nadzvihl právě tu pražskou kavárnu. Je to velmi inteligentní pán, výborný rétor, který jako jeden z mála mluví spatra, bez papíru.“ Fajn, akorát z něj jako na běžícím pásu padají lži o Ferdinandu Peroutkovi nebo o Romech. Tohle lokaj David obdivuje? Fakt nemám dál žaludek rozebírat větu po větě z rozhovoru tohoto světského naboba. Chucpe tohoto typu lidí je na stejné úrovni, jako když na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy nechá docentka Barbora Osvaldová promlouvat předlistopadového zločinného šéfa kontrarozvědky StB Alojze Lorence. Jsem z těchto šíleností a mediálního omílání schizofreniků v Babišově potomstvu nebo pimprlového divadla kolem demise vlády fakt znaven, a jedinou útěchou mi je drahá Slavia, která pevným krokem kráčí za titulem! Vždycky jsme s vámi, ale s kým vlastně???

J. R. 26. 11. 2018

První slovo XLI

Res Publica forever!

Budiž pro paměť našich dětí a vnuků zaznamenáno, že na letošní výročí 17. listopadu budeme vzpomínat nejen jako na důstojné demonstrace plné havlovského étosu a humoru po vlasti, ale hlavně na zbabělý čin předlistopadového komunisty a estébáka Babiše, který šel drze položit na Národní věnec už ráno, protože si potřeboval zaletět za schizofrenním synem zahrát do Švýcarska šachy. To si nevymyslí ani Monty Pythoni a Kancelář Blaník. A když ještě ex-redaktor Haló novin, z božího nedopuštění tiskový mluvčí hradních Kágébáků Jiří Ovčáček označí demonstranty včetně politických vězňů za „lůzu“, dno fekálií stále klesá níž a níž. Ovčáčku, to jsi tehdy sedmnáctého listopadu ještě salutoval v Pionýru?

Ano, přiznejme si, tyto kreatury rozdělují národ. A proto mě nesmírně posílil a oblažil páteční večer v Divadle Na Jezerce, v němž se příhodně v představení Res Publica III po třiceti letech navázalo na někdejší smělé inscenace v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kde se psaním na balicí papíry zapisovala důležitá a bolševikem umlčená jména našich dějin. A nyní opět vynikající nadčasová koláž z textů Karla Čapka, Věry Čáslavské, Edvarda Beneše, Jana Zajíce, Milady Horákové, Jana Hrušínského, Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana a ovšem Karla Kryla.

Už se k tomu sdělení dohrabu. Byl jsem tuze rád, že jsem po letech opět mohl vypít sklenku s lidmi, kteří byli smělí tehdy a dál kráčejí pevným krokem, jako je Rudolf Stärz, Pavel Rímský, Jitka Sedláčková, Miluše Šplechtová, Jan Vlasák, Vlasta Gallerová a Karel Kříž. Nedivím se, že publikum snad deset minut ve stoje pak aplaudovalo. Jedno z hesel, nově napsaných na plachtu, cituje snad ironicky název Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat. Ano, však si pomáháme různými cestami, účastí na podobných skvělých projektech viz Res Publica III, přítomností na protestních shromážděních a podobně. Anebo tím, že si koupíte novou knihu Khaleda Hosseiniho Mořská modlitba, kterou teď vydalo Argo, a přispějete na činnost Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Kam se na to hrabe nějaký schizofrenik, zavlečený na Krym!

J. R. 19. 11. 2018

První slovo XL

Pomartinská kocovina

Doufám, že už jste vstřebali všechny ty svatomartinské husy a vypili náležitá vína, takže opět k facebookovým soustruhům. Zase se toho stalo za minulý týden hodně. Nehodlám hlouběji glosovat záhadnou, mediálně zmatenou situaci, kdy lékař v týmu Miloše Zemana Petr Halata náhle zemřel při návštěvě Číny a drzý hradní trouba Jiří Ovčáček se ovšem opět dopustil bezprecedentních urážek kritiků zoufalé práce hradního protokolu, která tam někde mrtvolu nechala ležet a odletěla chlastat do Prahy.

Já mám jiný velký poslední zážitek a blbec senior se furt učí. Kamarádka, herečka Kristýna Frejová mě pozvala na představení břitké satiry Úča musí pryč! Ale kam! Hostovačka ve vršovickém divadle Mana, které působí v objektu Církve československé husitské. Z programu jsem se dozvěděl, že historie divadelního sálu v kostele se datuje od postavení chrámu v roce 1930, do roku 1965 zde sídlo Jiráskovo divadlo s ředitelem Drahošem Želenským. To člověk jenom zírá na ty dějiny, které ho míjely.

Jako morbidní nekrologář musím zveřejnit nedávnou smrt Aleše Sigmunda, který se podivně zabil v autě ve věku 74 let, hrál významnou roli jako producent a autor při formování brněnské hudební scény, objevil třeba Marthu a Tenu atd. Naopak velké rozpaky mám kolem úmrtí velebeného novináře Jana Petránka. Zas to trollové neskousnou. Ano, chartista, ale předsrpnový komunistický zpravodaj Českého rozhlasu. Laskavě si najděte v archivu ABS jeho pozdější udávání a to, že ho KGB probudila ke spolupráci bylo vidět na jeho proputinovských příspěvcích.

J. R. 12. 11. 2018

První slovo XXXIX

Proč už nedělat šaška v ČT 

Tak se to koncem týdne sešlo, že jsem si měl po delší době užít mediální slávy. No ani omylem. Jistý mladík z deníku Aha! chtěl znát mé názory na pomatený rozhovor Karla Gotta pro Český rozhlas, v němž mj. blábolí, že po revoluci nebyl moc oslavován, protože neemigroval. Řekl jsem k tomu své, ocitovali mě přesně, O.K.

Naopak těžké zklamání mi způsobil redaktor Jan Novák z pořadu ČT 168 hodin, s nímž jsme si před kamerou nejméně deset minut povídali o Putinově medaili pro Nohavicu Mj. jsem zmínil, že pokud jde o přiblížení Okudžavy a Vysockého naší veřejnosti, dávno před udavačem z Českého Těšína je překlady zprostředkovávala Ludmila Dušková, Václav Daněk či Milan Dvořák. Konstatoval jsem veškerý morální pád estébáka od práskání kamarádů za bolševika, po nedávné focení se s Okamurou, rasistické písně o Arabech, medaili od Zemana a tohle v Kremlu, jako naprosté dovršení jeho mravního pádu. Co si myslíte? Televize vybrala jednu obecnou větu. Jakkoli jsem se snažil hájit lidi jako je Marek Wollner, Nora Fridrichová atd. sorry, tam už nikdy nevlezu, dělejte si blázny z někoho jiného. Nebo spíš zavolám Soukupovi na TV Barrandov, jestli by měl coby parťáka do kteréhokoliv jeho pořadu.

Pošmourné dušičkové dny mi moc nerozjasnila ani zpráva, že nespadl kupodivu žádný další most, natož drahá Slavia, která nebyla schopna porazit v derby ten sparťanský uprchlický tábor. Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu našel jsem božskou úlevu! V pátek vypukl vynikající divadelní festival Ostrava v Praze, který představuje to nejlepší ze scén, na nichž naštěstí neřádí nějaký Baroš. Jak já dlouho nebyl na opeře??? A ejhle, fantastický zážitek z inscenace Národního divadla moravskoslezského v režii Ondřeje Havelky Rossiniho Lazebníka sevillského!!! v dokonalém nastudování Marka Ivanoviče, na scéně Martina Černého s kostýmy Evy Kotkové a v choreografii Jirky Bilba Reidingera.

Jak se v tom vůbec nevyznám, dodatečně jsem si vychutnal a doplnil vzdělání o zcela fenomenálních pěvcích, jako je Martin Šrejma v hraběti Almavivy, Miloš Horák ergo doktor Dartolo, k zulíbání Rosina Jany Horákové Levicové, ba sám lazebník Figaro, suverénní to Jiří Hájek. To všechno jsou mí noví Čeští slavíci, Hůlka a Pecková snad prominou.

J. R. 5. 11. 2018

První slovo XXXVIII

Jak a proč jsem (ne)slavil

Nevím jak vy, ale já začal slavit sté výročí naší státnosti už v sobotu večer návštěvou koncertu Horňácké muziky Petra Mičky v Rudolfinu s mnoha hosty pod názvem Teče voda, teče. Samozřejmě, bylo to skvělé, od hřejivého vystoupení klasiků žánru jako je fascinující téměř osmdesátiletý Martin Hrbáč, po neuvěřitelného „shoutera“, desetiletého Janíčka Pavlíka (jestli furt Ćesko, Morava a Slezsko pořád hledá talent, tak tady je jeden jako vystřižený!). Nejlepším balkánským dechovkám se vyrovnala myjavská Kopaničiarská muzika Martina Janšty z Košarísk, a vynikajícím nápadem bylo propojení lidovek s vážnou či psychedelickou hudbou v podání violoncellisty Tomáše Prchala a klavíristy Dušana Holého či kapely Lesní zvěř Jiřího Hradila.

Pane režisére a moderátore Břetislave Rychlíku, který jste mě laskavě pozval, dík, ale tři a půl hodiny trvání akce je na hranicích trpělivosti emeritního seniorského hudebního kritika! Komus ňa zanechal, starodávný frajír?

Jsem vlastenec na baterky a Okamura by mne měl nechat vysídlit, protože na všechny ty videomappingy, promítané na Národní muzeum a na Národní divadlo, ani na velkolepý ohňostroj, natož na vojenskou přehlídku, se mi v tom hnusně uplakaném počasí nechtělo, tak jsem se kochal v teple koukáním u vínka na internetové reportáže. A jako by se samo nebe roztesknilo nad stavem demokracie a rozmary té trosky na hradě a probulilo celý den.

Hrůzostrašnou estrádu zneuctění státního svátku už minulý týden zahájil předlistopadový komouš a práskač Jaroslav Vodička, předseda samozvaného Českého svazu bojovníků na svobodu, který odměnil smutně proslulou mlátičku Zdeňka Ondráčka protože prý přispívá na pomníky padlých na Ústecku. Nová tradice, kdy kágébák dekoruje estébáka, gradovala, pakliže báťuška Putin pro změnu obdaří medailí toho udavače z Těšína. Aby toho nebylo málo, pomstychtivý Zeman nesplnil slib, daný premiérovi a nepovýšil do generálské hodnosti ředitele Bezpečnostní informační služby Michala Koudelku. A o výročí ve Speciálu ČT mudrují historici Gott a Bohdalová!!! Metály, předané včera večer, obludným prezidentovým řiťolezcům opravdu dál komentovat nehodlám, jen bych se opakoval. Zemanova putinovská záliba v agentech StB a lidových milicionářích vyvrcholila v podobě Hejmy, Sýse a Zbořila. Tohle máme slavit? Už moc laureátů Milošovi nezbývá, ještě Štrougal a Jakeš čekají trpělivě v řadě.

J. R. 29. 10. 2018

První slovo XXXVII

Srp vs. Hutka

V případě právě otevřeného soudního sporu někdejšího předsedy Jazzové sekce Karla Srpa s písničkářem Jaroslavem Hutkou ohledně udávání prvního jmenovaného StB to mám naprosto jasné a jsem plně na straně muzikanta.

Ano, i já jsem se tehdy nechal opít rohlíkem či spíš okázalým Srpovým charismatem jako další členové sekce, přestože nám zatajil, že byl členem KSČ, a v životě by mě nenapadlo, že pak podepíše spolupráci s StB s krycím jménem Hudebník. O tom, že je to paranoidní lhář, podobný Miloši Zemanovi, mě přesvědčily už pasáže v jeho pamětech Výjimečné stavy, kde naprosto blábolil o tom, jak to bylo, že jsem pozval v září 1988 Václava Havla na pódium festivalu na Lipnici. Ten gauner s tím neměl fakt nic společného. Jeho podpora Zemanovi v prezidentské kampani tomuto estébákovi vynesla hradní vyznamenání.

Lehce odbočím, dneska je možné i to, že se fízlové dekorují navzájem. Viz poslední ostudná věc, kdy Český svaz bojovníků za svobodu, vedený estébáckým práskačem, obludným Jaroslavem Vodičkou, vyznamenal pamětní medailí Za vlast a svobodu ubožáka, nynějšího komunistického poslance Zdeňka Ondráčka, který při Palachově týdnu mlátil pendrekem studentky. Asi je bil za Husákovu svobodu.

Žijeme stále v situaci rozmlžování hodnot, kdy se záměrně či mimoděk v médiích řeší zejména nějaká blbá socha Věry Špinarové a o to míń vlastizrádná cesta předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka do Ruska, který tam jednal s podezřelými lidmi ze sankčního seznamu. Obdivuji na druhou stranu každou aktivitu proti převládající sprostotě politiků, kterou třeba projevil ředitel teplického gymnázia Zdeněk Bergman, který symbolicky nechal zahrabat kvůli výrokům o kundoidních zmrdárnách naší hlavy státu pro žáčky základek jeho portrét radši do kompostu.

Kde najít další útěchu? Ano, ve fotbale. Kdo vede ligu, aha? Anebo další zklamání, podlehl jsem reklamní kampani a dohnal vzorek bestsellerovité Eleny Ferrante, která se tu již uhnízdila tetralogií Geniální přítelkyně v přelousknutí jejího debutu Tíživá láska. Strašný blábol. To už radši nový skvělý román od Nesvadbové nebo Obermannové.

J. R. 22. 10. 2018

První slovo XXXVI

O Prvním člověku 

Do kin teď jde plno hodně zajímavých filmů, takže jsem si napřed včera vyzobnul Prvního člověka od teprve třiatřicetiletého režiséra jménem Damien Chazelle, syna Francouze a Kanaďanky, který mě nadchnul už psychologickým snímkem z jazzové konzervatoře Whiplash, v němž profesor mučí studenty tak přesvědčivě, až za to jeho představitel J. K. Simmons dostal Oscara. Dlouho se mi nelíbil žádný muzikál, tak jako La La Land, v němž poprvé spolupracoval s vynikajícím sedmatřicetiletým kanadským hercem Ryanem Goslingem (získal Zlatý glóbus, rejža Oscara) a když společnost Universal s výkonným producentem Stevem Spielbergem změnila plány a odmítla zamýšleného Clinta Eastwooda, dohodli se, že Armstronga pod jeho vedením musí hrát on.

