CTÍM OTCE I MATKU, V TOM NEZNÁM BRATRA

Spravedlnost zvítězí

Filip Smoljak

Spravedlnost zvítězí

Filip Smoljak

První slovo s Janem Rejžkem

První slovo 134

Opožděný nekrolog za Markétou

V nejmenším se nehodlám připojit k roztáčení kolovrátku zastrašování různých mudrlantů ohledně koronaviru, co originálního třeba taky napsat o turkotatarské slovní zásobě Andreje Babiše, že. Jak je mým zvykem, radši zase po čase napadnu naše idiotská a nevzdělaná média, která si všímají prádla kdejaké jepičí modelky, než aby zaznamenala opravdu důležité události. Čili nikde ani řádka o tom, že už 2. června zemřela ve věku pouhých šestapadesáti let Markéta Procházková-Lutková. Byla zázračným dítětem či slečnou. 
V šestnácti letech jí Čs. spisovatel vydal první básnickou sbírku Sny bez přístřeší, rychle následovaly další Vítání světla, Na prahu lásky a posléze výběr A podej mi ruku… K osmnáctinám dostala večer Vesmír v nás, v němž její verše recitoval Radovan Lukavský a Marie Tomášová. 
Kdyby jen to. Od malička taky hrála na klavír a skládala, pak vystudovala HAMU a konzervatoř u profesorů Ilji Hurníka, Jaroslava Vodrážky a Josefa Ceremugy. Nechala po sobě řadu významných kompozic a spoustu žáků, které učila.
Jiný směr nabrala její dráha, když si vzala písničkáře Petra Mariu Lutku, kterého doprovázela na varhany při jeho náboženskych koncertech, pravidelně třeba U Jezulátka.
Ať se Markétě na výsostech sladce spí. 
J. R. 21. 9. 2020

První slovo 133

Hlasatelem špatných zpráv

Úvodem bych se měl jako vydavatel omluvit za delší výpadek ve výrobě Prvního slova. Většinou to svádím na stávku tiskařů, nebo výpadek v dodávkách papíru do rotaček. Tentokrát se tedy přiznám, že 21. srpna 2020 se konala svatební sešlost mého synovce ve Zhoři u Tábora a během ni v noci na 22. zemřela naše maminka Soňa (85). Tato smrt není dodnes zcela objasněna, zabývá se jí též policie, a proto k tomu nemohu již mnoho dodat. Snad jen tolik, že se částečně z piety a částečně ze stresu z hektického dění na pár týdnů zastavily rotačky. Ale abych upokojil ty nejzvědavější, úmrtí maminky lze beze studu hodit na vládu. Kdyby se přes léto úplně neuvolnila všechna opatření, asi by se nemohla konat de facto mezinárodní veselice tolika osob v tak intenzivním kontaktu na jednom místě. Ještě že tu zmatenou vládu máme, že….Opakem špatných zpráv je však informace pro vás, milí čtenáři, že se nám pln sil a hlavně jedinečných historek vrací k psacímu stroji Jan Rejžek! Předávám mu tedy (První) slovo.Filip Smoljak, vydavatel
K devatenáctému výročí teroristického útoku na Světové obchodní centrum vyšlo plno vzpomínek dle mustru „Kde jste byli když…“ (zastřelili Kennedyho nebo Lennona, nebo když Sparta sestoupila do druhé ligy).Tak já taky přispěju, jak jinak, kuriózní historkou. Měl jsem toho tragického 11. září živé odpolední vysílání v české redakci Rádia Svobodná Evropa. K mikrofonu jsem pozval Ivana Palce, herce, který byl hodně obsazován do filmů počátkem 60.let, ale pak emigroval a až po listopadu 1989 se sem občas vracel. Vidím to jako dnes. Těsně před čtvrtou se otevřely dveře do studia, za kterýžto přečin se dává trest smrti, po špičkách vstoupila kolegyně Jana Šmídová a na stůl mi položila papírek:“ Dvě letadla narazila do Dvojčat.“ Vůbec jsem nechápal, která bije, ale zprávu jsem přečetl. Ale to už jsem oknem do režie viděl, jak se tam kolem televize se CNN seskupují kolegové s ředitelem Pavlem Pecháčkem a rozbřesklo se mi.Místo strašlivé události jsem navštívil až po třinácti letech a krátery po budovách stále zely jako memento. A kolem portréty obětí a svíčky a květiny a v přilehlé hospodě zarámované fotografie mrtvých štamgastů, hrdinných hasičů. Přes převládající hysterii ohledně koronaviru, dobře, že si svět vzpomněl.
J. R. 14. 9. 2020

První slovo 132

Stále bez cenzury

Dnešní První slovo vychází s jednodenním zpožděním, protože jsem jako vydavatel Rejžkových sloupků o víkendu utrpěl šok. Ukázalo se, že v Česku máme cenzuru! K Respektu se přidaly už i Hospodářské noviny, taktéž z Bakalova vydavatelství Economia (píšu o tom na svém blogu například zde: https://www.filipsmoljak.cz/cenzurovany-rozhovor-pro-hospodarske-noviny-vydavatelstvi-economia/). Mám stávkovat? Mám se shluknout na náměstí? Nebo se nechat zmlátit nějakým Bakalovým Omonem? Rozhodl jsem se k něčemu jinému. Zachovám klid a budu se nadále bránit poctivým slovem. Nebudu však už nikoho ostrakizovat, aby se k pravdivým informacím o mém bratrovi či Zdeňku Svěrákovi dostal. I kdyby to měl být ďábel sám. A tak vám, milí čtenáři, přinášíme sice s malým zpožděním, ale opět jako vždy zcela necenzurované, již 132. První slovo Jana Rejžka. Mimochodem, nezapomeňte dnes odevzdat daňové přiznání.

„Třebaže, jak známo, internet je nafukovací, tentokrát se sešlo tolik událostí, že se musím brzdit, abych se aspoň stručně zmínil o těch nejdůležitějších. Vztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, nebo lépe řečeno, polemiky kolem, mě, pohanského psa, až tak moc nevzrušovaly. Pobavily mě tahanice kolem podpisů na pamětních listinách, které do něj měly být vloženy. A asi nejvíc návrh, ať se do sloupu nechají zazdít nejexotičtější figurky jako je Jana Bobošíková, Jiří Ovčáček, Hana Lipovská a Dominik Duka s Milošem Zemanem. Já bych měl jiné řešení. Pro paměť potomků zanechat věcný popis toho rumraje, který se udál.

Ačkoli jsem nemohl být osobně přítomen skvělé demonstraci za svobodné Bělorusko, sledoval jsem aspoň přenos na DVTV. Ze všech dojemných momentů mě nejvíc vzala scénka, v níž na pódium přijdou tři dívky samozřejmě v bílém. Jednu z nich odtáhnou do zákulisí dva omonisté, načež se po chvíli vrací zkrvavená. Jádro demonstrantů se mezi tím rozestoupí a vytvoří velké srdce, ke kterému postupně doputuje běloruská vlajka.

Dalo se čekat, že na rozdíl od spolehlivě mlčícího prezidenta pronese k situaci v Minsku a jinde pár nestoudných blábolů premiér Babiš. Hlavně jeho srovnání s roky 1968 a 1989. Od bývalého komunisty a estébáka to tedy fakt sedí. Pakliže přestala vysílat tamní státní televize, vidím to jako další příznak toho, že Lukašenko tyhle šachy s lidem, toužícím po svobodě, nemůže vyhrát.

A abych nezklamal ty, kteří možná čtou tyto sloupky hlavně kvůli nekrologům, i dnes mám jeden, čímž opět nahrazuji naše nečinná média. V pátek zemřela v Krakově ve věku 79 let vynikající polská šansoniérka Ewa Demarczyk, nazývaná „temným andělem“ či „pokračovatelkou Edith Piaf“. Byla o deset měsíců starší než Hana Hegerová, která z jejího repertoáru převzala Madony na kolotoči s hudbou dvorního skladatele Zygmunta Konieczneho s textem Jiřího Suchého. Věnovala se převážně zhudebněným veršům domácích i zahraničních básníků. Stala se jednou z mála východoevropských zpěvaček, která vystoupila v pařížské Olympii nebo v newyorské Carnegie Hall. Koncertovala až do konce 90. let minulého století a zbytečně se na tuto mimořádnou osobnost pozapomnělo. Znal ji někdo vůbec u nás?“

Zaznamenal F.S. 17. 8. 2020

První slovo 131

Fanfáry pro Milana Škodu

Sešli jsme se Honzou Rejžkem pěkně včas, takže jsem nemusel vymýšlet důvody, proč První slovo vychází později než má. Shválně tedy tento týden vycházíme včas. A kam se mohl náš hovor stočit jinam, než k naší oblíbené Slavii. Vždyť na (starém) stadionu Slavie jsme se viděli vlastně vůbec poprvé. Tedy já Honzu viděl, ale on mě ne. Bylo mi teprve dvanáct ą měl jsem sotva metr padesát.
„Má Slavia teď zažívá mimořádně šťastné období. Copak jen to, že se o víkendu oženil náš drahý Tomáš Souček a dvě opory zadních řad, Vladimír Coufal a Jan Bořil prodloužili smlouvu a v přípravě hoši vyhráli všechna utkání.
Minulý týden byl jako sedmdesátý čtvrtý člen (a sedmnáctý slavista) uveden Milan Škoda do Klubu ligových kanonýrů se 104 zásahy (čímž mimochodem dohnal současného sportovního ředitele SK Slavia Jana Nezmara). Ten založil v roce 1972 statistik Luboš Jeřábek, spolupracovník týdeníku Gól. Šlo o společnost českých a československých fotbalistů, kteří vstřelili alespoň 100 prvoligových gólů. Postupně do úctyhodného společenství vstoupili i borci, kterým se počítaly i vstřelené branky v evropských nejvyšších ligách a za Protektorátu. V této souvislosti je mi upřímně líto playerů, kteří zůstali před branami (Pavel Nedvěd 99, Marek Kincl 94, Pavel Horváth 93, Luděk Zelenka 92 či Karel Poborský 90). Pořadí samozřejmě vede nedostižný Josef Bican se 447 zásahy.
Fanoušci a znalci si vzpomenou, že někteří bláhoví trenéři Škodu chvíli stavěli na místo stopera. Všichni věděli, že jeho skutečná role spočívá v dávání banánů. Pověstní červenobílí ultras z kotle v severní tribuně si ho hned oblíbili a složili mu dosti neohrabanou hymnu: „Milan Škoda, to je gól, Milan Škoda, to je gól, Milan Škoda to je šampión!“
Jen jsem taky kroutil hlavou nad tím, že k prvnímu odchodu do zahraničí si vybral turecký tým Rizespor, který bojuje o záchranu. Je možná symbolické, že jubilejní 100. trefu zařídil z penalty v prohraném zápase.
Milánek je jinak držitelem dalších rekordů, protože je od listopadu 2016 nejlepším střelcem Slavie v samostatné české lize a vsítil tisící gól Slavie v
lize vůbec.
Veškerou radost mi ovšem pokazila ohnivá bohumínská tragédie, nejhorší za posledních třicet let. Jak byste čekali, že bude reagovat prezident republiky? Okamžitá kondolence pozůstalým? Ani omylem. Raději se nechal vyfotit na nafukovacím člunu na jeho oblíbeném rybníku. Není co dodat.“
Zaznamenal F. S. 10. 8. 2020