Chazelle je totiž pěkný chameleon, neboť teď úplně změnil žánr a natočil dramatický příběh Neila Armstronga, který, jak známo, vstoupil do dějin jako muž, který si coby první pozemšťan, šlápnul na Měsíc. Než se po dvou hodinách dostaneme ke slavné misi Apolla11, sledujeme martyrium testování raketoplánů a smrt jeho tragicky zahynuvších kolegů. Nesmírně sugestivně klaustrofobně působí detailní záběry na oči astronautů, bojujících v kokpitu se špatně navádějící palubní deskou a s řídícím centrem, pojaté důsledně roztřesenou, vibrující a rotující kamerou úžasného Švéda Linuse Sandgrena (též oscarový laureát za La La Land). Další pravidelný spolupracovník Justin Hurwitz mu napsal patřičně vznosnou „vesmírnou“ hudbu.

Chazelle a scenárista Josh Singer se ubránili kýči a sentimentu, když diskrétně vyzdvihli neustálý vnitřní tichý smutek hrdiny nad předčasnou smrtí malé dcerky. Scéna, kdy se loučí se syny, nebo se po návratu na Zemi smí potkat s manželkou, v podání vynikající okaté, nepříliš známé čtyřiatřicetileté Angličanky Claire Foy, aspoň v karanténě a přes sklo čekárny, patří k nejsilnějším. Je výtečné, že neopomněli ani politický rámec, jednak dětinské soupeření se sovětskou kosmonautikou, a pak fakt, kdy se část Kongresu a veřejnosti jala proti plánovanému letu na Měsíc protestovat, protože vynaložené peníze by se prý raději měly věnovat hladovějícím. Jako bych slyšel Babiše, Okamuru nebo mladého Klause. A proti tomu citovaná část projevu Johna F. Kennedyho, v němž pravil: „I ty nejšílenější sny se mohou v Americe splnit. Třeba stanout na Měsíci.“ Nojo, kdyby u nás někdo chtěl taky letět na měsíc, tak by to nešlo, protože náležitá úřednice Hamáčková má dovolenou.
J. R. 15. 10. 2018

První slovo XXXV

Óda na (povolební) radost 

Milé děti, mám pro vás jednu aktualizovanou hádanku z čítanky pro základní školy. Co je to? Máme ho rádi, a přesto se na něj mračíme? Ale kdepak, žádné sluníčko, správná odpověď jsou přece senátní a komunální volby!

Česko-moravsko-slezský volič opět dokázal, že je nevyzpytatelný tvor. Třetina národa zvolila prezidentem pomstychtivého proruského provokatéra, který už neví, jak hluboko klesnout, takže 28. října vyznamená na Hradě symbol kolotočářského hnusu Michala Davida a jedním dechem urazí všechny pracovité Romy, jindy ale voliči zachovají chladnou hlavu a pošlou postupně do propadliště dějin trapné figurky, jako byl předseda Důchodců za životní jistoty Eduard Kremlička, který v rámci sázky snědl před televizními kamerami brouka a stejně z politiky vypadl, normalizační cenzor a republikán dr. Miroslav Sládek, vší kandidatury kamkoliv schopná Jana Bobošíková nebo VV, jak se to jmenovalo? Aha, Vít Bárta, taky sbohem. Na ja, i u uren jsme „lachende bestien.“

Přiznám se, že jsem velmi dobře naladěn, jelikož v Praze 7, kde mám trvalé bydliště a volil jsem tam, mnou podporovaná Praha 7 Sobě získala 18 mandátů a s ODS a Piráty či TOPkou bude mít drtivou převahu sedmadvaceti křesel. A komouši ani ň!

Je to docela zábava, ponořit se za delších říjnových večerů do statistik, kdy třeba zjistíte, že úmorný nepolepšitelný pop kýčař Petr Hannig, který toužil být prezidentem, a nyní kandidoval za tzv. Rozumné, dostal na Praze 8 závratných 2,19 procent, jako ostatně předtím všude a vždycky. A ne a nedá si pokoj. Stejně tak samozřejmě jásám, kterak zahučely do zapomnění odporné zjevy typu stalinistky Marty Semelové, Klausova ocáska Ladislava Jakla, „Nočního vlka“ Jaroslava Foldyny, nebo samozvaného manažera všehomíra Petra Stuchlíka, a jásám, kterak všeobecně ztrácejí vliv Okamurovi náckové a vymírající komunisté. Na druhou stranu jsem moc zvědav, jak naloží s nečekanou mocí takoví Piráti, kteří na mne dosud působili jako Bratrstvo kočičí pracky. A v neposlední řadě, vynikající zvěstí je okamžité zvolení profesora Jiřího Drahoše do Senátu. Hned jsem mu blahopřál, ale ještě mi neodpověděl. Asi je na kafi s Kalouskem.

A aby toho šťastného víkendu nebylo málo, drazí sešívaní hoši mi lehce přejeli Příbram 4:1 a můj oblíbenec Kamerunec Kylian Mbpappé dal hned čtyři góly v zápase Paris Saint-Germain s Lyonem. Den je krááásný, den je krááásný!
J. R. 8. 10. 2018

První slovo XXXIV

Skvělé divadelní příští vlnění

Věru nejsem divadelně-festivalový všudybyl jako kolegové Jiří P. Kříž či Vladimír Just, ale jsou dvě přehlídky, na kterých nesmím chybět. Červencová Za dveřmi, která představuje špičky evropského pouličního divadla na Výstavišti a dnes ukončený pětadvacátý ročník akce …příští vlna/next wave. Osvícená vedoucí a dramaturgyně Lenka Dombrovská mi každý rok otevírá obzory a pomáhá dohnat dluh v informacích o naší alternativní scéně.

Už jsem to napsal na timeline, ale rád znovu zopakuji, že vrcholem pro mne letos byl ostravský undergroundový Absintový klub Les a víc než poněkud toporné scénické čtení hry Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! zejména jeho mini muzikál Slávek Novák, opřený o smutný případ herce Vítězslava Vejražky, který se v roce 1949 sám přihlásil StB s přáním být agentem. V hlavní roli zářil skvělý principál spolku Přemysl Bureš, ale nutno jmenovat i dvojici estébáků Vaška a Vencu v podání Vojtěcha Śtěpánka a Kostase Zerdaloglua a výbornou hudbu Jana Gajdici. A za slogan roku považuji hlášku: „Kde by byla StB, kdyby byla bez tebe?“Stříbrnou medaili uděluji Kolonii, která v premiéře uvedla (jak jinak) provokativní Vztek laureátky Nobelovy ceny Rakušanky Elfriede Jelinek v režii Lucie Ferencové s pozoruhodnými výkony Markéty Dvořákové, Kristýny Frejové, Anity Krausové a Jindřišky Křivánkové.

S tou alternativou je to ale někdy těžké. Buď vás oslní překvapivý jevištní tvar (i když tentokrát zavládla móda, že diváci většinou seděli na pódiu čelem k hledišti) nebo jde o nesrozumitelný a nesoudný patvar. Takhle žel musím definovat podle mě největší blábol festivalu On the Black Universe Aleše Čermáka, kdy publikum hodinu sedělo ve tmě, přerušované občas stroboskopem a bylo nuceno naslouchat překrývajícím se monologům v češtině a francouzštině v textu Francoise Laruella, který mudruje o pitomostech jako je „nesmírná bezpředmětnost“. No, nebylo nuceno. Asi v půlce jsem ten temný zážitek vzdal a šel radši do klubu na víno s Petrem Niklem.

Přes tuhle ťafku je ale …příští vlna/next wave nenahraditelný počin a už se těším na příští ročník, i kdybych se na něj měl z LDN po čtyřech doplazit.

J. R. 1. 10. 2018

První slovo XXXIII

Mé gymnázium slavilo 

Třeboňské gymnázium, kde jsem maturoval v roce 1973, v sobotu dovršilo oslavy 150 let od založení. Stihl jsem závěr průvodu, v jehož čele kráčel nejstarší účastník, šestadevadesátiletý legendární místní „švihák lázeňský,“ sportovec a divadelní ochotník Miloslav „Šůra“ Voráček, který si pak křepce zatančil při vystoupení skupiny The Tap Tap na Masarykově náměstí.

K výročí vyšel vynikající Almanach, detailně mapující pohnuté dějiny školy, jejíž dějiny se začaly psát 1. října roku 1868 zahájením vyučování na nižším reálném čtyřletém chlapeckém gymnáziu bez maturity, přičemž prvním ředitelem se stal dr. Antonín Tille. A teprve v roce 1914 maturovala první dívka, Rúžena Cermanová.

Samozřejmě nechybí soupis významných absolventů a dmu se pýchou, kolik velkých osobností vědy, kultury či lékařství rozjelo profesní kariéru právě zde, namátkou historik Josef Šusta, stomatolog prof.MUDr. František Kostečka, anatom prof. Karel Žlábek, spisovatelka Anna Sedlmayerová, dirigent Václav Jiráček, spisovatel Radovan Krátký či házenkář Karel Budín.

Někdo se mi občas posmíval, že jsem navštěvoval stejný ústav jako nechvalně proslulý komunistický premiér Lubomír Štrougal. Tak pozor, aby bylo jasno! Na počátku druhé světové války budovu zabrali němečtí okupanti, usazuje se v ní nacistická letecká škola a gymnázium bylo přeloženo do nedaleké Lomnice nad Lužnicí, kde ten bolševik v roce 1943 absolvoval. Nu a z těch mladších jsem si po čase rád na srazu popovídal s režisérem Zdeňkem Gawlikem nebo s komentátorem Respektu Markem Švehlou.

Samozřejmě jsem nevěděl a až v Almanachu se dočetl, že za první světové války padlo nebo bylo umučeno devětadvacet studentů a za německé okupace jednadvacet absolventů včetně profesora zeměpisu a tělocviku Josefa Pešuly, který zahynul v Osvětimi a v září 1946 byl jmenován ředitelem gymnázia in memoriam. Pro zajímavost prezident Tomáš Garrigue Masaryk navštívil Třeboň dvakrát a delegaci študáků dal základní radu do života: „Myslit, myslit myslit!“ Není doloženo, že by na něj někdo vytahoval červené trenýrky. A v roce 1937 náš ústav navštívil Edvard Beneš a podepsal se do pamětní knihy.

Dosti historie, zpět k sobotě, v níž se podařilo zabránit velkému trapasu. Vynikající mladá současná ředitelka Anna Kohoutová dostala riskantní nápad, abych v kongresovém a kulturním centru Roháč večer setkání starších maturitních ročníků doprovodil poslechovou diskotékou s „oldies“ nahrávkami. Bylo mi hned jasné, že je to nesmysl, lidi se po mnoha letech přece sešli, aby si popovídali a ne aby mlčeli při pindání nějakého plesnivého dýdžeje. Tak jsme to s Annou vyřešili jednoduše. Já jim potichu pustil coby kulisu CD Rhiannon Giddens a šel jsem se bavit s holkama z naší třídy.
J. R. 24. 8. 2018

První slovo XXXII

Všechny mé filmové role

Než se pustím do líčení mého osobního uměleckého zážitku, nemohu pochopitelně opomenout smělý návrh lidovecké poslankyně Evropského parlamentu Michaely Šojdrové přijmout padesát malých syrských sirotků (asi dvě školní třídy) z uprchlických táborů, který premiér Babiš ihned odmítl. Mám na to úplně stejný názor jako Marek Hilšer, který na Facebooku napsal: „Je třeba důrazně říci, že je to bezcitný psychopat, který šíří svůj jedovatý egoismus napříč českou společností….Jen lidská hyena může kvůli svému politickému úspěchu odhodit poslední zbytky lidství a bez smilování odmítnout pomoc dětem.“ Jistě víte, že čerstvě vznikla petice, kterou najdete na adrese cesipomahaji.cz a do dneška ji podepsalo málem tři tisíce lidí. Takže víte, co máte udělat!

Už kdysi v Lidovkách jsem se pochlubil svou kariérou filmového herce na baterky. Jak se ukázalo, mou dvorní režisérkou se stala Irena Pavlásková, která mě v roce 1991 poprvé obsadila do snímku Corpus delicti. A hned role jako hrom. Na mejdan disidentů přicházejí Jiřina Bohdalová s Lenkou Kořínkovou a já je zdravím dle jmen jejich postav: „Čau Jano, čau Viki!“ Podobný „zdravící“ prostor mi dal záhy potom Václav Křístek ve Vyžilém Boudníkovi, kde potkávám na ulici dva zkrachovalé herce v podání Pavla Zedníčka a Arnošta Goldflama a tvrdě je počastuji: „Nazdar šmíráci!“ Na další úkol jsem čekal čtrnáct let a nastal v Irenině Fotografovi, kde mám dokonce dva dialogy na vernisáži s Karlem Rodenem ergo Janem Saudkem a Vilmou Cibulkovou. S milým Karlem se s ním coby výtvarný kritik pohádám, na place jsme zaimprovizovali náš ironický dialog a snad to nedopadlo špatně.

Nuže, minulý pátek mě v osm ráno dovezli do jedné vily v ulici Pod kaštany, kde opět Irena točila scény z adaptace Rothova románu Pražské orgie. Od časů, kdy Karel Čapek vylíčil Jak se dělá film, se vůbec nic nezměnilo. Továrna, v níž pracují desítky profesí, výborný štáb od producenta po dámy z kostymérny a maskérny, a bohužel nudné čekání. Na večírek za normalizace přichází Rothovo alter ego Nathan Zuckerman (velmi sympatický kanadský herec a tamní televizní seriálová hvězda Jonas Chernick) v doprovodu českého spisovatele Rudolfa, ztělesněného Pavlem Křížem, no a jak je mým zvykem, seřvu ho, proč ho tam tahá, že bude průser a někdo nás všechny udá. Vypadá to jednoduše, ale rozhovor jsme točili snad desetkrát. Akce! Stop, spadla kulisa. Akce! Stop, nejdou mikrofony. Akce! Stop, Honzo neříkej, do prdele, Rudolfe. Atd. Stejně to vypadá, že ani tentokrát Českého lva nedostanu.
J. R. 18. 9. 2018

První slovo XXXI

Co jste dělali 11. září? 

V předvečer výročí teroristických útoků na newyorské Světové obchodní centrum se v nejednom komentáři objevila známá otázka. Kde jste v té strašné chvíli byli? Což se dá vztáhnout i na atentát na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho nebo na zavraždění Johna Lennona. Rád odpovím.

V prvním případě mi bylo devět let, o politice jsem samozřejmě věděl kulový a matně si jen vybavuju, že jsme doma sledovali na televizoru Mánes přímý přenos z pohřbu. S Lennonem to bylo pestřejší a nezapomenutelné. Dva dny před činem jsem měl na Mikuláše úplně první poslechovku v Malostranské besedě, díky blahovůli normalizačního režimu dostal v bance valuty a vyjel poprvé na Západ. Pochopitelně jsem to vzal po kamarádech emigrantech, začal v Mnichově pobytem u čerstvých azylantů jazzmana Petra Klapky a jeho ženy Zdeny Adamové, bývalé zpěvačky CaK Vocalu, pak jsem se přesunul do Ulmu k nynějšímu známému publicistovi a politologovi Jaroslavu Šonkovi, kde to přišlo. Sedíme u snídaně, posloucháme zprávy a právě oznámili tu zlou zvěst. Honza Burian se ji dozvěděl v trabantu, přejel na červenou, zastavil ho esenbák, ale Jan mu vysvětlil, proč je mimo. Příslušník kupodivu pochopil a nechal ho odjet bez pokuty.

No a to jedenácté září. Taky pěkné. Už jsem tehdy uváděl živá odpolední vysílání Rádia Svobodná Evropa, kam jsem si na rozdíl od kolegyně Yvonne Přenosilové nezval žádné zpěvule, ani manekýny, ale skutečné osobnosti, jako byla Vlasta Průchová, Ája Vrzáňová, Irvine Welsh, Robert Stone, Elmore Leonard nebo opat Jan Anastáz Opasek. V inkriminovaný den si povídám s Ivanem Palcem, oblíbeným filmovým a divadelním hercem ze Zábradlí, který po srpnu 1968 emigroval do Francie, kde hrál loutkové divadlo a po návratu do vlasti prováděl dokumentárním cyklem České televize Československo ve zvláštních službách. Těsně před koncem pořadu se náhle otevřou dveře a do studia se po špičkách plíží drahá kolegyně Jana Šmídová a dává mi nějaký papírek. Vážení, tohle je v rozhlase na okamžitý vyhazov, lézt do živého vysílání! Jenže. Zmateně jsem do mikrofonu odrecitoval, že jsme právě dostali aktuální zprávu, jak „do dvojčat“ narazila dvě letadla. A nastalo rojení, v režii jsem viděl šéfa Pavla Pecháčka, jak ladí CNN a bylo jasno. Nebo spíš temno.

J. R. 10. 9. 2018

První slovo XXX

O hubení novinářů

Možná se budete divit, že ještě píšu, ale zatím se mě ještě nepodařilo vyhubit prezidentem Milošem Zemanem, jak si ve středu přál při setkání s českými velvyslanci na Hradě v typicky paranoidním projevu, kde pomotal sídlo blbouna nejapného a Madagaskar s Mauritiem. Pár měsíců po vraždě slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a rok po vtipkování s Vladimírem Putinem o likvidaci novinářů prokázal ten troglodyt neskutečnou míru drzosti. Fajn, pakliže vyjmeme Jaromíra Soukupa, Istvána Léko, Veselina Vačkova a Jaroslava Plesla, což ovšem nejsou ani zbla publicisté, ale Zemanovi a Babišovi propagandisté, koho měl asi na mysli?

Se seznamem toužebně vyhubených mu jistě rád pomůže oprsklý Jiří Ovčáček nebo sestavovatel přehledu Židů, Adam B. Bartoš. Nebo rád poradím. Ať v tom nejsem sám, doporučuji okamžitě vyhubit všechny laureáty Ceny obdivovatele Hitlera Peroutky a Karla Havlíčka Borovského, tedy: Jiřího Hanáka, Jakuba Szántó, Adama Černého, Petrušku Šustrovou, Martina Veselovského, Marka Wollnera, Danielu Drtinovou, Jindřicha Šídlo, Jiřího Peňáse, Petra Honzejka, Sabinu Slonkovou, Jiřího Kubíka, Renatu Kalenskou, Adama Drdu, Karla Hvížďalu, Jarmilu Balážovou, Luďka Navaru, Petru Procházkovou, Teodora Marjanoviče, Tomáše Němečka, Světlanu Witowskou, Alexandra Mitrofanova, JanaJůna, Lucii Vopálenskou, Michala Kubala,Martina Dorazíma, Vladimíra Kučeru, Jana Jandourka, Martina Fendrycha a hlavně celou redakci Respektu s velezrádci, jako jsou Erik Tabery, Marek Švehla, Petr Třešňák, Ondřej Kundra a Jaroslav Spurný.

Až tuhle ohavnou sebranku, placenou vesměs americkou ambasádou nebo Sorosem, Zeman konečně zlikviduje, mír zůstane s touto krajinou, jak zpívá drahá paní Marta, a náležitý prostor se ještě víc uvolní pro estébáky z Parlamentních listů na úrovni Zdeňka Zbořila, Martina Kollera, plagiátora Petra Robejška, kterým jejich majitel, usvědčený fotbalový korupčník, senátor Ivo Valenta poskytuje podporu pod vedením ředitele Jana Holoubka, ředitele redakce Jaroslava Polanského, šéfredaktora Marka Bláhy, nácka z Národní strany, prvního zástupce šéfredaktora, Radima Panenky,dalšího zástupce šéfredaktora Jakuba Vosáhla, a ubohých redaktůrků viz Daniela Černá, Václav Fiala, Libuše Frantová, Lukáš Petřík, Jan Rychetský, Zuzana Koulová či Jiří Hroník.

Inu, když už jednou hubit na pokyn z Hradu, začal bych tady.

J. R. 3. 9. 2018

První slovo XXIX

Strážci piety vs. řvoucí stádo

Minulý dusný týden by mohl nést titulek Jak Babiše opravdu celý národ nemiluje. Během tří dnů byl vypískán před Českým rozhlasem a potom na výstavě Země živitelka. Musí mít opravdu silný žaludek, když mu to zjevně nevadí. Zastal se ho ovšem Miloš Zeman, který protestující označil za řvoucí stádo v exkluzivním (!) rozhovoru kde jinde, než v Parlamentních listech. Sledovat myšlenkové pochody tohoto hradního důchodce je ovšem těžké. Zároveň totiž dodal: „Pokud jde o mě, zastávám názor, že k výročí okupace měli mluvit ti, kdo byli touto okupací postiženi. Jestli mluvili například takzvaní normalizační komunisté, tedy lidé, kteří až do roku 1989 byli členy Komunistické strany Československa, je třeba vědět, že tito členové museli schvalovat sovětskou okupaci. Je tedy poněkud bizarní, když nyní mluví proti ní.“ To je ale přece přesně ten hlavní důvod, proč lidé křičeli na předlistopadového komouše a estébáka Babiše, který za normalizace zbohatl, hlavo státu! A souhlasím s ním i v tom, že místo politických kašpárků měla vystoupit třeba okupací postižená Marta Kubišová nebo Kamila Moučková, když pominu, že okupací jsme byli postiženi všichni.

Samozřejmě se našli strážci piety, kupodivu hlavně v Lidových novinách, jako třeba Petr Kamberský, který demonstrantům vyčinil, že pískání na řečníky je přes čáru. Ať je jakýkoliv, Pavel Šafr ho na blogu Svobodné fórum trefně setnul: „Kamberský zastává názor, že na předsedu vlády, který ho zaměstnává a velmi dobře platí, se během pietního aktu pískat opravdu nemá.“ V sobotním Posledním slově mě stejným názorem překvapil dávný kamarád a nestor komentátorů Jiří Hanák, který je občas schopen napsat neuvěřitelné blbosti, třeba o archivech StB, když omílá hospodské tlachy, jak si tam zapsali, koho chtěli. Jasně, StB byla takový mírumilovný spolek sběratelů autogramů. S Jirkou se pravidelně vídáváme při setkání novinářských „pátečníků“, tak mu to ještě jednou řeknu do očí, abych ho jen tak nepomlouval. Pročež nejen Hanákovi, ale všem současným komančům v čele s Vojtěchem Filipem, Martou Semelovou a Stanislavem Grospičem vřele doporučuji právě Academií obnovené vydání pamětí politického vězně Oldřicha Klobase Jak se chodí v laně, který ve dvaceti letech dostal v roce 1954 patnáct let za „pobuřování proti republice, velezradu a sabotáž“ a prošel strašlivým jáchymovským lágrem Nikolaj.

J. R. 27. 8. 2018

První slovo XXVIII

Puberťákova vzpomínka na 21. srpen 1968

Nechápu, že se někdo pohoršuje nad tím, že Miloš Zeman zítra nehodlá pronést projev k výročí okupace a dle mluvčího Ovčáčka mu věnuje pouze tichou vzpomínku. Všichni přece víme, že je prezident udržován v dlouhodobém umělém spánku a ani ty největší lékařské kapacity nevědí, jak ho probudit. Nikoli tichou vzpomínkou, ale pomyslným řevem tu jen připomenu, že Zemanovi, který podle toho vyklouze z Haló novin a Blesku projevil v roce 1968 statečnost tím, že vlezl kvůli Alexandru Dubčekovi do KSČ, nevadí zaštiťovat koncert Alexandrovců. Vřele vítám iniciativu České televize přenášet aspoň projev slovenského prezidenta Andreje Kisky, když se nám na Hradě válí mrtvej a němej brouk, pardon, Ruskej šváb, jak už dlouho pěje můj oblíbený satirik Quido MC.

Fakt je to typická bolševická drzost, když nás nějaký hradní tydýt Čtveráček, narozený deset let po invazi Varšavské smlouvy, poučuje, jak to tehdy bylo, stejně tak jako estébák Vojtěch Filip, který razí cimrmanovský blud, že nás neokupovali Rusové, ale Ukrajinci. Mně úplně stačilo, když teď Slavii okupovalo Dynamo Kyjev! Naprostou korunu všemu však dodal ten stíhaný šašek ve funkci premiéra Andrej Babiš, který prohlásil: „Kdo to byl, nevím. Lidi říkali, přišli Rusáci.“ Jasně, nebo to říkala Svobodná Evropa. Odporné.

Takže i já přijdu se svou troškou do vzpomínkového srpnového mlýna. Bylo mi čtrnáct, dětství jsem prožíval v pohraničním jihočeském městečku České Velenice. Na Den D jsem to měl pěkně naplánováno. Dopoledne půjdu na koupaliště a odpoledne se podívám na finále Středoevropského poháru Trnavy s Crvenou Zvezdou Bělehrad, přičemž hrozilo vážné nebezpečí, že mě drahá babička zase přinutí v tom vedru a za útoků komárů jít do lesa sbírat borůvky. V sedm ráno jsem si pustil rádio a dávali tam nějakou divnou sci-fi hru. Pak jsem rozběhl po domě a zvěstoval Jobovu zvěst sousedům, přičemž jsem se přihlouple radoval, je okupace a já nemusím na ty borůvky! Brzy mě všechna pubertální legrace přešla, z naší a rakouské televize jsme sledovali neslavné záběry z Vinohradské u rozhlasu a z Václaváku. Vyjel jsem investigativně do rodných Českých Budějovic, tam tanky a krev. Člověk si ale pamatuje dodneška i úplné blbosti, takže mám stále před očima nápis ve výloze jednoho bufetu: „Ruská vejce nejsou a nebudou!“ Při pohledu na dnešní prokremelské vlastizrádce Jaroslava Doubravu, Jaroslava Foldynu a Jiřího Vyvadila a tu putinovskou galerku v prezidentské kanceláři se obávám, že na počest výročí „přátelské pomoci,“ jsou znovu na pultech.

J. R. 20. 8. 2018

První slovo XXVII

Jiří Josek nebyl jen překladatel Shakespeara

Té zákeřné potvoře smrtce se nějak zalíbilo v posílání vynikajících překladatelů na onen svět. Vždyť během několika posledních měsíců zemřeli Jan Kantůrek, Radoslav Nenadál, Helena Kadečková a v pátek se k nim přidal i osmašedesátiletý Jiří Josek.

Tuším, že jsme se s Jirkou poprvé potkali v porotě cen Františka Filipovského za dabing. Po rokování jsme zašli na pivo do restaurace Lidového domu v Hybernské, ale zrovna tam přicházel tehdejší předseda Paroubek, tak jsme kalupem vypadli, aby nám ta plznička nezhořkla. Pak jsme se vídali rok co rok na Světě knihy, kde skromně sedával u stánku jeho nakladatelství Romeo, obklopen vlastními shakespearovskými překlady, v kterémžto oboru byl důstojným rivalem Martina Hilského.