První slovo 130

První den syna Bolka Polívky

Schválně jsme s Honzou připravili První slovo tohoto týdne včas, abychom ukázali, jak věci probíhající normálně mohou být v této naší nenormální zemi nenormální až šokující. Ostatně, je s podivem, že se minulý týden nesrazily žádné vlaky a nepočítáme-li Slovensko, nenašla se ani jedna nová opsaná diplomka!
Takže ti z vás, kteří jste čekali pondělní První slovo ve středu nebo čtvrtek, nebo dokonce až v sobotu, což se jednou během krize stalo, jste možná příjemně překvapeni. Na druhou stranu, až si dnešní Honzův sloupek přečtete, co budete od úterka do konce týdne dělat, to tedy opravdu netuším…

„Úvodem se ještě musím vrátit k minulému sloupku o nejstarších žijících hercích a doplnit ho. Jednak mi čtenáři dodatečně a opožděně navrhovali devadesátileté Karla Urbánka, Jiřího Hálka a Blanku Bohdanovou. Ale hlavně musím opravit vítěze, kterým je, jak jsem se dozvěděl, doopravdy brněnský herec, dabér a skladatel Jiří Dušek, který je o rok starší než domnělý laureát Karel Fiala, neboť mu bylo v únoru už 96.
Když se pořád motám v různých výročích, nemohu samozřejmě opomenout nedávné jednasedmdesátiny kamaráda Bolka Polívky. Z četných historek, které s ním mám, vybírám jednu zvláště pikantní. Co ode mě taky můžete čekat?
Začátkem července roku 1989 se na pražském Výstavišti konal mimořádný mezinárodní divadelní festival Mir Caravan, na němž nesměla chybět Husa na provázku s jasným protirežimním představením. Po něm jsme s Bolkem odešli do bytu na Strossmayerově náměstí, kde tehdy v metropoli občas nocoval a odkud zavolal do Ženevy manželce Chantal Poullain, která tam čerstvě předtím porodila syna Vladimíra. Hrdý otec chtěl syna ihned k telefonu, což se jaksi nepodařilo. Tak jsme se s ním ovšem na zdraví nové ratolesti úspěšně opili.
Do Brna jsem s poslechovými pořady do klubů na kolejích s výborným studentským publikem jezdil vždycky hrozně rád. I kvůli skvělé partě kolem Bolka z Provázku, ale také Ha-Divadlu a jejich svodomyslnému vyjadřování. Že by měl pan Pullman přece jen pravdu? Ne, vážně, je třeba i jemu nutno připomenout, že členové obou souborů pochopitelně odmítli podepsat Antichartu a naopak posléze signovali petice Za propuštění Václava Havla a Několik vět.
Ostatně, ta poslední se vydatně šířila i na zmíněmé letní akci Mir Caravan. A Mikoláš Chadima ji dokonce nahlas propagoval ve frontě před začátkem jedné performance: „Je tady snad někdo, kdo to ještě nepodepsal?!“ A výhrůžně zamával petičním archem.“
Zaznamenal a úvodní poznámkou opatřil F. S. 3. 8. 2020

První slovo 129

Sou fár, tu jú aj mej

Schválně jsem si počkal až se zase potkáme s Honzou na kávě. A protože oba máme rádi černou, začali jsme si povídat o několika nedávno zesnulých umělcích. Ale také o těch živých, či snad přímo nesmrtelných.

„Tak si říkám, když během posledních červencových dnů zemřeli Miloš Nesvadba (95), Svatopluk Matyáš (90), Božena Böhmová (95) a Jan Skopeček (94), kdo je teď nejstarším žijícím hercem? Devadesátiletý Ivo Niederle? Kamarádi na facebooku mi pomohli záhadu rozluštit. Při vší úctě k devětaosmdesátileté Jiřině Bohdalové mi šlo jenom o pány. Před závorku tedy dejme čtyřiadevadesátiletou Zdenku Procházkovou a stejně starou Soňu Červenou.
Do finále se nakonec dostali Zdeněk Svěrák (84), Stanislav Fišer (88), Roman Mecnarowski (90), Ivan Vyskočil (91), ale vítězem je legendární Limonádový Joe Karel Fiala, kterému bude v pondělí 3. srpna rovných 95! So fár, tu jú aj mej, for tu náj mí tu sej…
Abyste neřekli, že vám chybí téměř obvyklý nekrolog, dnes mám jeden o konci výborného britského hudebního měsíčníku Q.
Jak už napsal do posledního Respektu Pavel Turek, ohlásil konec po 34 letech existence. V době největší slávy se těšil až dvousettisícovému nákladu. Letos se však počet prodaných výtisků propadl na 28 tisíc a výpadek inzerce v době koronavirové krize vlivné hudební médium dorazil. Dovedete si představit, jak složitě se za bolševika sháněl, společně s dalšími skvělými anglickými hudebními časopisy jako byly Melody Maker nebo New Musical Express.
Buď vám je někdo přivezl ze Západu nebo se kupovaly na policejně rozháněných burzách. Q si udržel vysokou úroveň, i když se už dal u nás po Listopadu volně koupit.
Vždycky mi bylo sympatické, že se nevěnoval jenom rocku a folku, ale i filmu a literatuře. V roce 1990 jsem byl poprvé v Londýně, nelenil jsem a navštívil jsem redakci Q, abych si doplnil chybějící čísla. Ani panáka věrnému čtenáři z Východu za věrnost nedali!
Mimochodem v Anglii se Limonádový Joe hrál tři roky po české premiéře, která byla v roce 1964, pod názvem Lemonade Joe.“

Jak asi tehdy chápali anglicky mluvící diváci českou angličtinu: mu ča čí ta mia, kára verá…?

Zaznamenal F. S. 30. 7. 2020

První slovo 128

Dezerce, cigára a krevní tučnice

Často se mě ptáte, jak se Honza má, jak je na tom se zdravím a tak. Schválně jsem si tedy počkal, až Honzu osobně potkám, abych se ho na to zeptal, a abych se od něj dozvěděl nějakou další pikantní kulturně politickou historku vhodnou do Prvního slova. A neuvěřitelná náhoda tomu chtěla, že jsme se zrovna nedávno potkali, takže hned ve čtvrtek dávám jeho vyprávění k lepšímu do pondělního Prvního slova.

„Já jsem i přes svou šílenou životosprávu nikdy problémy se zdravím neměl. I když… v mládí jsem jednou doslova plival krev.
To bylo tak. V době, kdy už jsem psal do Melodie, narukoval jsem na vojnu do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého neboli do AUSu. Dělal jsem tam hudebního dramaturga. Měl jsem štěstí na strašně prima kluky, byl tam například Ota Brousek mladší, Ján Fišar a mnoho dalších. Hned vedle brány kluci zřídili regulérní bar a my tak na vojně v samotném srdci AUSu mohli dokonce pít.
Tehdy v létě roku 1980 vydala výborné album Cestovný poriadok Marcela Laiferová. Byla to taková blonďatá zpěvačka, slovenská Helena Vondráčková.
Její album bylo překvapivě dobré, a tak jsem ho v Melodii pochválil. Skvělé texty jí psali Milan Lasica a Tomáš Janovic, moderní aranžmá vytvořil její nevlastní bratr Laco Briestenský.
Já byl tehdy takový velvyslanec Melodie pro Slovensko, tak mě škodolibí redaktoři vyslali až do Pezinku, kde měl Laco Briestenský studio, abych udělal rozhovor s tou Laiferovou. Ona mi překvapivě zařídila dvoudenní opušťák skrze nějakého svého příbuzného působícího až ve velení Varšvské smlouvy!
Rozhovor se vydařil, ale protože tam tehdy bylo vinobraní a také přátelé ze slovenského folkového sdružení Sl‘novrat, poseděli jsme a já druhý den zaspal. Nestihl jsem tak letadlo a nedorazil včas do kasáren. Musel jsem vlakem. Opuštění posádky, hrozba prokurátora, hrozba vězení!
Shodou okolností byl rok přede mnou v tom AUSu Olda Kaiser, který furt dělal průšvihy a pořád seděl. A já už od něj věděl, že to rozhodně nechci. Naštěstí se zjevil důvěřivý doktor, který mě poslal do ÚVN na komplexní vyšetření a tam mě z nějakých záhadných důvodů neuznali schopného další vojenské služby. Místo toho, by mě zašili, tak mě dočasně propustili a věřte, nevěřte, kvůli imaginárnímu vředu na dvanácterníku. Já v životě neměl žádné potíže tohoto druhu, ale abych to přiživil, pro jistotu jsem v šestadvaceti letech začal kouřit. To prý dělá vředům moc dobře.
A další a další doktoři se zjevovali vždy právě včas, kdykoliv mi přišel povolávací rozkaz, ať už do Humenného nebo do Prostějova. Vždy se našla nějaká lékařská zpráva o mém krvavém vředu. Jednou mě dokonce hospitalizovali a před vizitou mi doktor poradil sníst nalačno čtyři krevní tučnice a pak jít na sono. Při vizitě jsem byl lékařskému koncíliu představován jako pacient s tím krvácivým vředem. Doopravdy prý šlo o šmouhu na rentgenovém snímku.
To vše trvalo léta, než se úplně na závěr celého příběhu zjevil kamarád, se kterým jsem hrál v klubu Amfora, legendární internacionál Milan Dvořák, bývalý hráč Dukly Praha, který i v padesáti kopal do míče, ale netušil jsem, že pracuje na vojenské správě. Jednou jsem ji navštívil kvůli zdravotnímu přezkumu a viděl ho tam. „Ježiš, čau, co tady děláš?“ – „No, pracuju a co ty tu chceš?“ – „Svobodu!“
A tak jsem dostal modrou knížku. Ale až za devět dlouhých let od chvíle, kdy jsem skrze velení Varšavské smlouvy dezertoval, přivodil si imaginární vřed a začal sebedestruktivně kouřit…“

Tak pravil pan kritik, vyndal další cigaretu a posedmnácté mě požádal o zapalovač. Takhle se to tedy má s Honzovým zdravotním stavem.
Zaznamenal F. S. 21. 7. 2020

První slovo 127

Léto plné srážek

Schválně jsem si počkal, jestli náhodou nedojde ke třetí nehodě na české železnici, protože jedno arabské přísloví známé z knihy Paula Coelha Alchymista říká, že “když se něco stane jednou, nemusí se to stát podruhé. Když se ale něco stane dvakrát, určitě se to stane i potřetí!”

I stalo se potřetí za pár dní, že se srazily vlaky a už zase na kolínské trati, tentokrát u Českého Brodu. To město leží poblíž nedaleké obce s moc pěkným eisenboňáckým názvem Přistoupim. Já tedy do vlaku řízeného našim dvojministrem Havlíčkem, který převzal dopravu po skvělém a z korupce podezřelém Kremlíkovi, rozhodně nepřistoupím.
Když už jsme u pana exministra Kremlíka, ta korupce měla být údajně spojena s jeho přítelem Janouškem, synem Jiřího Janouška, někdejšího normalizačního ředitele Filmexportu, který se zapsal do dějin kultury několika rozhovory s velkými osobnostmi, mimo jiné s Janem Werichem. Znám je též mimořádným skrblictvím. Zlý jazykové tvrdí, že nikdy v restauraci za druhého neplatí a když už někdy někoho pozve, jako naschvál si zapomene peněženku, takže nakonec stejně musí zaplatit ten pozvaný. „Ale tu účtenku si s dovolením vezmu do účetnictví,“ praví na závěr Janoušek. Je znám též dlouholetým působením v reklamním průmyslu a tím, že se kdysi nepochybně z lásky oženil se Štrougalovou dcerou. Kdoví, zda advokát Janoušek ml., o kterého se nyní zajímá policie v souvislosti s možným uplácením, vlastně není vnuk někdejšího předsedy komunistické vlády Lubomíra Štrougala, o kterého se nyní také zajímá policie, a to v souvislosti se střelbou na hranicích. Vzhledem ke značně zbytnělému egu a IQ advokátů Janouškova typu mi něco říká, že právě zesnulý Milouš Jakeš jeho dědečkem asi nebude…

To si současní komunisté nemohli odpustit něchutné srovnávání Jakeše s Havlem v tom, kdo koho přežil? Srážka s bezedně drzým komunistou je často horší než s poštovním vlakem (snad se tato věta brzy stane všeobecně rozšířeným povzdechem).

A aby těch srážek, ať už s vlakem, korupcí či bolševismem, nebylo málo, už si, prosím, nikdy nestěžujte tam nahoře na sucho. Hrozí, že z nebe přijde škodolibá odpověď. Letošní červen byl prý na srážky bohatý jako, jako… jako všichni Janouškové (a co jich v kraji máme) dohromady!

F. S. 15. 7. 2020

První slovo 126

Žantovský a Žantovský

Schválně jsem si se psaním Prvního slova počkal, ale asi jsem to trochu přehnal. Vždyť pozítří by už mělo vyjít další, 127. první slovo! Ale to víte… kdo chce dnes být v novinách aktuální, musí uzávěrku odkládat na co nejpozdějc. Připomíná mi to jedno kouzelné zpoždění vlaku z Čelákovic do Prahy. To je totiž linka, která jezdí každou hodinu. Čekám na nádraží na vlak jako vy na První slovo a najednou se z ampliónu ozve „hlášení o zpoždění,“ ve kterém nádražní robot zpravuje cestující o tom, že vlak bude o 70 minut opožděn. Sakra. Jezdí ten vlak jeden za druhým každý den co 60 minut, tak jak to teď jako bude? To pojedou ty vlaky skrz sebe nebo co? A co myslíte, vlak přijel? Samozřejmě přijel deset minut po následujícím spojení, ale jen virtuálně, čili reálně nepřijel vůbec. My to ovšem dnes s Prvním slovem zkusíme stihnout ještě před následující uzávěrkou, takže pojďme expresně na to!

Čekal jsem totiž, jaký bizár se ještě objeví ve voličské nabídce do podzimních senátních voleb. Zaujali mě zejména kandidáti SPD a Trikolóry, kteří mají nějakou spojitost s mým přítelem Janem Rejžkem. Tak třeba takový Vladimír Železný. Rejžek napsal před šesti lety v předvečer senátorských voleb 2014 našemu společnému příteli Vladimíru Justovi:

„Milý Vladimíre, odpovídám Ti ve společensky notně vyhrocené době, v níž se jednak definitivně ukázalo, že současný i bývalý prezident jsou v názorech na poslední vývoj po násilné anexi Krymu a po událostech na Ukrajině prokazatelnými kágébáckými vazaly ruského souseda a poseroutka premiér jim v tom přizvukuje. Těžko teď myslet na nejúchvatnější divadelní inscenace, že. Až si tenhle dopis přečteš, už bude po volbách a poznáš, nakolik se povedl politický comeback nenažraným zjevům typu Vladimíra Železného nebo gaunerům z „nového“ spolku Konzervativní aliance 2014, jako je Milan Jančík nebo Jan Bürgermeister.“ 

To mě nyní po šesti letech daleko víc vzrušuje vzdálený souboj dvou Žantovských, Michaela a Petra. Nevím, zda se vůbec smí použít plurál „Žantovských“, když se rozhodně nejedná o bratry, ani o manžele. Navíc nejde o přímé soupeře, Michael zvaný „Žanťák“ kandiduje v Praze 5, zatímco mistr redaktor normalizační Melodie až za Prahou u Kolína.

Co k tomu říct? Nemůže snad být většího rozdílu než mezi těmito dvěma jmenovci. Budu osobní. Maminka toho prvního a můj otec se docela dobře znali. No, byli si prostě sympatičtí, co je na tom? Michael Žantovský byl také mým velkým vzorem v době revo a porevoluční, kdy dělal mluvčího Václavu Havlovi (dnes je ředitelem jeho Knihovny). Málokdo se dokáže vyjadřovat tak pregnantně k věci, a přece diplomaticky, málokdo má tak bohatou slovní zásobu (nejen v češtině!) a málokdo si dokáže v hlavě formulovat odpovědi na dvě novinářské otázky dopředu, i když zároveň odpovídá na třetí z nich. Nebudu Žanťáka přehnaně vychvalovat, jako konzervativec má z mého úhlu pohledu také svoje mouchy, ale jo, tenkrát, to bylo… co tiskovka, to koncert! Nevím, jestli zrovna mluvil o Sachrovi, ale jednou navrhl, aby byl dotyčný vyznamenán a následně popraven jako v jistém příběhu, který určitě jako mnoho jiných přeložil z angličtiny. Honza Rejžek – superanglofil se s ním jen těžko mohl kdy měřit. Ale oba pro Havla dodnes upřímně truchlí. A já taky.

To Petr Žantovský je jiný kalibr. Možná jste to netušili, ale nestojí mi ani za jedno slovo. Natož První.

F. S. 11. 7. 2020

První slovo 125

Cimrman žije!

Schválně jsem si se psaním Prvního slova počkal na to, jak skončí divadelní sezóna v době odeznívající epidemie. Většina divadel včetně Cimrmana žije! Když si chcete pronajmout divadelní sál v Praze na září, máte smůlu. Skoro všechno je obsazené. Naši mladí, talentovaní divadelníci, jako jsem třeba já, se snaží dohnat umělecký výpadek nejen z předcházejících měsíců, ale mnohdy i za celá desetiletí.

Před deseti lety totiž zemřel režisér Divadla Járy Cimrmana Ladislav Smoljak a před třiceti lety odešel z tohoto divadla jiný velký umělec – Filip Smoljak. Ano, přátelé, i já jsem tam působil a účinkoval na jevišti. Když máte za otce divadelního režiséra – ponechme nyní stranou, zda ho za režiséra dnešní cimrmanovští herci Vojta Kotek, Ondra Vetchý a další vůbec uznávají – určitému tlaku na účinkování na prknech, která znamenají svět, neuniknete. A tak podobně jako Jan Rejžek, který poslední desetiletí obráží republiku se svou hudebně dramatickou poslechovkou (nikdy se ale neopomněl pověnovat také filmu, literatuře či fotbalu), i já obrážím štace s hudebně dramatickou „poslechovkou“, neboť se snažím vetřít do přízně městských i vesnických nezávislých divadel se svým pidlikáním na klavír a malou hereckou rolí klavíristy ve hře Posel z Liptákova, někdy též jako Pocestný v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký.

Za poslední tři roky jsem navštívil desítky obcí, ve kterých se amatérské a poloprofesionální herky  pokouší vydolovat z velkolepého díla často i to, co tam nikdy nebylo. Hraji, radím, mecenášuji, pomáhám vylepšovat a fandím všem od Chebu až po Znojmo.

A tak můžete například v Poslu z Liptákova v jižních Čechách vidět nejen mne jako kuriozitu u klavíru, ale slyšet i takovouto větu: Při průjezdu starou Soběslaví dostal kolega Hruška, právě v místech, kde byla na břehu řeky Lužnice vybudována roku 1950 při příležitosti zemědělské výstavy živočišné, anebo naopak rostlinné výroby – o tom jsou dosud spory – restaurace Paluba, chuť na zmrzlinu!“ Kdo zná Posla z Liptákova, jistě ocení i Posla z Veselí nad Lužnicí. Jsou si totiž k nerozeznání podobní…

Pokud chcete vidět a slyšet, jak i po koronakrizi Cimrman žije (!), máte hned na začátku školního roku jedinečnou příležitost v Divadle v Horních Počernicích. Budu tam hrát v rámci své předvolební senátorské kampaně.

F. S. 3. 7. 2020

První slovo 124

Červenobílá síla!