Ale nejen Shakespeare! V souvislosti s jeho úmrtím jsem si s úžasem a rád připomněl, jak skvělou a bohatou práci nám zanechal. Kerouacovo Na cestě, Saroyanův Tracyho tygr, Doctorowův Ragtime, Caryho Kopytem do hlavy, Ginsbergova Kvílení (s Janem Zábranou), Karma červená, bílá a modrá a neposílejte mi už žádné dopisy, Ferlinghettiho Hlasitou modlitbu, Eliotovu Praktickou příručku o kočkách. Plus spoustu převodů pro česká a moravská divadla dramat Albeeho, Shaffera, Simona, Bolta, Nashe, Friela, Guareho, Lettse, Gaye, Ayckbourna, Kopita včetně muzikálů West Side Story, Funny Girl, Vlasy, Za zvuků hudby, Kabaret, Oliver!,Sugar – Někdo to rád horké, Song pro dva, Pygmalion, Kačenko, pusu, Čarodějky z Eastwicku, Flashdance nebo Sliby chyby. Z překladů a titulků k televiznímu uvedení za všechny uvádím jeho brilantní dílo s Fossovým majstrštykem All That Jazz.

Méně se ví, že Jiřího přitahovala též rozhlasová a divadelní režie, namátkou před pěti lety pro Český rozhlas inscenoval Julia Caesara se skvostným obsazením Michal Pavlata, Alois Švehlík, Jaromír Meduna, Igor Bareš či Ilja Racek a v ostravském Divadle Petra Bezruče v roce 1999 připravil představení Hamleta.

V dnešní době, kdy do politiky lezou nejodpornější kreatury, Rath hodlá kandidovat do Senátu atd., kdy pravidelná spolupracovnice s Alexandrovci Lucie Bílá má to chucpe zpívat na koncertu k uctění 21. srpna, připomeňme si Jiřího Joska jako muže pevných morálních zásad a jednoho z největších mistrů své profese, který obohatil naše životy. Málo už zbývá takových.

J.R. 13. 8. 2018

První slovo XXVI

Klus, Šporcl a jiní jako kanárci v dole

Všechna mnou předem zamýšlená témata k dnešnímu psaní přebila strašná čerstvá zpráva o smrti našich tří vojáků z mise NATO, mladých kluků ze 4. brigády rychlého nasazení v Táboře, rotného Martina Marcina a desátníků Kamila Beneše a Patrika Štěpánka po útoku sebevražedného atentátníka Talibánu v Afghánistánu. Čest jejich památce a hlubokou soustrast pozůstalým. Pocit hrdosti na ně nemůže narušit ani nácek Tomio Okamura, který přispěchal s nehorázným tvrzením: „Nesouhlasíme se způsobem, jakým byla a je vedena kampaň v Afghánistánu. Má zcela špatný strategický cíl. Chce z Afghánistánu vytvořit protektorát NATO a především USA…Terorismus nám dnes hrozí především díky imigrační a multikulturní politice EU.“ Jasně, daleko víc nám ale hrozí panoptikum SPD, k nimž se teď před volbami přidal na kandidátce Klausův podržtaška a důvěrník StB Ladislav Jakl a zešílevší jogín z Kutné Hory, písničkář Pepa Nos.

Apropó, tihle písničkáři. Původně jsem se tu chtěl zabývat nejnovější častuškou Jaroslava Hutky Miloš a zubatá, o které si věru nemyslím nic dobrého. Ale pak jsem si otevřel blog Rukojmí cz. zemanoidní a putinoidní kreatury Břetislava Olšera, pobratima Jaroslava Kojzara, který se s tím nepáře už titulkem Proslulý nizozemský houmlesák a milovník jointů Hutka, kandidát na blbce roku 2018 opět ve svém našňupaném oparu vyzvracel pamflet na prezidenta Zemana. Rudé právo hadr. Kdepak byl a co dělal Olšer, když StB Jaroslava vyhnala z vlasti? Pamětníci, hlaste se. Takže nebudu přilévat olej do ohně, a toliko konstatuji, že Hutka má mnohem lepší písničky.

Dalším aktuálním tématem je výzva Tomáše Kluse k bojkotu hudebních akcí, financovaných Agrofertem, k němuž se připojila třeba Iva Pazderková, Jiří Macháček, Matěj Ruppert či sestry Geislerovy, a nejnověji odmítnutí účasti houslového virtuóza Pavla Šporcla zahrát na koncertě ke stému výročí republiky, jelikož v čele pořadatelského nadačního fondu Má vlast stojí nechvalně proslulý antisemita Michal Semín, okamurovský sympatizant, který si notuje s Adamem B. Bartošem, sestavovatelem seznamů Židů mezi námi. Hned jsem Šporclovi napsal na Facebook, že hluboká úcta! Jako by to byla nějaká novinka, že muzikanti už nechtějí mlčet. Máme tady přece dlouhou historii příslovečných kanárků v dole, kteří upozorňovali na katastrofy. Co byl Šafrán, novovlnné a alternativní kapely, ale taky odvážná divadla jako Ha-divadlo nebo Provázek, ba i milí Cimrmani, kteří sice nesměli ani naznačovat, ale? A co plno podpisů za propuštění Václava Havla po Palachově týdnů, a co Několik vět?

Jen houšť, kamarádi kumštýři, tak zase tvrdě do nich. Přece si nenecháme do nekonečna od nějakých Burešů kálet na hlavy.
J. R. 6. 8. 2018

První slovo XXV

Neskutečné kňourání radního Kňourka

Jak se tak člověk nedávno doplahočil do důchodu, naivně si myslel, že už ho jen tak nic nepřekvapí, všechno přece zažil, všechno viděl a slyšel. A pak zírá jako malé dítě, hlavně ovšem pokud jde o naše tzv. politiky. Pořád a dokola se tážu, z kterého obludária vyhrabávají zejména vládní strany ANO a SPD zjevy jako jsou Miloslav „Obrušovač“ Rozner, Taťána „Plagiátorka“ Malá a Petr „Opisovač“ Krčál.

Ale máme i jiné exoty. Občas se pobaveně připomíná, jak v roce 1967 komunistický poslanec Pružinec v Národním shromáždění interpeloval proti uvádění filmů Sedmikrásky a O slavnosti a hostech. A je to tady zpátky. Stanice Vltava nedávno odvysílala reprízu pořadu, jehož součástí byl citát z vynikajícího románu Linie krásy Alana Hollinghursta, za který obdržel cenu Man Booker. Zazněla v něm věta: „Provokující penis, který mu zrovna teď trčel nad koulemi drze jako vykřičník.“

A novodobí Pružincové v Radě Českého rozhlasu se rozjeli. Vítězslav Jandák to označil rovnou za porno, Jiří Vejvoda, místopředseda Rady a důvěrník StB s krycím jménem Vodnář, za „drsné maso“ a ještě dál šel samozvaný literární kritik Tomáš Kňourek s aprobací nástavbového studia cestovního ruchu na obchodní akademii, který sdělil: „Alan Hollinghurst je podle mě homosexuální aktivista, převlečený za spisovatele. Uvedené oplzlosti svědčí o úrovni společenského života Velké Británie, země, která je dobrovolně zaplavována tou nejodpudivější formou islámu…Fakt, že je zde za slavného spisovatele vydáván chlípník, nelegitimuje Český rozhlas, aby takové prasečiny poslouchaly naše děti.“ Mimochodem, šílení poslanci mu dali při volbě nových členů před Milošem Rejchrtem! Proboha, četl ten idiot vůbec celou knihu? Ničemu se nedivte, pakliže je předsedkyní tohoto orgánu houslistka Hana Dohnálková, kterou navrhla Základní umělecká škola v Dobřichovicích, fakt, nekecám. Tak tenhle póvl platíme z našich daní. Minimálně Kňourek by měl z Rady okamžitě vypadnout. A ti, kteří ho ve Sněmovně doporučili, samozřejmě mlčí.

J. R. 30. 7. 2018

První slovo XXIV

Pavlu Kohoutovi k devadesátinám

V pátek se dožil skvělé devadesátky Pavel Kohout. Napsalo se kolem tohoto jubilea ledacos, obdivného i sprostého. Považuju ho za svého přítele, takže ho musím bránit před útoky trollů.

Jasně, v mládí počátkem padesátých let psal hrůzostrašné stalinské veršovánky, podporující zrůdný režim (tak jako třeba Milan Kundera, že?) někdy kolem jeho hry Zářijové noci, kterou pak zfilmoval debutant Vojtěch Jasný v roce 1957, se ale ze svazáckého poblouznění začal probouzet. Netřeba opakovat známá fakta o jeho roli při IV. sjezdu Svazu československých spisovatel, kde přečetl protestní Solženicynův dopis, pak při Pražském jaru, vzniku Charty 77, a po vynuceném odchodu o nesmírně důležité práci v rakouském exilu.

Líbilo by se někomu víc, kdyby byl napřed jako zakázaný protirežimní literát typu Karla Pecky v Jáchymově, po propuštění by se kál, začal by psát ódy na srpnové okupanty a měl v Národním divadle po boku Jiřiny Švorcové projev při Antichartě? Jeho „obrácení Ferdyše Pištory“ věřím, ze stejných důvodů jako obdivuji Vlastu Chramostovou. Kdo neuznává, že si jistí pováleční umělci někdejší naivní juvenilní komunistická angažmá bohatě odčinili v disentu za cenu ústrků, estébáckého pronásledování, ba i věznění, nemůže být můj kamarád. Já totiž fakt věřím na polepšené hříšníky, čímž rozhodně nemyslím Kajínka.

Nebudu předstírat, že se vídáme denně, ani měsíčně, ale každé občasné setkání s ním bylo a je vždy neobyčejně zábavné a inspirující. Taky proto, že jsme oba provokativní nátury a nasíráme veřejnost. I sami sebe. Například. Seděli jsme jednou v kavárně Louvre a já chválil Českou televizi, že varovně připomněla ty nejstupidnější filmy znárodněné kinematografie jako třeba Únos (1952) Jána Kadára a Elmara Klose o únosu letadla s horníky z Prahy do Mnichova, v němž je největším zlosynem jazzman v podání Miloše Kopeckého, který jako jeden z mála emigruje. Pavel se rozčílil: „To točili ti dva bolševičtí lumpové? A jasně, emigrant jazzman, posluha imperialismu!“ Neovládl jsem se: „To mi teda říká ten pravej! A kdo ve stejným roce napsal scénář ke sračce Zítra se bude tančit všude, kde je Jiří Adamíra mezi nadšenými mládežníky od počátku podezřelej, protože nosí buržoasní svetr a pak taky emigruje, aha?“ Pavel se rozchechtal, objednal další láhev a bylo po všem.

Naposledy jsme se kdesi letmo zdravili a zase mě chtěl vytočit „To jsem moc zvědavej, jakej o mně napíšeš nekrolog!“ Ještě ne, milý Pavle, ještě dlouho ho psát nechci! Mnoga ljeta!

J. R. 23. 7. 2018

První slovo XXIII

Kdo nás zachrání z jeskyně?

Sotva rozdýchávám výborné napínavé finále fotbalového mistrovství světa, v němž velkolepí Francouzi přejeli sympatické Chorvaty až příliš krutě 4:2, ale už se musím vrátit k běžné pravidelné glosátorské chlebařině.

Pokud jde o největší události letošního roku, pokud pominu, že by Lazar Miloš Zeman konečně někdy přišel na setkání světových státníků včas, po svých a nemuseli ho vozit na vozejčku, jasně vede nedávná úspěšná záchranná akce v thajské jeskyni Spící paní, neboť nezodpovědný fotbalový trenér do monzuny zaplavené pasti zavedl svých dvanáct malých svěřenců, které se nakonec podařilo vyprostit potápěči, byť za cenu života jednoho dobrovolníka záchranáře.

Šílená představa, že jste několik dní podobně uvězněni v takovém prostředí! Mně úplně stačí, když jedu někdy po D1 za poslechovými pořady do Brna a dál, trčíme v autobusu minimálně půl hodiny v koloně a hned dostávám klaustrofobické ataky.

Tak mě napadá, jestli nejsme po nedávném parlamentním vyjádření důvěry vládě usvědčenému podvodníkovi, předlistopadovému estébákovi a komunistovi Andreji Babišovi taky uvrženi do nějaké jeskyně, v níž tato odporná postava hlásá třeba, že KSČM je demokratická strana a lže o tom, že ministra zahraničních věcí Jana Hamáčka seznámil na summitu NATO v Bruselu s neexistujícími dánskými a lucemburskými prezidenty, Co takhle ještě s Bílou paní?

Vší drzosti futrál je ovšem jiný estébák, předseda KSČM, který neskutečně tvrdí, že jeho soudruzi mají čistý štít od února 1990! A copak bylo od února 1948? Popravy, mučení, pronásledování nepohodlných, ruské pookupační řiťolezectví, to si ten fízl nepamatuje?

Do nedýchatelné jeskyně současných pokřivených politických móresů žel nedávno vstoupil i arcibiskup Dominik Duka, který podal trestní oznámení na dvě inscenace režiséra Olivera Frliče, uvedené v rámci festivalu Divadelní Brno Svět 2018, neboť prý zasáhly do jeho katolického vyznání. Typické je samozřejmě to, že představení neviděl!

Který záchranář nás z této neonormalizační jeskyně dostane?

J. R. 15. 7. 2018

První slovo XXII

Nejen o vypískaném Babišovi

Když jsem psával pravidelné čtvrteční sloupky do Lidových novin, vždycky jsem se snažil, aby to bylo pestré. Jednou o politice, jindy o nějaké nové dobré knížce, druhdy o divadle, a žel mnohokrát o mrtvých kamarádech. A pochopitelně o kopané a o dění v mé drahé Slavii, což však nelibě nesly některé čtenářky a hlavně Olga Sommerová, která tvrdila, že to nikoho nezajímá.

Takže i zde nemohu jinak a musím zmínit končící fotbalové mistrovství světa v Rusku. Strašně mě to baví, je to nádherný barevný festival, který se zapsal do dějin několika pamětihodnými momenty. Balení kufrů hvězd Lionela Messiho, Cristiana Ronalda, Andrése Iniesty a neskonale trapného „filmaře“ Neymara Jr. na jejichž místo vzlétl třeba anglický bombardák Harry Kane a první zavedení videa ve sporných situacích při faulech, penaltách a ofsajdech, které se však moc nepovedlo a přispělo k nespravedlnostem.