Schválně jsem si počkal na výsledek včerejšího utkání mezi Slavií a Plzní, abych mohl zastoupit Honzu v glosování dalšího mistrovského titulu jeho celoživotní partnerky. Proto má naše První slovo opět trochu zpoždění, ale tentokrát úmyslné.
Ty z nás, kteří už na fotbal ani nedojdou, anebo mají fóbii z davů, případně bojkotují TV vysílání (a k tomu všemu nesledují sportovní zprávy) si dovolím informovat, že Slavia Praha vyhrála 1:0, když vítěznou branku dal v 69. minutě Pepíček Bican. Anebo to byl Franta Veselý? Počkejte, jak se jmenoval…. Robert Segmüller? Karel Jarolím? Aha, teď mi tady někdo radí, že ti všichni, dokonce ani Lauda, Knoflíček, Kuka či Šmicer už jaksi v týmu nejsou a gól dal Petr Ševčík. Inu, vypadl jsem z fanouškovského slávistického týmu někdy na přelomu tisíciletí.
Ale takového Segiho (Roberta Segmüllera) jsem ještě zažil, když jsme v 80. letech minulého století chodili do vinohradské vinárny Kravín. Ta měla jako jediná široko, daleko otevřeno až do čtyř do rána! Váže se k tomu malá historka. V této vinárně totiž obsluhoval právě „Segi“ a občas stál i u dveří a samozřejmě nás, nemajetné mládežníky nechtěl pouštět dovnitř. Jednou ale, když měli poloprázdno, jsem se tam vydal jen tak z recese sám a on se nad mou drzostí povznesl. Musel jsem ovšem zaplatit vstupné, což bylo, hádám zhruba tak osmnáct korun. Dal jsem mu dvacku a chtěl zpátky. Segi se zatvářil, jako by ho někdo zkosil ve vápně, a vrátil mi z bolsetivou grimasou zpět ty dvě koruny v deseti a dvacetiháleřích. Pak mě nechal schválně čeka na dvojku vína asi půl hodiny. A teď pozor. Už ve svých devatenácti letech jsem projevil svou rebelskou povahu a vyžádal si knihu přání a stížností. Segi tehdy byl zvyklý, že ho všichni žádají o podpis, a teď to mělo být tak trochu naopak. Dostal nejenom můj podpis, ale nad ním celostránkový referát o chování číšníků v Čechách….
A kdoví, možná jsem tehdy večer, v památném orwellovském roce 1984, šel do Kravína právě z Edenu, kde hrála Slavia trápící se někde na 12. (!!!) místě v lize. Ale tenkrát nám ty prohry tolik nevadily. Chodili jsme na fotbal pozorovat diváky, slávistický kotel a poslouchat hlášky „Barona“ (mnozí pamatují kotelníka – baviče silnější postavy). Často jsme stáli pár metrů od našeho tehdejšího guru protikomunistické kritiky a fandovství se smyslem pro humor. Ano vedle Honzy Rejžka, kterému to inteligentní fnadovství zůstalo dodnes.
A považte, že Honza přežil nejen všechny neúspěchy červenobílé Slavie (a co jich bylo!), ale přežil také Řebíčka, všechny podivné bafuňáře a také čínskou vládu nad naším milovaným klubem. A kdo přežije Si Ťin-pchinga, ten (anebo ta) přežije všechno….
F. S. 25. 6. 2020

První slovo s Janem Rejžkem

MAFFIE Helenky Vondráčkové

Honza má stále ještě volno, a tak jsem tu opět já, vydavatel a svévolný sloupkař „by proxy“. 
Možná jste zaregistrovali, že v mém úsilí ochránit práva svého táty jsem se dostal do souboje s několika advokáty, kteří podnikají v byznysu s autorskými právy. Pomáhají mimo jiné naší slavné trojce OSA-DILIA-INTERGRAM a na ně napojeným vyvoleným autorům a umělcům. A protože nejsem vyvolený, nýbrž touto velkou trojkou naopak zavržený, zajímám se o to, jak tato umělecká Maffie hospodaří s tátovým majetkem. Zatím nejsem moc úspěšný, výdělkáři se dál chamtivě pasou na cizí pastvině a Smoljak má proti nim šanci nepatrnou.
(Slovo MAFFIE píši s dvěma F po vzoru konspirační organizace českého domácího odboje z roku 1917 založené Edvardem Benešem, jejímž členem byl kupříkladu i někdejší ředitel činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil. Rozhodně tím ale ani náznakem nemyslím sicilskou zločineckou organizaci! Podobnost je samozřejmě čistě křišťálově náhodná.)
Jsou zde ovšem odvážnější kritici našeho podivného byznysu v kultuře, který se českou krajinou táhne jako opar nad močálem již od dob normalizace. Možná si mnozí z nás ještě vzpomenou na červen roku 2003, když Helenka Vondráčková pravomocně vyhrála soudní spor s Honzoru Rejžkem o omluvu za jeho výrok, ve kterém sdělil národu pouze to, co stejně všichni věděli. Totiž ten fakt, že Helenka za svůj polistopadový come-back vděčí kontaktům s mafiány. A jistě si také vzpomeneme na dobu temna, která přetrvala nejen revoluci, ale i konec tisíciletí, během níž se z Českého rozhlasu linuly nekonečná Sladká mámení, Malované džbánky, či Dlouhé noci. Ty poslední se logicky linuly z každonočního Nočního proudu….
Zatímco jsme my, prostí posluchači, neustále chudli a chudli na duchu, naše umělecká MAFFIE kolem Františka Janečka a Ladislav Štaidla neustále bohatla a bohatla. A bohatne dodnes, i když v trochu v jiné formě a jiném personálním obsazení. Místo starého Štaidla – kapelníka je tu Štaidl syn – advokát. A místo muzikologů Tomáše Salavy, Miloše Skalky či Pavla Vítka tu máme rovnou doktory práv Vyskočila, Lešku, Ostrouchova…
Honza Rejžek svůj boj za právo svobodně a kriticky označovat mafii za mafii po mnoha peripetiích české kocourkovské justice vyhrál u Ústavního soudu, který po mnoha letech předchozí rozhodnutí obecných soudů zvrátil.
Já si svůj boj s advokáty vyvolených lžiumělců Vyskočilem, Ostrouchovem, Leškou či Štaidlem užívám teprve u soudu Nejvyššího.
F. S. 15. 6. 2020

První slovo 122

Prestižní klub Ignis

Jednoho krásného dne na počátku let devadesátých mě Jan Rejžek přivedl do genderově nevyvážené skupiny, tvořené převážně novináři, která se scházela ve malé a nepříliš hezké vinárně jménem Ignis Club. Pánové tam nad sklenkou vína a s cigárem v ruce vášnivě diskutovali o politice, kultuře, filosofii, nebo historii. Podnik v pasáži Lucerna, jemuž se pro zálibu vrchního Karlíčka v artefaktech totalitní propagandy přezdívalo také Rudý koutek, našel pro páteční setkávání s kolegy doyen českých komentátorů Jiří Hanák. Vedle něj rozvážně pokuřoval doutník zakladatel obnovených Lidových novin Rudolf Zeman, skoro nikdy nechyběl Jaroslav Veis, který byl mj. po nějakou dobu v Lidovkách šéfredaktorem. Pravidelně docházeli další novináři,  dnes již zesnulý Jirka Franěk, dnešní syndik Adam Černý, Jaroslav Šonka, malíři Antonín Střížek a Ivan Bukovský, chartista a programátor Václav Trojan, nakladatel Dušan Kubálek.  Někdy se stavil Pavel Dostál, nejdřív jako komentátor Práva, pak již jako ministr kultury, takže to vždycky schytal za celou vládu a všechny politiky, ale nesl to statečně. Z Německa občas zavítala Lída Rakušanová s manželem Josefem Rakušanem či politik Milan Horáček.  Ženy novinářky kromě Lídy zastupovala Petruška Šustrová, někdy se stavila Tereza Brdečková či Lucie Vopálenská. Já a později také Jana Strunecká, která pracovala v senátu, jsme tehdy byly mladé a méně emancipované, a tak jsme se ujaly důležité úlohy posluchaček, před nimiž se pánové tak trochu předvádějí. Přesto jsme věděly, že nás berou a váží si toho, že jim věnujeme pozornost. Šokovali mě neuvěřitelným rozhledem, škálou témat, znalostí a informací, vtipnými glosami i postřehy. A také s nimi byla velká legrace. Fascinovalo mě, jak se umějí pohádat třeba na téma odsunu Němců či Anticharty,  jak noblesně se dokážou urážet a zase usmířit a přejít například na výsledky fotbalové ligy. Ignis Club bohužel už několik let nefunguje, místo něj chodíme do jiné vinárny. Řada z těch, kdo ho navštěvovali, již tu s námi není, nikdy už se ani v té nové vinárně nepotkáme se vzdělaným, čestným a vtipným Jiřím Hanákem. Jsem Honzovi Rejžkovi vděčná, že mě do téhle společností zavedl, a že jsem se díky němu stala členkou zcela nesnobského, ale prestižního klubu.

Alena Müllerová, 10. 6. 2020

První slovo o Janu Rejžkovi 121

Jak jsem potkal Rejžka

Jan má tento týden volno. Nelze se divit, že mu jeho nakladatel dal volno po více než dvouletém nepřetržitém psaní sloupků. Jenom u mě jich bylo celkem 120 a i autor je jen člověk. Kdo znáte Honzu, víte, že u něj to platí dvojnásob. Dělá všechno (včetně čtení knih, návštěv akcí, psaní a nadávání na vládu) ne jako jeden, ale dva člověci. Autor má tedy volno a nezbývá jeho mecenáši než napsat něco o samotném autorovi. A tak vám dnes, milí čtenáři a milé čtenářky, povím o tom, jak jsem potkal Rejžka.Prvního září 1983 vstoupilo jihokorejské dopravní letadlo Korean Air 007 do sovětského vzdušného prostoru a stíhačka našeho velkého bratra ho bez dlouhého rozmýšlení sestřelila. Všech 269 osob na palubě se stalo obětmi boje za mír brežněvovského impéria, ve kterém jsem se tou dobou chystal oslavit své osmnácté narozeniny.Bolševik tuto katastrofu oficiálně docela dlouho zatajoval, ale všichni jsme už moc dobře věděli z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, co se asi stalo. Asi týden poté pořádal na Baráčnické rychtě Jan Rejžek svoji Poslechovku. To je seriál večerů reprodukované hudby a mluveného slova na různých místech, který pokračuje bezmála padesát let. Pouštěl tenkrát beat i punk, možná i folk, kdoví… ale dodnes si pamatuji jen na tu jeho veleodvážnou větu na adresu Karla Gott. Na název si už nevzpomenu, ale Gott tehdy zpíval nějakou líbivou Štaidlovu melodii (v naší středoškolské hantýrce tzv. „sračku“) a totálně impotentní text ve smyslu: „…tvá náklonost je pro mne víc než záhadná…lalalá….“ Jan Rejžek: „Mám pochopení pro Karlova milostná tajemství, ale pro mne osobně je daleko větší záhadou, kam zmizelo jihokorejské dopravní letadlo!“ A tento den se mi vryl do paměti jako den, kdy v ČSSR skončila cenzura.
F. S. 1. 6. 2020

První slovo 120

O statečné Zdeně a zbabělém Zátopkovi

Hrůzostrašné předzvěsti, že by snad někdo chtěl plukovníka Prymolu za prezidenta a drzý politický turista Jandáček se montuje do další partaje v upocené snaze dostat se do Senátu, přebíjíjí smutné aktuality. Včera zemřela ve věku 79 let spisovatelka a jedna z mluvčích Charty Zdena Tominová, vedle Dany Němcové, Marty Kubišové, Věry Čáslavské a Olgy Havlové jedna z nejdůležitějších a nejstatečnějších postav moderních českých dějin. Estébáci Filipe, Ondráčku a Metnare, stačili jste se jí po listopadu omluvit, když ji Vaši pohůnci mlátili a donutili k odchodu do exilu?
A máme tu opačný případ. Historik Petr Blažek a badatel Radek Schovánek na sociálních sítích odmítli velebit slavného atleta Emila Zátopka jako národní legendu a doložili proč. Schvaloval popravu. Milady Horákové, v roce 1953 vlezl do KSČ a rok poté se stal agentem vojenské kontrarozvědky, šachoval kolem událostí při Pražském jaru1968, za normalizace odsoudil Chartu a přivítal bojkot socialistických sportovců Olympiády v Los Angeles. Čirý hnus! Jsem zvědav, jak se s tím vyrovná připravovaný Ondříčkův film.
J. R. 25. 5. 2020

První slovo 119

Praha zase obživla!
  
Ach, všichni stand-up komici, satirici, Jindrové Šídlové se Šťastným pondělím a podobní vtipálci, máte smůlu, nikdy nemůžete stihnout glosovat činy, kterými nás denně obšťastńuje to hradní a vládní pimprlové divadlo. Mou oblíbenou ministryni Alenu Schillerovou si snad museli vymyslet Monty Pythoni. Po všech nepřetržitých trapasech se naposledy předvedla jako hrdinná uprchlice před angličtinou. Sou fár, gudbáj!

    O drzosti komunistického estébáka Vojtěcha Filipa netřeba dvakrát mluvit, stejně tak jako o zpupnosti kágébáckého odulce, ruského ministra zahraničí Lavrova. Vřele souhlasím s aktivitami na sociálních sítích o totálním bojkotu KSČM, (teď dokonce vylezl z bahna i syn uherskohradišťského mučitele Grebeníčka!) a s inciciativou, aby se sněmovna zbavila agenta Falmera.

     Tak konečně něco pozitivního. Po pondělním otevření zahrádek jsem si našel prostor, o kterém jsem dosud neměl ani ponětí, Petrohradská kolektiv, kousek od vršovického stadionu Bohemians obnovila činnost koncertem na dvorku objektu bývalé čokoládovny, třebaže pršelo, bylo to moc fajn, plno mladých lidí, kteří spolu po karanténě potřebovali mluvit. Druhý den jsem si dal na chodníku před Merlin Irish Pub na Bělehradské vystoupení jakési nudné folkové kapely, ale stává se. Je nádhera, jak to v Praze zase po ulicích kulturou žije!
J. R. 18. 5. 2020

První slovo 118

Halejujá otevřeným zahrádkám, Little Richardovi a Bonovi!

Sláva nazdar výletům do zahrádek a kadeřnictvím, která se dnes opět otevírají. Jinak pandemický mumraj samozřejmě zdaleka nekončí a aby trapných estrád politiků nebylo málo, leckteří se opět totálně zesměšnili v  projevech k výročí osvobození, nemluvě o neskutečných ruských diplomatických drzostích. Královnou trapnosti se ovšem stala sokolovská starostka a Babišova služka Renata Oulehová, která nechala při pietě za padlé odstranit americkou vlajku. Kde Bureš tuhle amorální sebranku nachází?
     Abych se neutopil jako někteří kolegové v nekonečném omílání korovinských témat, po čase otočím kormidlo k rockové muzice. Asi víte, že nedávno umřel v nádherném věku 87 let věru vynálezce rock´n‘rollu Little Richard, jasně, Tutti Frutti a Long Tall Sally. Bez něj by nebylo nic. Ani Elvis ne!
  Včera se naopak dožil šedesátky lídr kapely U2 Bono Vox, neobyčejně významný rocker a aktivista. Před lety jsem přes nadaci Eisenhower Fellowship navštívil na měsíc Ameriku, nabitý skvělý program a taky návštěva koncertu v newyorském Battery Parku. Nehrál, nezpíval, měl však skvělé vyznání lásky k USA. Nikdy nezapomenu jeho motto, proč tu zemi taky miluju. Everyting is possible. Pár bláznů napadlo,že se poletí na Měsíc,tak tam jednoduše letělí! Tuhle svobodu komunistická europoslankyně Konečná, nevlastní dcera stalinistkySemelové
a ta sokolovská ignoratní Burešova loutka nikdy nepochopí.

J. R. 11. 5. 2020

První slovo 117

Nekonečná komunistická drzost
 
Bolševici,kteří tuhle zemi půlstoletí devastovali, popravovali a zavírali odpůrce, mají následovníky v estébákovi Vojtěchu Filipovi, který je proboha místopředsedou Poslanecké sněmovny, své neskutečné názory opět předvedl v nedělních Otázkách Václava Moravce, kde dostal po rudé čuni právem od oponentů za bláboly o propagaci fašismu v případě památníků vlasovců.
Stejně tak poslední výroky stalinistky Marty Semelové a euroboševického telete Kateřiny Konečné jsou na žalobu.jak to že tyhle kreatury nelezou kanály a naopak dřepí ve funkcích? Inu, soudruzi si je zvolili a volil je vlastně i ten, kdo k volbám nešel.
V debatách na Faceboku mě unavují laické názory, jak měl hned po listopadu Václav Havel komunisty zakázat. Jak asi?)
Největší mediální hvězdou prvních májových dnů se ovšem stal nikým nevolený subalterní úředník a bývalý redaktor Haló novin Jiří Ovčáček, který náhle zastupuje nemluvného prezidenta Zemana a neomaleně mele o čemkoliv. Tzv. směšný mluvčí, už konečně zmlkni!

J. R. 4. 5. 2020

První slovo 116
 
Obrana Oldřicha Kaisera
 
Nic dnes ani omylem o nekonečných vládních šaškárnách kolem rozvolňování, Mynářově zabijačce nebo Babišově vzkříšení tisíců mrtvých. Musím se vyslovit k absurdnímu tématu,které se právě objevilo na sociálních sítích a obhájit jednoho kamaráda,
   Je to herec Oldřich Kaiser. V rámci různých akcí na počest Ivana Martina Jirouse se jal dokonce v jeho svetru (!!!!) recitovat jeho verše nebo různé stalinistické bláboly o Leninovi, načež vyvolal nelibost všelijakých mravokárců s filtrovanou nebo děravou pamětí. Co si to dovoluje, když hrál ohavnou roli v Třiceti případech majora Zemana! Stávají se hříchy mládí, Pavel Kohout a další by mohli vyprávět, že.
     Telátka netuší, že Olda se omluvil Plastikům a undergrovým lídrům, podepsal petici za propuštění Jirouse z vězení a všechny další, včetně Několika vět, které mi s Jirkou Lábusem podepsali v šatně Ypsilonky k velké nelibosti komunistického principála Jana Schmida. Nějakou osudovou shodou okolností si nedávno vzal v tichosti Jirousovu vdovu Dášu Vokatou a jejich duo tvoří klenoty jako Můj milý.
  A do toho je dnes sedmdesát Vlastovi Třešňákovi!

J. R. 27. 4. 2020

První slovo 115
 
Jak jsem si psal s paní ministryní
 
Vůbec nechápu, k čemu jsou adrenalinové sporty, když stačí registrovat události posledních dnů a cítíte se jako při bungeejampingu. Naše dítka a vnoučátka, navždy si pamatujte, že na Hradě dřepěl proruský a pročínský opilec, který zčerstva zhodnotil životosprávu utraceného prasete neprověřeného kancléře Mynáře a chtěl uzavřít hranice ještě na rok… Premiérem byl nomenklaturní komunista a udavač, který si popletl velikonoční svátky a šaškoval vyplácením té jeho Moniky dvoumetrovou pomlázkou dva dny před pondělkem. Stejně tak nezapomeňte, že komunistická mlátička, která bila při Palachově týdnu dívky, lžidoktor Zdeněk Ondráček, vážně navrhla nahnání vysošoláků do polí. A proč tam neposlat všechny ty nepotrestané bývalé esenbáky a estébáky,soudruhu?
   Jedna z mála dobrých zpráv v nynějším morálním marasmu se týkala odškodnění OSVČ za momentální nemožnost vykonávat povolání. Patřím k nim také, pídil jsem se o podrobnostech žádosti a na stránkách Finančního úřadu, kam přináležím, jsem šokován zjistil, že fungují jen dvakrát týdně po čtyřech hodinách! Nedalo mi to, napsal jsem na Facebooku ministryni financí Aleně Schillerové a teprve po třech urgencích mi poslala milostivou a předpokládanou odpověď, že nemaj lidi a mám to taky vyřídit elektronickou poštou. Tůdle. Co je rukou psáno, to je dáno! A to nemluvím o tom, že odmítá za OSVČ uznat nezaměstnané prvoligové fotbalisty a dostala šílený nápad s navýšením letošního schodku rozpočtu. Kde ANO všechny tyhle nýmandy jejího typu, neschopné sestavit holou větu, do vlády posbíralo?