Na nebi vyšly nové hvězdy, sedmadvacetiletý Rus Denis Čeryšev, který kope za Villarreal, devětadvacetiletý Chorvat Domagoj Vida (Besiktas Instanbul), který sympaticky věnoval výhru nad Ruskem Ukrajině, a jeho další skvělí krajané třicetiletý Ivan Rakitič (Barcelona), vynikající třiatřicetiletý gólman Danijel Subašič (Monako), dvaatřicetiletý Luka Modrič (Real Madrid) nebo dvaatřicetiletý Mario Mandžukič (Juventus).

Je výborné, že vedle těchto pánů vesměs středního věku předvádějí svůj úžasný talent o něco mladší borci jako sedmadvacetiletý Belgičan Kevin De Bruyne (Manchester City), stejně starý Francouz Antoine Griezmann (Atlético Madrid), jeho pětadvacetiletý spoluhráč Paul Pogba (Manchester United) a zejména famózní, teprve devatenáctiletý Kylian Mbappé (Paris SG), pro mě nejlepší hráč šampionátu.

Do semifinále postoupili všichni mí favoriti, nejvíc mě pobavil Pavel Horváth, který se prý nechá přejmenovat na Chorvat, a je mi líto, že titul může získat jen jeden z nich.

Nu a k tomu Babišovi. Taky se mu minulý týden povedl pěkný hattrick, když tento trestně stíhaný estébák a bývalý komunista napsal do brožurky, určené poutníkům Dnů dobré vůle na Velehradě, neskutečně drzé věty: „V desateru jsou formulovány základní pilíře naší morálky a našeho práva. Díky těmto prastarým pravidlům víme, že nemáme krást a pomlouvat.“ Inu ano, Karle Kryle, vrah o morálce káže. Pak ho během několika dnů postupně vypískali diváci na XVI. všesokolském sletu a na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Nic mu pořád nedochází? I proto, nashledanou, drazí přátelé, ve středu před Sněmovnou při akci Neztrácejme naději!, kde budeme protestovat proti jeho vládě s komunisty.

J. R. 9. 7. 2018

První slovo XXI

Letní kolumbárium

Jestliže se Karel Gott nechává nazývat „poslem dobrých zpráv“, což nám třeba dokonale předvedl při Antichartě projevem, v němž děkoval straně a vládě za to, že může zpívat, můj brněnský kamarád Břeťa Rychlík je jeho naprostým opakem. Už se bojím od něj otevřít esemesku, protože vždy aktuálně informuje, kdo zase z osobností zemřel.

A že tohle léto je krutě smrtelné. Napřed mi napsal, že doma u stolu zesnul fenomenální bratislavský rockový, jazzový baskytarista a producent Fedor Frešo, který prošel všemi nejvýznamnějšími kapelami, jako byly Soulmen, Collegium Musicum, Fermata, ale též Blue Effect. Bylo mu jednasedmdesát a o tři neděle staršího nerozlučného parťáka Mariana Vargu přežil o necelý rok.

Léta jsme se nahodile vídali, když jsem do staré dobré Melodie psal články o podtatranském bigbítu a neobyčejně mě poctilo, když mě pozvali před sedmi lety do pražského Slovenského inšitútu, abych představil dvě novinky nakladatelství FT Alberta Marenčina. Jednak Blumentálské blues Tomáše Berky a Fedorovy paměti Sideman, v nichž nekompromisně přiznává složité vztahy s Dežem Ursinym, Peterem Lipou a Pavolem Hammelem. A ten nádherný Frešův jazyk! „Prestal robiť manažera. Dôvod je dnes už nejasný. Možno išiel na vojnu, alebo sme ho vyrazili, alebo už čo.“ Nebo ta úžasná úvaha, v níž vypočítává, kolik si v Curychu v dixielandovém T&R Bandu vydělal za jeden brnk na basu, což znamenalo v přepočtu ze švýcarského franku tehdy 0, 000 13 Kčs!

Další dvě smutné zvěsti poslal Břeťa v sobotu, o odchodu vynikajícího dramaturga, scenáristy a pedagoga Josefa Kovalčuka a herečky a profesorky dramatických umění Niky Brettschneiderové. Měl jsem to velké štěstí, že jsem jeho práci sledoval takřka od vzniku prostějovského Hanáckého, pak Ha-Divadla, hlavně když hostovali v Praze a netřeba dvakrát zdůrazňovat, jakou posilou byla v době nesvobody jejich báječná představení. Bohužel, musím přiznat, že jsme se s Pepou nerozešli v nejlepším, když jsme se zhádali nad jeho působením v činohře Národního divadla, které mi přišlo dosti beztvaré. Ale to je dávno za námi. Pouštím si na jeho počest Hradišťan Sonet o lásce a modrém portugalu a slzím do vína po ztrátě dalšího nenahraditelného člověka.

Nikoli od Břeti, ale jinou cestou jsem se dozvěděl, že ve stejný den jako Fedor zesnul teprve dvaašedesátiletý moderátor folkových festivalů a Rádia Proglas, textař, hudební publicista a organizátor Jiří Moravský Brabec. Chlapíka gargantuovské postavy jsem potkal po čase, když se stal šéfem kulturního centra v Kuřimi a ochotně mi pořádal obnovené poslechovky. Dík, Brabče!

Závěrem prosím, přátelé, už neumírejte!

J. R. 2. 7. 2018

První slovo XX

Metro Prague No More 

Byl jsem velmi poctěn, když mě osobně šéf festivalu Metronome Prague Festival David Gaydečka pozval na letošní ročník. Šel jsem hlavně kvůli základní postavě jménem David Byrne, s nímž mě váže dojemný dávný vztah. Když mě a Petra Dorůžku v létě roku 1982 vyzval magazín Kruh Sekce mladé hudby, jeli jsme do Budapešti, kde hrál s Talking Heads, a v hotelu Gellért jsme si s ním docela pěkně pokecali. Tak si to laskavě najděte v archivu.

Leč ouha. Bývá zvykem, jako před týdnem na Respect Festivalu a všude na akcích, že pozvaný akreditovaný novinář jde do stanu, odškrtnou si ho se ze seznamu, dají mu náramek a tradá. Letos se Gaydečka a spol zjevně zbláznili. U tzv. akreditačního stolku jakýsi lenochod hledal ve čtečce hodinu Vaše jméno, pak vytiskl jakýsi papír, s nímž jste se zpátky museli vrátit před pokladny, kde Vám po dvou hodinách čekání zjev nácka z brněnských tzv.Slušných lidí milostivě udělil náramek s čipem či kódem. Ale tím kafkárna nekončila. Idioty napadl bezhotovostní účet, takže jste si museli chodit nabíjet do stánku. A Krušovice za 53 Kč a dvojka vína za 70, zloději! Pořadatelé mají tu neskonalou drzost tvrdit na svých stránkách, že cashless systém zrychluje placení!!! A co angažovat ruskou pokladní s počitadlem? Neskutečný opruz. Pominu fronty na všechno, ovšem i na WC.

Přes tahle trapná příkoří, když už se k nim člověk dostal, vytanuly hlavně mimořádné hudební zážitky. Viděl jsem toho už plno, ale sobotní set, který předvedl Byrne, beru za jeden z nejfantastičtějších zážitků života. Dvanáct afro-amerických perkusistů a bubeníků si tančilo a bušilo podle svého, vytvářelo spontánní choreografické obrazce, a když rozjeli I Zimbra nebo Burning Down the Housem fakt jsem brečel dojetím. Britské elektronické duo The Chemical Brothers (Tom Rowlands a Ed Simons) se posléze schovalo do přítmí, ale rozpoutalo další jízdu s dotočenými klipy a laserovým ohňostrojem.

Možná dvacet tisíc návštěvníků si, přes buzeraci u pokladen, festival s trávou a s panáky a pivem jistě užilo. Ale jdeme domů a za branami Výstaviště se mezitím formovala metalová politická yrůdná vládní sestava Black Babish, na niž ani Ozzy Osbourne nemá. Já když slyším jméno Taťána Malá jako ministryně spravedlnosti, tak se v noci pomočuji. Pardon. Odbíhám na WC a přeji dobrý den.

J. R. 25. 6. 2018

První slovo XIX

I v létě mrazí

V horkém červnu, skrápěném občas přeháňkami, se odehrávají stále neskutečné události hlavně na domácí politické scéně. Troglodyt Zeman uspořádá tzv. happening s pálením trenýrek, aby odtáhl pozornost blbých novinářů od setkání Babiše a Beneše ohledně ĆEZu. Mezitím si povyskakují drzí komouši a hodlají si cosi diktovat. Kdo ještě nezvracel? A referendum ČSSD by ani Hašek, tedy Jaroslav, ne Martin nevymyslel! A koho, proboha, zajímá nějaké Poche?

Ještě že máme úlevu v podobě kulturních aktivit, jako byl víkendový Knihex ve Vile Štvanice nebo hudební Respect Festival s vynikajícími kapelami z celého světa. Stíhal jsem na poslední chvíli izraelské Dudu Tassa and the Kuwaiits či egyptskou Islam Chipsy and the Eeeks. Idioti typu Konvičků a Okamurů by jen zírali, jak skvěle se prostupuje etnická hudba celého světa.

A pak se nám zajímavě rozjelo ovšem mistrovství světa ve fotbale, které s prvními debakly favoritů Německa a Brazílie slibuje napínavý adrenalinový průběh! Přes všechna videa jsou ovšem kiksy rozhodčích neomluvitelné.

K nedávno zesnulé výborné herečce Gabriele Vránové jen tolik. Jednou přišla po premiéře z Vinohrad se šampáňém do Balbínky, polichotila místním ožralům, jak jsou mladí a krásní, rozlila sklenice a odešla. R.I.P

J. R. 18. 6. 2018

První slovo XVIII

O fakt Slušných lidech

Minulý týden mě dost emotivně rozložil. Jednak skvělá demoška na Václaváku, kde jsem potkal plno kamarádů, kteří se nevejdou do přihrádky brněnských plešatých nácků, považujících se za Slušné lidi!!!

Ano, možná se pořád plácáme v sociální bublině a mudrujeme o těch estébáckých gaunerech na Hradě a ve vládě, ale další slušné lidi jsem potkal spíš opět v sobotu na filmovém festivalu hendikepovaných mých milých blázínků v Divadle Palace Mental Power, kde jsem opět dřepěl v porotě, a skláněl se před vynikajícími výkony protagonistů, a hlavně si pak vychutnal jejich radost ze života, byť hodně složitého leckdy. Byl to nakonec strašně bujarý mejdan, kde jsme se všichni fotili selfie, já se podepisoval vozíčkářkám na ruce atd. Když vám dá Maruška pusinku, neopětujte to! Nic není ztraceno!

Poslední citovou dardu jsem si dopřál včera v Malostranské Besedě, kde zakladatel C&Vocalu Jiří Cerha slavil pětasedmdesát a Helena Arnetová únorové sedmdesátiny. S touhle geniální kapelou jsem vyrůstal, psal o nich do Melodie, jsem zase šťastný, že jsem už tehdy poznal apropó slušné lidi Cerhu, Helenu Arnetovou, Hanku Horkou, Zuzanu Hanzlovou,.Veroniku Pospíšilovou, Jirku Šlupku Svěráka či Michala Pleskota, kteří skvělými písněmi bojovali proti normalizační tmě. A nikdy neuhnuli. Jen mi tak bolestně chybí Láďa Kantor, Ivana Štréblová, Pavel Šrut a Petr Skoumal, kde jsou, kam se poděli? Druhou půlku s peckami jako Kabaret Svět či Generace, jsem probrečel. Sorry jako. Dík za ta léta, drazí!

J. R. 11. 6. 2018

První slovo XVII

Červnové akce

Právě se rozpučel měsíc červen, jenž již léta mi nabízí dvě pravidelné skvělé události, na něž se musím doplazit i po dvou z LDN. Jednak Respect Festival etnické hudby, obvykle kolem svatojánského víkendu, v němž jasnozřivá dramaturgie každoročně představuje to nejlepší z world music. Čili se letos těším na nové záhadné a neznámé soubory Dudu Tassa and the Kuwaits, Alireza Ghorani nebo Islam Chipsy. Začal za Václava I., hudbymilovného to vladaře, v ideálním prostředí Teras Jízdárny Pražského Hradu, ale pak ty divné Araby a černochy Kikina vypudila, protože se Livia nemohla dost vyspat na funkci slovenské velvyslankně.

Už asi počtvrté budu sedět v sobotu v porotě filmového festivalu Mental Power, kde hodnotíme snímky tak či onak hendikepovaných lidí. Každý rok se najde vynikající dílo, které by měla okamžitě odvysílat Česká televize, což ovšem nečíní. A vždy se rád potkám s porotci Igorem Barešem, Táňou Fischerovou nebo Evou Holubovou. A s pohotovým moderátorem Vojtou Kotkem ještě vymyslíme nějaký joke. Anyway. Nesmírně obdivuji pány Patrika Henela a Davida Sychru, kteří akci skvěle vedou. To, co se odehrává s licitací kolem lživědy a drzých komunistických nároků, netřeba komentovat.

Po ceremoniálu bývá obvykle disco s rautem. Loni discžokej nasadil We Are The Champions, vedle mě sedící paraplegik Vojta se přidal a já s ním refrén jak stará kurva probrečel! Ty seš přece, ten největší šampión!

Jo a abych nezapomněl! Těším se na všechny zítra na Václaváku!