J. R. 20. 4. 2020

První slovo 114

Hodně znesvěcené Velikonoce

Coby pohanský pes už dávno křesťanské svátky nějak moc neprožívám. Ale bejvávalo. Když byly dcery malé, vymyslely jsme štědrodenní procházku od Hradu Nerudovkou dolů na Kampu, kde se dodnes pořádá nádherné zpívání koled. A Velikonoce se všemi rituály s nabarvenými vajíčky, beránkem a pomlázkou, při níž se mlátily ženský, mě už vůbec nebraly. To jsem si radši pustil nějakého Bacha nebo Monty Pythony s Životem Briana. Samozřejmě jsem se zároveň dojímal při velebných bohoslužbách.
Letos je to poprvé úplně jinak. Nemyslím jen zavřené kostely a naopak do sytosti otevřené supermarkety. Ani nacistům, ani komunistům se nepovedlo to, co současným papalášům, kteří znesvětili svátky jara s neskutečnou a nevkusnou drzostí. Ty jejich projevy! Kdejaký estébák se náhle modí k Bohu a nechá se vyfotit, jak vyšlehává svou Moniku! Kterýkoliv premiér jiné civiizované země by za to od minuty šel od válu. Chybí snad už jen snímky, kterak oba potom močí ve křoví.
Ani ti mí milovaní Pythoni by nevymysleli vrcholně nestydatou scénu, kdy prezidentův mluvčí, drzý bývalý redaktor komunistických Haló novin Jiří Ovčáček káže ve Svatovítské katedrále!
Snažím se v době bezútěšnosti najít aspoň něco kladného. Ano, psal jsem tu o obětavých herečkách, které do úmoru šijí roušky, ale napadlo mě jiné téma. Lidi se zoufale potřebují vidět a monitoruji pár pražských parků, kde si štamgasti u okýnka koupí pivo do kelímku, sednou na lavičku, pijí a hulí bez roušky a všechno aktuální proberou. Hlavně ať je ostražitá Městská policie nechá v klidu, a patřičné orgány se zaměří spíš na Martina Nejedlého, který nerespektoval karanténu, nebo na sebranku včetně policejního prezidenta, která hromadně nedávno hodovala v Lánech…
J. R. 13. 4. 2020

První slovo 113
 
O nenahraditelném Gabrielovi
 
Seděl takhle v karanténě v Lánech pomstichtivý stařec a zase si vymyslel ubohou provokaci, když pozval třináctičlenný tzv. expertní tým, který roušky neroušky, dva metry ne dva metry odstupu vesele hodoval. Vrcholem zpupnosti pak bylo, když oznámil, že 28. října dekoruje Řádem Bílého lva náměstka ministra zdravotnictví Romana Prymulu… Proboha za co? Za lhaní o dostatku roušek a respirátorů? Zasloužil by spíš Nobelovu cenu za literaturu za výrok Je to opatření, které po těch Velikocích bude také zvažováno k rozvolnění. Předlistopadový lampasák se slovníkem nezapře.
     Zatímco Zeman vyznamenává všeijaké směšné podržtašky typu Hůlky, Žantovského nebo Ringo Čecha a k tomu pár estébáků, já bych měl úplně jiné návrhy na dekorování lidí, kteří se zasloužili o stát a demokracii. Ve čtvrtek zemřel ve věku 76 let Gabriel Gossel nenahraditelný publicista, překladatel, archivář a propagátor historie záznamu zvuků. Potkali jsme se poprvé někdy v osmdesátých letech v Jazzové sekci, to jsem navíc nevěděl, že se vedle toho významně podílel na vydávání samizdatové edice Expedice.A nastal ten báječný zážitek, který každému přeju, že si s někým poprvé pár minut povídáte a najednou máte dojem, že ho znáte celý život. 
      Bohužel jsme se pak vídali jen občas, ale i z povzdálí jsem s nadšením sledoval, kterak stíhá překládat Stephena Kinga či George Orwella a kterak neustále buduje sbírku gramodesek, gramofonů, fonografů a zvukových válečků. Zůstala po něm neskutečná editorská práce, knižní i rozhlasová, kde připravoval pravidelný archivní pořad. Kterýpak vinyl mu asi zahrají na pohřbu? Klidně cokoliv.

J. R. 6. 4. 2020

První slovo 112

Dost bylo koronaviru!

V tomto podivném kulturním karanténním bezčasí, které je aspoň dobré k tomu, že člověk dokouká na sociálních sítích různé staré české filmové lahůdky (já si dal skoro po padesáti letech třeba Konkurs a Bílou paní) anebo vynikající multimediální dobročinnou show Michala Dvořáka Vivaldianno reloaded, jsem se zařekl, že zatím nevypustím už ani slovo ke koronaviru. přičemž lituju kolegy komentátory. Co o pandémii napsat nového? Donekončna nabádat, že si máme mýt ruce a nosit roušky?

Učiním tedy krok stranou a pro občerstvení vytáhnu historku kolem změny letního času. Má drahá Slavia hrávala jednu dobu ligové zápasy v neděli dopoledne. Zadrhl jsem se na nějakém večírku poblíž Edenu,přespal tam a v 10.15 v pohodě stíhal mač s nějakou Lokomotivou Košice. Zatím stav 0:0. klid, snad tam aspoň jednoho kluci dají. Končí poločas, všichni se sebrali a šli pryč, včetně prodavačů piva a párků. Co??? Připadal jsem si jako ve zlém kafkovském snu. Až za chvíli mi došlo, že se právě měnil letní čas a já, idiot, dorazil až na druhou půli!

Stejně tak mám nyní dojem, z každého nehorázného veřjného vystoupení Babišových nestoudných ministrů Vojtěcha, trojhlavého Havlíčka (kdy si tenhle génius přibere ještě ministerstvo ručních prací?) a Schillerové, že žijí setrvale v zimním čase.
J. R. 30. 3. 2020

První slovo 111
 
Lásky za časů koronaviru
 
Do rozbouřené doby s koronavirem přispěl svým projevem (a schválně na TV Prima a ne na ČT!) prezident Miloš Zeman. Neinformormovaný hlupák ho zneužil k obligátnímu napadání novinářů (ano, myslel ty, kteří upozorńují na zjevy neprověřených Mynářů,Nejedlých a Ovčáčků v jeho blízkosti), ale hlavně naprosto ujel, pokud bohorovně poradil nyní nezaměstnaným hercúm, ať jedou vystupovat do domů seniorů, asi aby se všichni nakazili.
     Ten člověk pochopitelně ani zbla netuší, že skvělé dámy jako Krystýna Frejová, Natálie Řehořová, Marie Jansová, Henrieta Hornáčková se hned daly do díla a vyčerpané do rána šijí a rozesílají roušky.Jak hluboce se před nimi nesklonit a nemilovat je? Stejně tak by měl někdo Zemanovi prozradit, že od počátku pandemie zareagovala pohotově jím tak nenáviděná Česká televize a zařadila promptně důležitý pořad pro školáky UčíTelka a kanál pro seniory.

    Jakkoliv je údajně jeho moudrost mimo naše chápání, taky by mu už měl někdo objevit, že funguje skvělý internetový kanál MALL.TV, který v live streamu přenáší vynikající představení Cirku La Putyka. A studia Rubín nebo včera brilantní klavírní recitál Iva Kahánka či Černou díru z Dejvického divadla. A v úterý se těším ma koncert mé oblíbené kladenské kapely Zrní, která představí nové CD Nebeský klid z Lucerna Music Baru. Čili další výhoda karantény, nikam nemusíte chodit, akorát pro láhev červeného a cigarety, a doma si v teple a v klidu vychutnáte perly. Čest a sláva dobročinné firmě Donio.cz/KuturaZije, která také vybírá příspěvky na vystupující umělce. 

     Jakkoliv mě stále dojímá, když potkávám v dopravních prostředcích všechny ohleduplné spolucestující s rouškami a respirátory a obdivuji práci zdravotníků, sester, policistů a všemožných záchranářů, nemělo by se zapomenout na nezištnou a skromnou práci divadelníků. Jak kdysi pravil Jóža Mrázek Hořický. Mám Vás všechny rád, jsem Váš kamarád!

J. R. 23. 3. 2020

První slovo 110
 
Jak se vyhnout Babišovu stannému právu
 
Na minulé dny jen tak nikdo nikdy nezapomene. Pomatený blábolivý lhář Andrej „Respirátor“ Babiš na zemi uvalil stanné právo a taky umřela Eva Pilarová. Praha se změnila ve město duchů. Z centra vymizely tlupy zahraničních turistů, kteří si fotili v restauracích české knedlíky mobily, a bandy rozeřvaných fotbalových fanoušků.
    Jak známo, hospody jsou na deset dnů zavřené, a jak jsme najednou vděčni za všechny ty vietnamské, čínské, tchajwanské či jaké non stop minimarkety. Přestala hrát divadla a kina a člověk je zdánlivě uvržen do kulturního vakua. Leč není tomu tak. Bystré biografy promítají přes internet a taky se našlo pár divadelních scén, které představení před prázdným hledištěm posílají přenosy po sociálních sítích, což se týká i některých kapel. Trpím jako zvíře, že se stopla fotbalová liga a kdoví, jak to s ní bude a zkurvený koronavirus možná připraví o titul mou Slavii. Dojalo mě, že si nadržení fandové aspoň na playstation zahráli odložený důležitý zápas Sparty s Plzní.
    Měl jsem štěstí, že jsem těsně před všeobecnou zavíračkou stihnul počátkem týdne dva mimořádné zážitky. V Divadle v Řeznické druhou premiéru Caronovy Falešné noty v režii Radima Špačka s fenomenálními výkony Pavla Rímského a Martina Fingera se vždy mrazivým tématem postupného odhalování hanebné minulosti, v tomto případě slavného dirigenta. A den poté v Kině Mat projekci televizního filmu Marka Najbrta a scenáristy Pavla Klusáka Vodňanský a Skoumal – Všechno je proměnlivé. Ve středu ho odvysílá ČT Art. O mnou léta obdivované dvojici je tam všechno a jejich absurdní humor dokonale prokládají archivní ukázky z normalizačních vojenských estrád.  
    Taky mi není z vlastizrádného řádění impotentní vlády nejlíp, ale skvělou radu, jak se teď chovat v současné bouřlivé době mi poskytl ekonom Tomáš Sedláček, který do Hospodářských novin napsal: “ A jednou budeme muset to prázdno vyplnit sami sebou…Bude víc času na přemýšlení, na večerní černé hodinky nebo na přečtení všech těch knížek, na dodělání všech projektů, které člověk odsouval. Bude čas, plno času. A budeme doma. Hodně doma. Budeme mít čas na své děti, budeme mít čas na své blízké. Předpokládám, že čas se zpomalí a bude se vléct a táhnout líně jako med….Nenechte si karanténu protéct mezi prsty.“
J. R. 16. 3. 2020

První slovo 109
 
O strážci paměti Jánu Langošovi
 
Do nekonečné soutěže o nejstupidnější výrok politiků se teď zapojil Babišův europoslanec Ondřej Knotek, který v ĆT pravil, že si o posledních urážkách svého šéfa nemyslí nic. Bravo! Je mi velkým příkladem, takže já si taky radši nemyslím nic třeba o tom,kdo a proč vyhrál nejvíc Ćeských lvů.
     Zato si ale něco myslím aspoń o nedávné skvělé akci. V pátek se v Knihovně Václava Havla odehrála projekce dokumentárního snímku Břetislava Rychlíka o Jánu Langošovi, kterého netřeba představovat,v němž jeho manželka Gaba putuje po důležitých místech jejich života, k čemuž jsou doplněny vzpomínky Jánových kamarádů a cenné archivní záběry.Velmi zdařilé dílo! 
     Málem jsem slzel dojetím při připomenutí prostředí kysuckých dreveníc, kde se v létě scházela bratislavsko-pražská partička živlů, kam několikrát přijel i Václav Havel. Jasně, klasické federální ostrůvky pozitivní deviace. Snad mi předčasně tragicky zesnulý drahý Ján odpustí, když na něj prásknu pěknou historku. Dopoledne se s Vladimírem Mertou vydali nakupovat do konzumu ve vsi pod kopcem. Utekl den, večer už sedíme u vatry, matky hořekují,že děti čekají na sunar, když se konečně vynoří ti dva zásobovači, upravení, jak zákon káže, v batozích nepoužitelná kaše z mouky,mléka a kečupu. Jánko rozběsněným matkám geniálně vysvětlil, že je přepadlo obávané kysucké strašidlo strkač. Jdete si a náhle vás zezadu povalí do pole. No, tak pět boroviček si ve vesnické hospůdce dali určitě. Nesmírně statečný, čestný, moudrý Ján mi bude navždy chybět.
J. R. 9. 3. 2020

První slovo 108

Co mi Honza nevyčítal
 
Političtí glosátoři mají neustálé žně, neboť denně se odehrávají různá svinstva, jako svévolná cesta Zemanových neprověřených slouhů Mynáře, Nejedlého a Tvrdíka do čínského epicentra virové pandémie, nebo neskutečná další drzá sprostota, s níž označil estébácký premiér Andrej Babiš po ostudě v Bruselu europoslance Tomáše Zdechovského a Mikuláše Peksu za vlastizrádce. Takže je stále o čem psát,
     Chtěl jsem naopak vyjádřit nadmíru libé pocity ze včerejší demonstrace Milionu chvilek na Staroměstském náměstí, při níž byli účastníci akce dle kágébáků z Valentových, Voráčkových, Holoubkových, Hroníkových, Panenkových Parlamentních listů Sorosem či kým prý bohatě zaplaceni za to, aby se na sebe usmívali,podávali si upřímně ruce a tak vůbec.
    Jinak pěkný víkend mi však pokazila trapná porážka Slavie na Slovácku a smutná zvěst o úmrtí  Jana Vyčítala,muže spousty profesí. Poprvé jsem se s jeho jménem setkal za Pražského jara v roce 1968,kdy do Dikobrazu kreslil trefné protistátní vtipy,načež s ním po srpnové okupaci zametli. Když jsem později začal psát o muzice, opožděně jsem objevil trampskou kapelu Greenhorns, za normalizace přejmenovanou na Zelenáče, kterou spoluzakládal. I když české kopie americké country opravdu dvakrát nemusím,tahle se vymykala Honzovým ráčkujícím zpěvem i jeho bystrými texty,které zlidověly nejen u táboráků jako Oranžový expres nebo Bízko Little Big Hornu.
    Časem jsme se skamarádii,vypili spolu nejednu sklenku a i když znal mé odmítavé názory na jeho nesoudné kýče typu Tenkrát v šedesátom osmom nebo na strašidelný duet s bývalou ministryní obrany Vlastou Parkanovou na podporu amerického radaru, velkoryse mávl rukou a pravil.“Ty vole, piš si o mně,co chceš.“ Což tímto činím s dodatkem,že odešel záhy po Petaru Introvičovi další nenahraditelný člověk z branže.
J. R. 2. 3. 2020

První slovo 107

K tomu jejich Vítěznému únoru
 
Dozajista se shodneme, že zítřejší datum patří k nejostudnějším výročím naší historie. Koná se spousta nejrůznějších bohulibých vzpomínkových akcí, namátkou Pražský akademický klub 48 pořádá připomenutí tehdejšího pochodu studentů na Hrad, dnes se též připomnělo sedmdesát let od umučení pátera Josefa Toufara komunisty zapálením svíček a mší v kostele svatého Michaela Archanděla nebo setkáním u  pomníku na Újezdě atd.Gottwaldovi pohrobci v čele s estébáckým předsedou KSČM Vojěchem Filipem ovšem neztrácejí drzost a naposledy se jim v rudých mozcích zachtělo zrušit lustrační zákon.Tůdle! Naopak by se měl ještě zpřísnit i na členy vlády, aby tam nedřepěli donašeči a agenti rozvědek typu Babiše nebo Lubomíra Metnara, estébáka z Pohotovostního pluku.
    Abych pochmurný 25.únor trochu odlehčil. Víte, že se v tento jeden den před sedmasedmdesáti lety narodil George Harrison a bývalý politik Pavel Dostál? A hlavně před čtyřiaosmdesáti lety můj celoživotní zásadní guru, hudební kritik Jiří Černý, čímž mu tímto gratuluju! Za bolševika mě Melodie chtěla pozlobit a poslala referovat o neslavném Festivalu politické písně do Sokolova. Dodnes si stojím za tím, co jsem tehdy mohl napsat o upachtěných pokusech mnoha zapomenutých muzikantů zalíbit se režimu tzv. angažovaností.
     A proč to vlastně píšu. Jirka měl narozky,já mu hledal dárek a při exkurzi do jakési porcelánky jsem objevil krásně zdobený talíř s Klementem Gottwaldem. Mohl se z něj zbláznit a doufám, že ho má ještě schovanej!
J. R. 24. 2. 2020

První slovo 106
 
Past v pasti
 
Byl jsem hodně zvědav na nový televizní film Past, který měl včera premiéru na ĆT. Jistě víte, že se zabývá trudnými osudy Jiřiny Štěpničkové, kterou estébáci vylákali do fiktivní emigrace a pak ji vláčeli po kriminálech a dlouho znemožnili hrát. Bohužel, autor scénáře a režisér Viktor Polesný téma totálně pohřbil. Z málem antického dramatu učinil stereotypní klišovitou přehlídku jejích výslechů, do toho tklivý motiv malého synáčka, taktéž režimem honěného do dětských domovech, loutkové pohledy do divadelního zákulisí tehdejšího vinohradského Divadla československé armády, k tomu nezbytná přehlídka odporných estébáckých vyšetřovatelů…co jsme se asi tak dozvěděli nového? Vždy výborná Zuzana Stivínová v hlavní roli dělala,co mohla, ale zbyla žel jen setrvale plačtivá maska.Připomenutí všech tehdejších bolševických svinstev je jistě záslužné, ale příště prosím originálněji.
    Nějaký Troška by měl třeba natočit Kameňáka 6 o tom, jak estébáci v parlamentu chtějí zrušit lustrační zákon a velí jim komoušský agent Vojtěch Filip. Naopak, opozice by se aspoń měla pokusit o jeho přitvrzení i pro členy vlády a kreatury typu předlistopadového lampasáka Milana Ferance nebo esenbácké mlátičky Lubomíra Metnara o Andrejovi už vůbec nemluvě. A všechny by je výborně zahrál Donutil nebo Kaiser s Lábusem.
17. 2. 2020

První slovo 105

End dý Áskr gous tů…
 
Ceremoniál udílení Oscarů mě provází snad polovinu života. Dlouhá léta jsme je komentovali s vždy dokonale připravenou Danou Hábovou pro různé televize, jednu dobu jsme kvůli tomu dokonce létali do Budapešti,kde byla evropská centrála HBO. A zažili jsme tam i sněhovou bouři,kam se hrabe Sabine. Pak nás vystřídala dvojice gymnaziálních šprýmařů Tomáš Baldýnský a František Fuka,ten,který sice dělá výborné tituky, ale vymyslel novou kategorii Oscar za mejkap. 
     Jednu dobu přenosy uvádělo kino Světozor, pak nic, až včera bohulibý oscarový večer připravil klub FAMU. Šel jsem mezi mladé filmaře, ale bylo narváno a žádná volná židle, tak jsem prchnul k domácím sociálním sítím, ale žádný live stream nefungoval, ani iVysílání v neschopné České televizi, takže jsem se čerstvé výsledky dozvěděl z agentur. A na výsledky od lenivých lemplů z iDNES abych čekal do Velikonoc, Spáčilová či který klenot, nebyl schopen do pěti zveřejnit vítěze. Dopadlo to nakonec podle očekávání, mí favorité jako Králíček JoJo či Parazit vesměs vyhráli, dalo se čekat, že soucitná Akademie dá konečně sošku věčnému čekateli Bradu Pittovi za výtečný výkon v Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu.
    No a co, že naši dva zástupci včetně animované Dcery Darii Kaščievové neuspěli? Důležité je, že se vůbec do užší nominace dostaly. Naopak by se měla chytit za nos naše slovutná filmová Akademie, která neúnavně na Oscary vysílá snímky, které nemají šanci uspět, viz domácím PR vyhoněné Nabarvené ptáče.
J. R. 10. 2. 2020

První slovo 104

Hele, Fantazie!
 
S jistou nelibostí nesu, že mě pořád někdo nálepkuje jako hudebního kritika, třebaže jsem recenzi jako takovou už dávno nenapsal. Glosuju i sem o všem možném, o politice, o knížkách, o filmech a vlastně nejčastěji teď o divadle. Však jsem ho hodnotil vlastně odjakživa, do Melodie nebo do Scény a měl jsem štěstí, že jsem spatřil všechna vynikající představení HaDivadla, Provázku, Cimrmanů nebo třeba semaforské Kytice.
    Možná jsem stařecky nesoudný, ale proud vynikajících zážitků z jevišť nevysychá. Stalo se mi po dlouhé době jen dvakrát, že jsem o přestávce zbaběle prchnul z jistých nesnesitelných blábolů ve Stavovském divadle nebo Na Vinohradech. Naopak mě snad nikdy nezklame A Studio Rubín, Studio Hrdinů nebo Divadlo v Řeznické, kde jsem včera dohnal skvělou inscenaci Lukáše Pečenky z pera Marka St.Germaina Scott a Hem o složitém vztahu Scotta Fitzgeralda a Ernesta Hemingwaye. Nejsem doufám pedofil, ale taky mě hodně baví objevovat mladé nesmírně talentované herce, o nichž se zatím moc neví. Takže jsem si připsal na seznam těch pozoruhodných slibných Jaromíra Noska, Michala Slaného a Jitku Ježkovou.
     Baví mě žánr ať filmového či divadelního muzikálu, přiznám, že k mým nejoblíbenějším dílům patří Mary Poppins, Oliver!, All That Jazz, Hair nebo naposledy fascinující La La Land. Stačí vlastně málo, aby do sebe zaklapla režie, libreto, hudba, choreografie a dokonalé pěvecké výkony všech protagonistů. Z těchto důvodů jsem bezvýhradně nadšen ze sobotní premiéry Elefantazie Davida Drábka, Darka Krále a Tomáše Belka Elefantazie, kde se to všechno naprosto ideálně sešlo. Nemá cenu vyjmenovávat celý skvělý tým, ale musím zmínit aspoň Tomáše Kluse a mého dalšího velkého favorita Tomáše Havlínka v roli Sloního muže. Davidové a Janečkové, s Vašimi trapnými Kleopatrami, Matou Hari, Dětmi ráje, Fantomem opery a Bídníky, jděte k Drábkovi do učení!
J. R. 3. 2. 2020