J. R. 4. 6. 2018

První slovo (XVI)

Odmaskovaní Piráti aneb Není Sýs jako Sís

Někteří poslanci zjevně jedou v toluenu nebo v perníku. Nejvíc se v minulých dnech odmaskovali Piráti. Jako by nestačilo, že lezou na ruskou ambasádu. Jejich Mílou Roznerem se stal místopředseda dolní komory Vojtěch Pikal, který se napřed přidal k hlasovací koalici ANO, SPD, KSČM a ČSSD i s předsedou Ivanem Bartošem a dalšími dvanácti členy partaje (!!!) při podpoře vyznamenání pro normalizačního poetického bolševického milicionáře a politruka Karla Sýse, jinak již obdařeného za věrné služby titulem zasloužilého umělce od Gustáva Husáka. Dodatečně se trapně omlouval, že prý „v tom ranním zmatku neměl čas na přípravu.“

Mladý poslanče, doporučuji vynález jménem Google, kde si místo „přípravy“ pouze zadáte jméno a okamžitě vám vyjede, co je dotyčný zač. Třeba to, že vedle udavačských článků na Milana Kunderu, který se nemohl bránit, nebo nyní křivé a ubohé obvinění Jiřího Peňáse, že spolupracoval s StB, mj. vydal odpornou agitku Americký účet (1980) a než ho přijala rodná strana po sametové revoluci, kterou k smrti nenávidí, protože mu se soudruhy Josefem Peterkou, Michalem Černíkem či Václavem Honsem sebrala prebendy, a opět zaměstnala ve stalinistické Naší pravdě a v kojzarovských Haló novinách, vedl pornočasopis Sextant. Inu, dost důvodů ke státnímu vyznamenání, že? Je jenom trapné, že Pikal všechno háže na předkladatele tohoto úchylného návrhu, sociálního demokrata Antonína Staňka s komunistou Leo Luzarem a babišovským Stanislavem Berkovcem. Čerstvá novomanželka Hana Kordová Marvanová (gratulace oběma!) ho stihla usvědčit na Facebooku ze lži, neboť je předsedou podvýboru, který návrhy projednával, co blábolí o ranním zmatku?

Naprostou korunu všemu nasadila učitelka ze zlínské základky, pardon, zasloužilá socdemácká poslankyně Alena Gajdůšková, která se upřímně přiznala, že se spletla a hlasovala původně pro spisovatele, ilustrátora a filmaře Petra Síse!!! Tak tenhle materiál platíme z našich daní? Ještě že si to nespletla s Feuchtwangerovým Židem Süssem!

Tímto vzdávám hold kolegovi Josefu Klímovi, který, stejně jako před časem Vláďa Mišík, vyznamenání od velezrádce Miloše Zemana odmítnul.

A teď mě už nechte na pokoji, musím se dospat z vynikajícího zážitku, který mi dal film Měsíc Jupitera maďarského režiséra Kornéla Mundruczóa. Aneb o levitujícím syrském uprchlíkovi. Dejte dohromady nejlepší scény Spielberga, Coppoly, Scorseseho, všechny dynamické automobilové honičky, výbuchy, úžasnou kameru, obrazové triky, hudbu, výborné herce (jen i ten Győrgy Cserhalmi nám přešel do škatulky starého urputného lva) a je to. Všem vřele doporučuji!

J. R. 28. 5. 2018

První slovo (XV)

Královna vší trapnosti Karla                  

Bohyně Thálie nade mnou drží ochrannou ruku, neboť. Byl jsem pozván na Novou scénu Národního divadla na druhou premiéru novinky Jana Friče a Milana Šotka Zbyhoň! Má hlava dubová popletla datum a prošvihla termín. Leč dle důvěryhodných svědků jde o neskutečný blábol a exhibici, takže jsem vlastně ušetřil dvě hodiny na jiné činnosti, třeba dočtení druhého dílu vynikajících pamětí Vlasty Chramostové.

A že těch pozoruhodných spektáklů nastalo minulý týden plno. Ovšemže hlavně svatba britského prince Harryho s americkou herečkou Meghan Markleovou. Dokonalá režie i choreografie obřadu, nu vot, éto ta Anglija. Vynikající kázání přednesl černošský primas americké episkopální církve Michael Bruce Curry. Stačí jedna věta z něj: „Síla lásky, to je Bůh sám.“ Nebo druhá: „V lásce je síla, která nás dokáže osvobodit, když to nedokáže nic jiného.“ Myslíte si, že v těchto duchovních dimenzích uvažují všichni ti bývalí estébáci a komouši, kteří si hrají na sestavování vlády bez důvěry kohokoliv? Nějak si radši nechci vybavovat záběry z aktu, když si Miloš bral Ivanku, kdo byl tehdy svědek, Mynář, Nejedlý, Putin nebo královna Alžběta?

Ano, naprostou královnou vší trapnosti je osoba jménem Karla Šlechtová, která se božím nedopuštěním mohla stát i ministryní obrany. Jsme fakt někde v Koreji, kde si pokérováná lesba posadí svého čokla na hrob neznámého vojína na Vítkově? A že se na tom postu protočilo tolik zjevů jako Antonín Baudyš, Jaroslav Tvrdík, Vlasta Parkanová či Martin Stropnický. Proboha, prvorepublikoví ministři obrany Jan Syrový nebo František Udržal musí rotovat v hrobě nad činy téhle manekýny.

Ne, zanechám chmur, i když na mě, neznámo proč, zákeřní sparťani pořád mluvěj čínsky, a s nadějí vzhlížím do dnů, kdy se budem bořit do ještě většího bahna. A všechno to bude moderovat Jaromír Soukup z TV Barrandov a zahraje nám na přání Šlágr TV.

J. R. 21. 5. 2018

První slovo (XIV)

Přepestrý Svět knihy

Jsou minimálně dvě kulturní akce, na nichž nemůžu každoročně chybět, i kdybych se na ně měl dohrabat po čtyřech z eldéenky. Jednak červnový Respect Festival, zavedená výkladní skříň world music, a pak také mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy, jehož čtyřiadvacátý ročník včera skončil na pražském Výstavišti.

Možná znáte pojem Stendhalův syndrom, který ho přepadl při návštěvě všech těch krásných památek ve Florencii, až z nich omdléval. Mně se něco podobného děje vždy tady. Hlava se mi točí z proudícího knih chtivého davu, ze spousty doprovodných besed, které nikdy nelze stihnout, a ruce již jsou za ta léta vytrénovány, že obvykle domů vleču tak tři čtyři tašky různých svazků.

Vedle horkých novinek, kterými mě zásobují rozmanitá spřátelená nakladatelství, mě na Světě knihy možná nejvíc baví dohánění dluhů, kdy opožděně, ale přece, objevím nějaké dílo, které mi z pozérství, laxnosti nebo lenosti uteklo. Jen se utěšuju, že nikdo nemůže přelouskat všechno, ale měl by se o to do konce života aspoň pokoušet.

Zvláštní cestou, loňským seznámením se s plzeňským hejtmanem Josefem Bernardem, jsem byl tímto vzdělaným mužem doslova donucen, abych si rozhodně nenechal ujít román Hana Aleny Mornštajnové. Přečetl jsem ho jedním dechem, fakt jde o jedno z nejlepších polistopadových děl, a po facebookovém namlouvání jsem se v sobotu s autorkou potkal na její autogramiádě, kde na podpis čekala stometrová fronta. Krátce jsme pohovořili a dostavil se ten blahý pocit, jako bych ji znal odedávna. Strašně príma ženská, což o takové Ireně Obermannové neřeknu ani na smrtelné posteli.

Jiný dodatečný objev. Vladimír Pistorius z příbramského nakladatelství Pistorius & Olšanská, který mě průběžně zásobuje vynikajícími texty laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové, mě diskrétně upozornil na zde zcela neznámého izraelsko-arabského literáta jménem Sajjid Kašua, který skvěle vyjadřuje rozpolcenou identitu Arabů s izraelským občanstvím a jejich vztah k židovskému obyvatelstvu. Jeho poslední próza Druhá osoba singuláru je ve výtečném překladu Šárky Doležalové navíc vskutku mistrovskou psychologickou studií zejména o žárlivosti.

A největší bomba, až po třech letech jsem se dostal k debutu Matěje Hořavy Pálenka, za který již dostal Magnesii Literu coby objev roku. Od první knihy Tomáše Zmeškala tu nebyl tak výrazný „prvorodič“, který v krátkých meditativních kapitolách líčí cestu moravského učitele do vesničky v rumunském Banátu, kde žijí čeští krajané. A pak že není co číst. A pak že tu píše jen ten grafoman Vlastimil Vondruška nebo Halina Pawlovská.

J. R. 14. 5. 2018

První slovo (XIII)

Havelkův Hastrman není žádný tatrman

Na timeline jsem nedávno prohlásil: „Ostře nesouhlasím s odmítavými názory zdejší tupé a nechápavé tzv. filmové kritiky typu Spáčilové, Fily, Kubáta a Fuky na Havelkův nový film Hastrman, Naopak je to jedno z nejlepších polistopadových děl s vynikajícími hereckými výkony, kamerou, hudbou atd.“ A slíbil, že názor podrobněji rozvinu v tomto Prvním slově. Už to bude, jenže předtím nemohu opomenout poslední lživou repliku velezrádného proruského prezidenta ohledně jedu novičok, přičemž tleskám Miroslavu Kalouskovi, že k tomuto dalšímu Zemanovu svinstvu vyvolává mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny. Co si ještě od něj a jeho kremelské kohorty necháme líbit?

Takže zpátky k Hastrmanovi. Vážně ho považuji za výborný snímek, který si ze skvělé románové předlohy Miloše Urbana vybral, co potřeboval. Třeba střet pohanské a křesťanské kultury, oddělující v písních a tancích jednotlivé kapitoly. Výtečná kamera Diviše Marka uměla najít na Kokořínsku patřičně romantické lokace k tomuto etnografickému thrilleru. A Petr Wajsar složil dech beroucí hudbu.

A ti herci! Naprosto ideálně Havelka obsadil do hlavní role Karla Dobrého. Snad s výjimkou některých postav Karla Rodena, neznám jiného herce, který by tak dokonale ztvárnil duchovní a erotický svár zvířete v člověku či naopak. Horší je, potkat tohoto i v soukromí běsného démona někdy v hospodě, ale to sem nepatří. Mám vždycky rád, když filmový režisér objeví naobědvané Praze taky jiné, dosud neokoukané výborné herce v tzv, oblastních divadlech. Takhle mi třeba František Vláčil v Dýmu bramborové natě pomohl poznat talentovanou Marii Logojdovou z Ostravy, která se pak bohužel zcela vytratila. Tak co furt ten Trojan, Macháček, Liška, Kaiser, Geislerová a Vilhelmová?

Ondřej Havelka takto seznámil publikum s úchvatnými a dosud na plátně neznámými moravskými aktéry. Vévodí jim krásná Simona Zmrzlá coby femme fatale Katynka, následována výtečným farářem Janem Kolaříkem z brněnského divadla Husa na provázku či výtržníkem Jiřím Maryškem pro změnu z Činoherního studia z Ústí nad Labem. A Jiří Lábus, David Novotný a Norbert Lichý odvádějí seriózní profesionální řemeslo, jak jsme od nich navyklí.

Za hlubokého bolševika nazpíval jistý indonéský exot Rony Marton v režii nedávného prezidentského kandidáta Petra Hanniga s kapelou Kardinálové unikátní blábol Zdeňka Merty a Jana Krůty Hastrmane, tatrmane, melou. Havelkův filmový Hastrman ji upravuje na správnou míru.

J. R. 7. 5. 2018

První slovo (XII)

Drtivě jistý Jan Burian

Oslovil mě včera zdvořile na tramvajové zastávce Národní bezdomovec, třímající krabicové víno. „Pane, prosím vás, je dneska sobota nebo neděle? Já to mám nějak pomotaný.“ Na chvíli jsem sám znejistěl, co je vlastně za den, ale pak jsem ho i sebe časově orientoval, neboť bedlivě dám na nedělní noční odesílání glos do Prvního slova.

Zjistil jsem, že se dnes budou pálit čarodějnice snad na každém rohu, akorát nevím, kam jsou pozvané Marta Semelová, Jana Lorencová, Taťána Malá nebo Jana Yngland Hrušková.

Ale ne, chci psát o něčem úplně jiném. Riskuji, že mě nařknete z konfliktu zájmů, protože mi to nakladatelství předloni vydalo staré kritiky z Melodie a sloupky Posledních slov z Lidovek, leč neodolám, abych opět nevzdal hold firmě Galén, která pod vedením Lubomíra Houdka chrlí jednu lahůdku za druhou. Tak jenom letos! Archivní CD Vladimíra Merty s Dobrou úrodou, Mertovy eseje Slyšet neviděné/vidět neslyšené, koncert Plastiků z Bojanovic z roku 1976, Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova, nejnovější album písničkáře Karla Vepřeka či dvojku Blanky Šrůmové a Jana Sahary Hedla Tak se věci mají atd.

Při vší úctě k ostatním jsem byl nejvíc zvědav na knihu Drtivé jistoty, což je rozhovor Pavla Klusáka s Janem Burianem. Dojem z ní mám jaksi rozpačitý, tazatel se někdy ptá úplně nablble a vnucuje se, leč Honzova vzpomínání na bídný život písničkářů za normalizace mi zas tu hnusnou dobu dokonale přiblížila. Ta paměť! Úplně jsem zapomněl, jak Honza zmiňuje, že když se mu v létě 1989 narodila dcera Zuzanka, napsal jsem jí prý uvítací dopis, v němž jsem měl prorokovat, že Havel bude prezidentem. A na oplátku mu musím vytknout omyl, když si plete, že těsně po listopadové Národní na podzimním srazu Jonáš-klubu jsme tam přišli s Kňažkem a dalšími z Ćinoheráku a vyhlásili stávku. To bylo až druhý den, no nic.

Tak či onak, dosud mě blaží, že jsem mohl být jako recenzent či kamarád poblíž všech těch skvělých lidí z folku či rocku, kteří i v době nesvobody kráčeli zpříma, nesehnuli a nezkurvili se a byli jsme si vzájemně oporou. A drtivě jistý Jan Burian k nim stoprocentně patřil.

J. R. 30. 4. 2018

První slovo (XI)

Pavlu Šrutovi do schránky 

Úvodem velká omluva. Fakt za to nemůžu, ale nějaký ruský hacker se mi naboural do všech sítí, takže jsem nemohl v pondělí ráno odeslat obvyklou glosu a teprve dnes mi všechno restartoval drahý ajťák Daniel „Zlaté ručičky“ M. Žák. Vážené čtenářky a čtenáři, kteří si mě už našli u Filipa Smoljaka, sorry jako za zpoždění.

Příští úterý se ve čtrnáct hodin ve velké obřadní síni strašnického krematoria rozloučíme s básníkem, textařem, překladatelem a především úžasným mužem Pavlem Šrutem, který zemřel minulý pátek večer ve věku osmasedmdesáti let. Třebaže jsem věděl, že je dlouhodobě nemocen, jeho smrt mě tak dostala, že jsem napsal na Facebook toto: „Dámy jistě dovolí pár vulgarismů. Ty zasraná kundo smrtko, to si musíš vzít po Miloši Formanovi hned i dalšího báječného člověka? Proč si nevšímáš třeba té hradní trosky?“ Dle očekávání nastoupila estébácko-kagébácká anonymní úderka trollů z Parlamentních listů a v tzv. diskusi vedené redaktorem (vef) mi to omlátila o hlavu, aniž by pochopila, o čem a o kom je řeč.

     Nehodlám tady omílat, co už o něm proběhlo denním tiskem, opakovat jeho důstojné rozložení sil a talentu mezi vynikající dětskou literaturu a pro změnu rockerské texty pro dospělé. Už ani nevím, kdo nás seznámil, nejspíš též zvěčnělý Láďa Kantor. Při pohledu starých Melodií zjišťuji, že jsem vlastně o něm moc nepsal. Ale jo, jeho převod Gravesovy básně pro Luboše Pospíšila jsem omazal medem. Spíš jsme hromadně chodili na fotbal (proč fandil právě Bohemians???) a ovšem do putyk. A já si vždycky říkal, takhle nějak má vypadat básník, od minuty by mohl hrát ve filmu Karla Hynka Máchu. Myslím, že jsme se vzájemně respektovali, i když jednou mě, nevím už proč, chtěl vyhodit z hospody. Vážil jsem si ho, protože to byla svobodná osoba, která se nikdy nesehnula. A moc jsem mu přál pozdní slávu s Lichožrouty, fakt!

Přiznám se, že mám takový morbidní zvyk. Když umře nějaký kamarád a mám na něj mobilní číslo, ještě mu napíšu doslova do schránky poslední vzkaz. Takže jsem do Hospody na věčnosti Pavlovi sdělil: „Měl jsem Tě moc rád a dík za všechno.“

J.R. 23. 4. 2018

První slovo (X)

Hoří pořád, můj pane Formane!

Nevyzpytatelná ženská s kosou to sice utíná ber, kde ber, ale poslední týden si vybrala zvláště trojici vynikajících filmových režisérů. Po Juraji Herzovi, o němž jsem tu psal minule, sejmula i šestaosmdesátiletého Miloše Formáta, pardon Formana, a včera o dva roky staršího Vittoria Tavianiho, který s bratrem Paolem natočil skvělé snímky jako Padro padrone, Noc svatého Vavřince, Kaos nebo Dobrý den, Babylónie.

Vlastně nevím, co nového o Miloši Formanovi napsat. Všechno, i jeho tři manželství již sežvýkal bulvár. Tak se svěřím, že jsme si s přítelkyní vymysleli jednoduchý způsob tryzny. Otevřeli jsme si dobré červené víno a pustili si Hoří, má panenko. Já už polovinu, alzheimerovský to senior, zapomněl, ale ržál jsem znovu smíchy nad snad nejgeniálnějším filmařským vystižením naší zdejší malosti, lží, podlosti, ustrašenosti, cynismu a starosti o pověst sboru, který je víc, než ukradená tlačenka v tombole. Fakt je málo děl, která bych měl radši. Už jen ty fantastické výkony neherců, které tvůrci dostali z pánů Vostrčila, Šebánka, Debelky, Kolba, ovšem paní Ježkové atd. Čirá radost! Forman se scenáristy Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem jasnozřivě předjali, kde se ocitneme v roce 2018. Nenacházíme se snad opět na nějakém hasičském bále, kde jacísi strejdové vybírají nikoli Miss, ale vládu, která dle ubezpečení prezidenta může být už v červnu? Přičemž aspoň jedna dobrá zvěst, ta naprosto nehorázná a neschopná pražská primátorka Krnáčová konečně odchází z politiky! Kéž by se nadále uplatnila jako uklízečka v městském úřadě v Kežmaroku.

Ale zpět k Formanovi. Ovšemže nemohl vědět, že jeho další titul s jasným poselstvím o svobodě Přelet nad kukaččím hnízdem pouštěl zájemcům podzemních akvitit nebohý a zapomenutý Láďa Zajíček v kutlochu Sekce mladé hudby z ošuntělého videa, jakož i Hair. Setkal jsem se s Mistrem za kuriózních okolností. Když točil v Praze Amadea, jeho kameraman Mirek Ondříček mě propašoval na plac, tak jsem chvíli očumoval, jak tam Tom Hulce vyvádí coby Wolfgang. Mirek mě však seznámil s jiným jeho brilantním spolupracovníkem, anglickým režisérem Lindsayem Andersonem, který byl taky utajeným hostem. Já s ním pak udělal rozhovor do Filmu a doby. S Formanem jsme se znovu viděli až na karlovarském festivalu, kam ovšem přijel na kole. A měli jsme krátký dialog, jak z Hoří, má panenko: „Jste to vy?“ „A jste to vy?“ Vystačí mi těchto pár vět nadosmrti, i jako jeho všechny neskonalé filmy.

J.R. 16. 4. 2018

První slovo (IX)

Odešel nám Juraj Herz

Měl jsem původně v merku úplně jiná témata, jako třeba rezignaci prapodivné ministerské korouhvičky jménem Robert Pelikán, která aspoň chvályhodně dala najevo nesouhlas s děním v ANO a souhlasila s vydáním hackera Jevgenije Nikulina do Ameriky. Nebo bych se chtěl otřít o pětigólový debakl zpupné Plzně na Bohemians. Taky jsem se mínil vypsat z rozpaků nad vesměs adorovaným filmem Ztratili jsme Stalina, který mi nějak nesedl, přes výborné herecké obsazení, Takhle si anglo-američtí Hurvínci představují dění v padesátých letech po diktátorově smrti? Jenže v noci mě zastihla smutná zvěst, že ve věku třiaosmdesáti let zemřel filmový a divadelní režisér Juraj Herz.

Jeho Spalovače mrtvol a Petrolejové lampy považuji za nejdůležitější díla naší novodobé kinematografie. Málokterý tvůrce dokázal namixovat takovou dávku morbidity a humoru, tak jako on. Když jsme se seznámili a občas potlachali, cenil jsem si během naší věcné debaty třeba to, že vnímal mé poznámky, proč jsem si myslel, že totálně zmršil Černé barony v podobě televizního seriálu a podobně. Taky nemusel točit úlitebnou biografii komunistické novinářky Jožky Jabůrkové Zastihla mě noc, než emigroval. Juraj byl tak či tak zkrátka velkorysý muž z první republiky, noblesní elegantní pán, který jako dítě přežil koncentrák, Byla vždycky radost a svátek, s ním kdykoli moci pohovořit. R.I. P. Juraji!

J.R. 9. 4. 2018

První slovo (VIII)

První dámy a nedámy

Nemám žaludek vracet se ještě podrobněji k šílenému nápadu z minulého týdne „vylepšit“ naši hymnu výplodem Miloše Boka. Je to neskonale drzý čin od předsedy Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala, který na něj dal dokonce čtvrt miliónu ze svého. Fajn, ale kolik dává ten kašpar na mládežnický sport? Jak podpořil třeba Martinu Sáblíkovou? V rozhlase mele cosi o tom, že potřebujeme „bojovnější hymnu“! Ovšem se nabízí Ktož jsú boží bojovníci nebo We Will Rock You, že?

Dejte mi všichni sparťani a bohemáci pokoj a nenabízejte mi jiné aktuální téma, kterak má drahá Slavia spojila apríla s velikonoční pomlázkou a nechala se zostudit po Jihlavě dokonce i Zlínem. Vůbec nerozumím přeceňovanému frajerovi s kšiltovkou, trenéru Trpišovskému, koho posílá na hřiště. Jardo Šilhavý, vrať se! Doufám, že poslední výpadky nesouvisejí s problémy uvnitř čínského konglomerátu CEFC China Energy a že na hráče nedopadá existenční nejistota. To jen vítr a Jaroslav Tvrdík ví, který dokázal položit všechny firmy, kam přišel.

Na velikonoční pondělí zemřela ve věku jednaosmdesáti let druhá žena bývalého jihoafrického prezidenta a laureáta Nobelovy ceny Winnie Mandelová. A zase stojíme před zaprděnou českou floskulí, kterou čtu občas na Facebooku. O mrtvých prý jen dobré! Stokrát jsem jí v polemikách čelil větou: „O mrtvých jen pravdu!“ Jasně, jako Olga Havlová i tato dáma stála po mužově boku, když byl sedmadvacet let ve vězení, stala se významným symbolem boje proti apartheidu, jenže mezitím byla odsouzena za zpronevěru, soud řešil její podíl na únosu a vraždě čtrnáctiletého chlapce, když v rámci odporu k režimu její bojůvky Mandela United Footbal Club mučily domnělé kolaboranty tím, že jim kolem krku pověsily zapálené pneumatiky atd. Tak si to laskavě přeberte. To u nás máme první dámy dobře zmapované, hlavně v Kosatíkově knize Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu od Charlotte Masarykové, Hany Benešové, Marty Gottwaldové, neviditelné Marie Zápotocké, lidové Boženy Novotné, neznámé Ireně Svobodové, druhé ženě Gustáva Husáka Vieře, která, jak známo, zahynula při havárii vrtulníku, s přeskokem na zasloužilou babičku Lívii Klausovou a jistou Ivanku Zemanovou, která se nechá fotit s vrahem Jiřím Kajínkem. Takže Winnie asi nebyla ta nejhorší.

J. R. 3. 4. 2018

První slovo (VII)

Po Thálijích zase nablito

Nejsa regulérním divadelním kritikem, můžu si dovolit chodit jen do těch pražských scén, na něž mám chuť, čas a náladu. Nikdy mě nezklamala VILA Štvanice, kde jsem loni viděl vynikající představení souboru LETÍ Olga (Hororry z Hrádečku) s úžasnou Pavlou Štorkovou v režii Martiny Schlegelové a nedávno Čaj a apokalypsu pod dozorem téže dámy se skvělými výkony Evy Salzmannové, Zoji Oubramové. Evy Holubové či Zuzany Kronerové. Když jsem Zuzku potom chválil, že celé představení odehrála v perfektní češtině, lepší než Babiš, chtěla mi jednu natáhnout.

Další má oblíbená štace. Za pramalého zájmu naobědvaných kritiků, co lezou na premiéry leda do tzv. kamenných divadel, můžu vyrazit prakticky naslepo na cokoliv do Řeznické, které vede Yvetta Srbová s neomylným citem a režijní a dramaturgickou jasnozřivostí. Tak na co tam dřív, na Špačkova Cocka či na Davisovy Útěky s fenomenálním výkonem Jitky Smutné? Těším se navíc na Odvolání s Mirken Táborským a Filipem Cílem,

Nikdy si nemůžu ujít stand-up výstupy mimořádného slovenského komika Pala Seriše, který v Praze hrává ve vinohradské Venuši ve Švehlovce.

Tak si dáme střih. Mrknul jsem na přímý přenos z udílení CenThálie, uváděný zoufalým Václavem Moravcem (chce snad překonat trapnost barrandovského šaška Soukupa? Tomu ubohému šprýmování s ředitelem ČT Dvořákem, a jsem nevěřil vlastním čivům. Až na výjimky to byla opět provinční estráda. Kdo vlastně ceny dává? Herecká asociace, vedená osmačtyřicátiletým bývalým dětským hercem Ondřejem Kepkou, který má za sebou co? Kdo hlasuje? Bohdalová, Luděk Sobota? A proč mi všechny ty naoko okázalé ceny, jako Čeští lvi, Andělé nebo tato připadají jako upatlané? Když jsem spatřil jediného bývalého komouše mezi hudebními publicisty Miloše Skalku, jak blahořečí údajně nejlepšímu muzikálovému herci Jiřímu Kornovi, fakt jsem málem to hodil jak Zeman nad klenotama.

Když jsem chodíval Nitranskou ulicí do vily v Dykovce, odkud vysílala Česká redakce Svobodné Evropy, jednou se na jistém domě objevil nápis jistého sprejera SVĚT se posral! Nějak s ním začínám souhlasit.Cachtejme se dál v tom našem odporném smradlavém českém rybníčku!

J. R. 26. 3. 2018

První slovo (VI)

AntiMahler

Mám neodbytné nutkání dnešní glosu proložit několika slavnými filmovými hláškami. Jak jinak byste třeba komentovali neskutečné sobotní sněhové derby Sparty se Slavií, v němž videohlídači čtyřikrát měnili rozhodnutí o penaltách a uznaných či neuznaných gólech a naši drazí hoši dokázali srovnat z 0:3 na 3:3? Jedině panem Śebánkem z Ecce homo Homolka: „Ježiš, Ludvo, ty jsi přišel o moc. No to jsi neviděl, to byl zápas, to není k vidění.“ Jako zasloužilý pamětník si vybavuji jen podobnou přestřelku z března roku 2001, kdy rudí vedli 2:0 a nakonec jsme je srovnali hattrickem Pavla Kuky na 4:4.