První slovo 103

Heil Králíček Jojo, Fany a Lábus
 
Sešlo se teď v kinech pár výborných filmů, které se dívají na traumata nacismu a komunismu dětskýma očima. Zapomeňte na Nabarvené ptáče. Právem šesti oscarovými nominacemi je obdařen snímek novozélandského režiséra Taiky Waititiho Králíček JoJo, v němž desetiletý hoch vstupuje do tábora Hitlerjugend a vynořuje se mu postava rádce samotného Adolfa Hitlera (hraje ho bravurně pan režisér). Žije s matkou, v bravurním podání Scarlett jJohanssonové, která však doslova doma schovává Žida, totiž Židovku ve skříni. Jak to asi může dopadnout?
    Ještě víc mě nadchnulo animované koprodukční dílo s českou stopou Matthiase Bruhna a Ralfa Kukuly. které distribuční firma Pilot uvádí pod nešikovným názvem Fany a pes. Dvanáctiletá dívka se v Lipsku stará o pejska Sputnika kamarádky, která odjela s rodiči na dovolenou do Maďarska. Jenže ouha, je podzim roku 1989 a oni utečou do západního Německa a holčička má jediný cíl, vrátit ho. Pád berlínské zdi je natočen tak emotivně silně, že jsem bojoval se slzami. Je výborné,že na projekci v kině Evald byla spousta dětí, takhle si představuju občanskou výchovu.
    Včera se dožil sedmdesátky Jiří Lábus, kterého zná taky každé malé dítě. Známe se dlouhá léta, trpce jsem nesl jeho roli narkomana, který unáší letadlo v ohavných Třiceti případech majora Zemana, jenže Jirka se pak očistil omluvou členům Plastic People, kteří měli být předobrazem a v roce 1989 podepsal jak petici za propuštění Václava Havla, tak Několik vět, které jsem mu přinesl do šatny Ypsilonky za velké nelibosti komunistického principála Jana Schmida. Máme spolu nepřeberně příhod a historek a mě se snad nejvíc líbí ta, jak ho v divadle marně lákali ke vstupu do KSČ, Ráno našel na kuchyňském stole vzkaz od maminky: „jJirko, kup mlíko, rohlíky a vstup do tý strany!“ Tak vše nej, milý nestraníku!
J. R. 27. 1. 2020

První slovo 102
 
O vejprtské tragédii
 
Do prostředí autistů a všelijak mentálně postižených jsem proniknul před pěti lety, když mě prezidenti filmového festivalu Patrik Henel a David Sychra požádali, abych se stal porotcem této nesmírně bohulibé
akce. Jednak jsem měl výborné parťáky jako zvěčnělou Táňu Fischerovou, skvělou garantku Terezu Voříškovou, Evu Holubovou, Igora Bareše, nebo Michala Suchánka, snímky byly vesměs pozoruhodné, ať  pocházely z Domova bez zámků z Tuchořic, Domova Mladá Milovice, brněnských Velvet a sdružení Práh či z bohumínského centra Sociálních služeb a Domova pod hradem Žampach.
     Nejlepší a nejdojemnější byly ovšem mejdany po vyhlášení cen, které vtipně uváděl Vojtěch Kotek, Seznámil jsem na nich se spoustou neuvěřitelně sympatických a špatně placených sociálních pracovnic, asistentek a zdravotních sester z ústavů.Ale hlavně s božími blázínky neposkvrněné mysli, obětavými, láskyplnými, důvěřivými bytostmi. S neúnavným tanečníkem Markem jsme si na parketu zatrsali na Beatles a s vozíčkářem Toníkem zazpívali We Are The Champions. Nesdělitelné pocity. Žel, loni do poroty zasedl jistý nejmenovaný politický trpaslík z ANO, tak jsem se nerad porotcovství vzdal.
    Střih. Kudy chodím, tudy chválím úžasný francouzský film Výjimeční, v němž Vincent Cassel hraje šéfa soukromé kliniky pro duševně nemocnou mládež, kterou státní zařízení nechtějí, a bojuje s ministerstvem zdravotnictví o přežití. A do toho nedělní tragédie ve Vejprtech s osmi udušenými pacienty. V Čechách se vždycky musí stát nějaký takový průšvih, aby se něco jako začalo dít. Je naoko pěkné, že na místo neštěstí hned přispěchal premiér Babiš s ministrem resortu Vojtěchem, ale jak se dosud zajímali o bezpečnostní a sociální poměry v takových léčebnách? Typické krokodýlí slzy. A zajisté soustrast pozůstalým.
J. R. 20. 1. 2020

První slovo 101

O skvělé líhni mladých divadelnic

Jen co jsem dopil šampaňské na zdraví paní doktorky UrVálkové (hodně jí pomohl anoistický blb Milan Feranec, neznámo proč místopředseda sněmovního rozpočtového výboru, který ji podpořil, protože prý zná výsledky její práce. Jasně, s Urválkem) vytanulo mi úplně jiné téma. Dodatečně jsem spatřil v Divadle v Řeznické komedii Sejdeme se pod vocasem aneb jak jsme tu žili, která skvěle reflektuje normalizaci a dokonce se výsostně parodicky vrací k setkání Vladimíra Iljiče s Naděždou Krupskou. Copak autorku Vlastu Žehrovou znám léta, ale naprostým zjevením pro mně byla zářící Henrieta Hornáčková (35) v bravurním herecko-tanečním výkonu. Jaká to náhoda. V pátek jsem navštívil v A studiu Rubín premiéru inscenace DIY:po tátovi, adaptaci prózy Jana Balabána, v níž se dvě sestry setkávají v bytě po zemřelém otci, řeší, co to bylo vlastně za člověka a do toho vpadne nevlastní bratr. Výborné kreace Krystýny Frejové (48), která si vysloveně libuje v excentrických polohách, a Halky Třešňákové (47). Ale pozor, jde o text režisérky Dagmar Radové (32), a umělecké vedoucí scény, režírovaný polskou režirérkou Ewou Zembok (37) v dramaturgii režisérky Lucie Ferenzové (38). Mám to jasné. Nejsilnější zážitky mi dnes v hledišti poskytují především četné mladé, velice talentované divadelnice, a to bych nerad zapomněl na Zuzanu Stivínovou (46), Natálii Řehořovou (30) nebo Marii Jansovou (38). Ano, soudruzi a soudružky, konečně zase platí, mládí vpřed!J. R. 13. 1. 2020

První slovo C = 100!

Tříkrálový vyšší princip mravní

Tak se nám ten nový rok 2020 rozjel pěkně zostra a jen za první lednový týden se už přihodila spousta pozoruhodných věcí. Největší domácí událostí je zajisté konstatování premiéra Babiše po společném obědě v Lánech s prezidentem,že přibral šest kilo a je pyšný na to,že se mu vrátila druhá brada. V závažné informaci o zdravotním stavu hlavy státu a vrchního velitele našich vojsk mi pouze chyběla zpráva, jestli ještě používá pampersky.     Nenašel jsem příhodnější komentář k pátečnímu zlikvidování iránského generála Kásima Sulejmáního, než slavnou větu z Krejčíkovy adaptace Drdovy povídky, v níž starý latinář v podání Františka Smolíka po atentátu na Heydricha před studenty směle praví: “ Z hlediska vyššího principu mravního,vražda na tyranu není zločinem.“ A jakoby náhodou jakýsi zbabělý anonymní kretén počmáral brněnskou muslimskou mešitu výhružnými protiislámskými nápisy. Neviděli jste tam někde poblíž Konvičku nebo Okamuru?     Do nekonečné hitparády nejnehoráznějších výroků rázně vstoupil po silvestrovském ohńostroji ódéesácký radní pro školství z Prahy 4 Jaroslav Míth,který se hanebně vyjádřil k uhynutí sedmi labutí u Vltavy: „Pokud se jim nelíbí ohńostroje, ať táhnou na rybník. Město bylo pro lidi a labutě se k nám vetřeli (píše negramot, který má problémy s gramatikou.“ Aneb další vzorek náhle se vyloupnuvšího nýmanda z ODS. Pokud by je chtěl někdo volit, a´t táhne třeba k Máchovu jezeru.
J. R. 6. 1. 2020

První slovo – poslední v roce 2019 – rok motýle
 
Při hodnocení právě končícího roku 2019 se mi hlavou honí spousta zážitků a dojmů, Babišovy motýle hadr. Nejdřív ty skvělé, jako byly všechny akce Milionu chvilek pro demokracii, při nichž jsem poznal spoustu výborných, obětavých lidí a radoval se, že je potřeba neustále bedlivě sledovat, jak si počínají i přímo zvolení politici ve funkcích, což dokázali demonstranti po celé zemi. A ovšemže důstojné vzpomínky na výročí 17. listopadu a událostí s ním spojených, naposledy včera zvolení Václava Havla prezidentem. Nesmím zapomenout na báječný rok mé drahé Slavie a na plno výborných filmů, divadel, knížek a koncertů, o kterých jsem tu průběžně psal.

A abych byl práv zlovolné pověsti, teď bilanci překlopím k největším svinstvům, která jsme letos zažili. Vší drzosti kraluje vlastizrádný proruský hajzl Jiří Vyvadil, který pár hodin po smrti Táni Fischerové ji označil za nenávistnou havlistku. A že bylo řevu Parlamentních listů, když se v rámci smrti Karla Gotta toliko věcně připomněl jeho ostudný projev při Antichartě. O nekonečných lžích komoušů Filipa a Grospiče nemám znovu žaludek psát. Pakliže Miloš Zeman doporučuje Gretě Thunbergové. aby se vrátila do školy a učila se, je záhodno zeptat se, jak si vede při údajných londýnských studiích jeho Kačenka a co má za titul. Asi Miss pornovečírků.

     Kdyby jen skvělá Táňa. Opět to byl dlouhý bolestný průvod za zesnulými kamarády, od Miloše Fikejze, Daniela Nekonečného, Radomila Uhlíře, Jiřího Pechy, Jitky Šuranské, Jana Schmidta, po Stanislava Milotu a Vlastu Chramostovou. V tomto rozpoložení mě napadá zoufale úpěnlivé PF 2020. Přežijte ve zdraví nový rok a věřte v boží mlýny.

J. R. 30. 12. 2019