Naskýtá se rovněž laciný vtípek z Pyšné princezny o rádcích jménem Mynář, Nejedlý a Tvrdík, kteří se směle vydali do Číny pátrat po stopách zadrženého šéfa firmy CEFC Jie-Ťien minga. Našli? Nenašli. A k tomu se hodí nesmrtelná Milada Ježková z Kulového blesku. „Máte toho Číňana? A mohla bych ho vidět?“

Minulý týden zarámovaly vynikající demonstrace po celé republice proti známým zločincům, kteří se omylem ocitli jako Škrholové v pimprlovém divadle ve funkcích. Především mě nadchli protestující studenti! Pakliže mladé lidi, kterým jde o svobodu a demokracii, Zeman uboze nazval chudáčky, definoval opět jen sám sebe jako pomstychtivou stvůru nad hrobem. I tak jsem čekal na pozvánku na čtvrteční koncert do Španělského sálu, těšil jsem se na vystoupení Heleny Vondráčkové s Alexandrovci, ale když pošťačka nic nepřinesla, holt jsem musel na ten Václavák.

Ani dnes nezklamu svou pověst sadisty, který chodí na pohřby, plive na rakve a kálí na nebožtíky. Mankurti bez paměti pláčou za Zdeňkem Mahlerem, popularizačním blábolilem, který od února 1948 dvacet let trpěl v KSČ, do časopisu Předvoj psal v padesátých letech hrůzostrašné denunciační články o TGM, doktorát získal za práci o Juliu Fučíkovi a jeho boji za pravdu v Sovětském svazu, učil marxismus-leninismus na AMU,sloužil jako tajemník směšnému ministru školství Františku Kahudovi, vynálezci psychotroniky, aby s kachním žaludkem po listopadu otočil a naivní Česká televize ho dokonce nechala v projektu Největší Čech dělat Masarykovi advokáta!!! Jasně, že takového chameleona vyznamenal před pěti lety Zeman za údajné zásluhy, hlavně za jeho trapný boj, aby se Svatovítská katedrála nevrátila církvi. Že na Slovensku minulý týden zemřel vynikající nakladatel, básník a publicista Oleg Pastier, ti povrchní fachidioti neráčili zmínit. Tak si brečte za Mahlerem.

J. R. 19. 3. 2018

První slovo (V)

Kdo byl v Pionýru, hlašte se u Ovčáčka!

 Pane Alexandře Klimente. Jakápak Nuda v Čechách. Denně se přece u nás odehrává nekonečné pimprlové divadlo, které může bavit jen diváky s vystuženým žaludkem. Inaugurační projev Miloše Zemana, pln jeho známé pomstychtivosti a zášti k novinářům (s výjimkou Jaromíra Soukupa, že), byl nejzajímavější ve chvíli, kdy se marně snažil utřít sopl, než byl ochrankou odnesen.

Samozřejmě vděčně vzpomínám na demonstraci minulé pondělí na Václavském náměstí s vynikající pozitivní atmosférou, po níž jen hluchoněmý esenbák Ondráček může plivnout, že tam bylo pár křiklounů čili demokratická žumpa. Jedeme dál!

Atmosféra ve společnosti je však zvichřena, cosi je ve vzduchu. Viz vynikající akce bratrů Slováků po vraždě novináře Jana a jeho snoubenky Martiny, kterou tieto oní Fico a Krajňák prostě nemůžou ustát.

Bylo výborné, že se k aktuální situaci a zejména k pokusům různých nácků cenzurovat či rovnou rušit Českou televizi rázně v přímém přenosu vyslovili mnozí filmaři během sobotního udílení Českých lvů včetně Jana Svěráka, Olgy Sommerové, Zuzany Kronerové, Pavla Nového či Marka Najbrta. A kdopak je za to pokáral? Bezostyšná normalizační obdivovatelka Třiceti případů majora Zemana a Okresu na severu Mirka Spáčilová, kterou Babišův poskok šéfredaktor Plesl drží v MF DNES coby tragickou zombie. Jo, tak svoboda médií je jí k smíchu?

Dalším kandidátem na titul idiota týdne či měsíce je permanentní směšná figura, nedostudovaný vyklouz, redaktor stalinistických Haló novin a Blesku Jiří Ovčáček, který má tu nebetyčnou drzost náhle zkoumat, kdo byl kdy v Pionýru? No tak třeba byl, a potom? Malinký Václav Klaus prý stavěl v květnu 1945 barikády!

Fakt mi teď brní hlava z toho, jak si kamarádi pořád chtějí povídat o Zemanovi a Babišovi a podobných a po celé republice lidi taky, a co s tím provedem a jak jsme v….pytli. Našel jsem citát od Svatého Augustina z 5. století:“ „Říkáte: Časy jsou zlé? Časy jste vy!“ Dobré ráno!

J. R. 12. 3. 2018

První slovo (IV)

Neviděli jste někdo Bobíka a Zemana?

Vážení, jaké jenom Roll Over Beethoven? Ať to zabalí všichni Gogolové, Beckettové, Ionescové a Havlové s jejich absurdními dramaty. To, co se odehrává kolem volby bezostyšného předlistopadového esenbáka Zdeňka Ondráčka, který mlátil bezbranné ženy při Palachově týdnu, na funkci šéfa parlamentní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů, by nikdo z nich nenapsal! Při pátečním tajném hlasování o něm jaksi chybělo patnáct zástupců Demokratického bloku, tedy ODS, TOP 09, lidovců, STAN, ČSSD a Pirátů. Kde byli? Nakupovali ještě vánoční dárky? Pominu poučování estébáka Vojtěcha „Falmera“ Filipa o demokracii lidem které tyhle nájemná prasata řezala obušky a dnes doufám v hojném počtu oběti zrůdného režimu přijdou na různá náměstí po vlasti, abychom dali najevo, že si dál nesmíme nechat kálet na hlavu.

A do toho přijde včera večer překvapivý obrat, kdy provařený trestně stíhaný premiér v demisi a usvědčený spolupracovník StB Andrej Babiš navrhuje náhle Ondráčkovo odvolání ! Fakt mi to hlava nebere a pro jistotu mám sbalený kufřík do Bohnic. Co to je za neprůhledné šachy?

Minulý černý týden začal strašnou událostí, vraždou slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Prezident Andrej Kucka měl v neděli odpoledne v televizi vynikající vpravdě státnický projev, kde jasně pojmenoval politickou krizi u našich bratrů a vyzval logicky k obměně vlády či k předčasným volbám. Amébovitý premiér Robert Fico a ministr vnitra Robert Kaliňák návrh samozřejmě odmítli.

A co u nás, v Kocourkově? Existuje takový dojemně nablblý film Vladimíra Slavínského z konce první republiky, kde Zdena Baldová hledá ztraceného pejska, s názvem Neviděli jste Bobíka? Nuže, parafráze. Neviděli jste někdo v poslední době prezidenta Miloše Zemana? Výročí ostudného tzv Vítězného Února, no comment. Poprava Kuciaka? Leda jakési vzkazy přes vyklouze z Haló novin Ovčáčka. Možná se probere opět na TV Barradov u Jaromíra Soukupa a promluví, jak to myslel s likvidací novinářů.

J. R. 5. 3. 2018

První slovo (III)

Smutná i veselá únorová výročí

Ke včerejšímu neslavnému výročí tzv. Vítězného února se po Praze konala spousta akcí, já si však vybral jednu méně nápadnou. Umanutý aktivista Pepino Maraczi uspořádal na Václavském náměstí vzpomínku na Jana Zajíce, který se tu upálil poblíž tehdejších kin Letka a Čas po Janu Palachovi právě 25. února 1969. Sešlo se nás pár, hořely svíčky, lidé si na klopy špendlili trikolóry nebo placky s přeškrtnutým Babišem, no dojemné.

Nebudu opakovat známé pravdy, že pomstychtivý kremelský alkoholik na Hradě neměl potřebu pronést k datu žádný státnický projev, alébrž v dubnu pojede hostovat na sjezd KSČM, jehož místopředseda, estébácký a nomenklaturní předlistopadový svazácký kádr Josef Skála, v neděli komunistický puč v pořadu Rozstřel drze obhajoval. Inu, svůj k svému.

Jsou však i jiná významná únorová jubilea, o nichž se nikde nepíše. Tak například ausgerechnet 25. února se dožil neskutečných dvaaosmdesátin můj guru v oboru, Jiří Černý. Náš dlouholetý vztah, narušený jeho soudem s první manželkou Mirkou, jsem několikrát veřejně popsal, nebudu se tu opakovat. Vděčím mu za mnohé, nebýt jeho vzoru, možná jsem nikdy nezačal psát do Melodie nebo pořádat poslechové pořady. K padesátinám jsem mu věnoval talíř s portrétem Klementa Gottwalda a viděl jsem, jak pláče štěstím. Vydrž nám co nejdéle, železný muži!

Pro změnu zítra slaví úctyhodné osmdesátiny jiný vynikající novinář, Jiří Hanák, laureát ceny Ferdinanda Peroutky, rodák z Buchlovic, jehož květnatý bohatý slovník, občas okysličený krásnými moravismy, navazuje na krajana Ludvíka Vaculíka. Prožil si své, krátce pobyl ve straně, psal do Reportéra, ale po srpnové okupaci ho vyrazili a prodával pak párky na Václaváku. Signoval Chartu 77, působil v samizdatových Lidových novinách, po listopadu byl komentátorem Práva a před dvěma lety se do Lidovek vrátil v sobotním sloupku Poslední slovo. Malého velkého muže jsme v pátek v naší novinářské vinárně notně zavlažili a popřáli mu nadále bystrou mysl a ostré pero, které se s politickými gaunery nikdy nepáře.

J. R. 26. 2. 2018

První slovo (II)

Zlatá Ester a Šlouf v pekle

Zimní olympijské hry v Pchjongčchangu zatím sleduji namátkově a vyzobávám si mimořádné události jako hrozinky z vánočky. No, jak kdy. Dal jsem si budíka na náš ranní sobotní zápas s Kanadou a zaspal, čímž jsem prošvihl vítězství po nájezdech 3:2. Naštěstí jsem spatřil tu naprosto fenomenální historickou zlatou jízdu Ester Ledecké v superobřím slalomu. Nevěděl jsem, že jejím dědečkem je hokejový internacionál Jan Klapáč, tatínka, zpěváka a skladatele Janka znám ovšem ještě z časů Žentouru. Když se ho teď ptali, jestli na počest dcery napíše nějakou píseň, úplně by stačilo, kdyby parafrázoval svůj dávný hit jako Sny se maj plnit nejen o Vánocích. Ano, já vím, vrcholový sport je plný korupce (zdravím pány Košťála, Peltu, Horníka a Valentu!) a dopingu, ale někdy se stane zázrak a zrodí se pohádka o neznámé slečně, která ohromila celý svět.

Mimochodem, jistě jste si všimli, že všechny naše medailistky, Martina Sáblíková, Karolína Erbanová, Veronika Vítková a Eva Samková, jsou mimořádně sympatické, vtipné a krásné mladé ženy (na rozdíl od obryň, sovětských koulařek a diskařek) a s radostí bych je provdal za mého syna. A je to náhoda, že tři z nich se narodily ve Vrchlabí? Doufám, že už na tamní porodnici šroubují pamětní desku!

K nedávnému úmrtí Miroslava Šloufa stačí jen pár vět. V nekrolozích se omílá, že to byl lobbista a zakladatel Strany práv občanů, který pomohl Miloši Zemanovi vyhrát parlamentní volby, pár naivků na sociálních sítích tvrdí, že o mrtvém pouze dobře. Nikoli, jen pravda. Pro mne to vždycky byl upocený tesilový normalizační předseda Českého ústředního výboru SSM, místopředseda ÚV SSM, předseda národního výboru Prahy 7, který byl šestnáct let do roku 1991 v KSČ a pak hbitě přešaltoval do sociální demokracie, kde měl na svědomí hanebné akce Olovo či Karel Srba a družil se s později zavražděným mafiánem Františkem Mrázkem. Pro mstivého Zemana je typické, že ve včerejším obludném projevu na sjezdu ČSSD vychválil především sám sebe, jak partaj pozvedl, jen nějak zapomněl na opoziční smlouvu a na lánský puč. A Šloufa, na jehož zádech se vrátil do politiky, ani slovem nezmínil. Však se brzy potkají v pekle.

J. R. 19. 2. 2018

První slovo (I)

Kytička pro Ivanu

Tak vám povím, že jsem si v minulých dnech trochu připadal jako Jaromír Jágr, vyhozený z Calgary Flames. Z Lidových novin, kam jsem psal patnáct let bez problémů pravidelné čtvrteční sloupky do rubriky Poslední slovo a které postupně vyšly ve třech knihách, mi podřízení sluhové šéfredaktora, Babišova dlouholetého podržtašky Istvána Léko, Martin Zvěřina a Gabriel Sedlák náhle oznámili bez jakéhokoliv zdůvodnění, že končím. Ihned se nabídl velkorysý Filip Smoljak s prostorem, takže prosím, příště každé pondělí od kuropění První slovo naleznete zde. Pokud jste mě dřív četli, víte, že jako chameleon měním témata, čili jednou to bude glosa o politice, jindy o fotbale, knížkách a filmech atd. Exoty naší politické scény jako je Miroslav Rozner (SPD), který slovním projevem pokaždé překonává Otíka Rákosníka z Vesničky mé, střediskové, nebo nejtrapnější moderátor na světě Jaromír Soukup z TV Barrandov si nechám na příště.

Rovněž asi víte, že se smutkem stavím pomníčky zesnulých osobností, na které Lidovky a MFD zvysoka kašlou. Takže kytička na hrob teprve pětašedesátileté vynikající zpěvačce CaK Vocalu Ivany Štréblové, která minulou středu podlehla rakovině. Kriticky jsem ji sledoval od působení v Kytici Divadla Semafor, přes Ateliér či Branické divadlo a obdivoval nádherný její kontralt nejen ve sborech, ale i když se sólově blýskla v písních Váhy či Spor srdce a těla. Bylo mi ctí účinkovat vedle ní v dávném pořadu Violy Zasmušilý jinoch a rozpustilí dědečkové. Další důvod k úctě. S manželem violoncellistou Vilémem Bernáčkem adoptovali z dětského domova sirotka a vychovali z něho spořádaného mladíka. S nádhernou ženou se rozloučíme ve čtvrtek v 15. 30 ve vršovickém kostele sv. Mikuláše. R. I. P.

J. R. 12. 2. 2018