Poznámky k režijnímu stylu Ladislava Smoljaka

V historické tradici české režie existují dvě základní linie. Už od prvního desetiletí minulého století, tedy od chvíle, kdy se režie emancipovala jako řídící komponent divadelní inscenace, vidíme už u „otců zakladatelů“ u kolébky moderní české režie stát dvě protikladné osobnosti. Na jedné straně laskavý harmonizátor všech divadelních složek Jaroslav Kvapil, s jeho pokornou úctou k textu (i k podtextu) a především k herci, jenž byl alfou i omegou jeho vize divadla. A vedle něj nelze přehlédnout rabiátskou postavu protikladnou, řekněme disharmonickou, jež se etablovala zčásti i v odporu k prvnímu typu – totiž K.H.Hilara. Jeho razantní režisérské gesto, deformující text i herce k obrazu svému, bylo vždy tím prvním, co „udeřilo“ diváka přes oči (i uši). Inscenace musely vždy nést výraznou pečeť jeho vize, s imponující energií a invencí „mocně vržené“ na jeviště. Hilarův typus měl a dodnes má řadu znamenitých pokračovatelů (Alfréd Radok, Petr Lébl, Potužil, Morávek, Nebeský, Mikulášek, Frič, Hába aj.). Ale i kvapilovský typ, který má rovněž svou vyhraněnou básnickou představu, svůj originální „koncept“ divadla, realizující se ovšem takřka výhradně skrze herce, měl a má řadu následovníků (zčásti Jiří Frejka a Otomar Krejča, určitě Karel Dostal, Evald Schorm, Štěpán Pácl, Jiří Menzel a všichni kmenoví režiséři Činoherního klubu a dnes třeba i ostravské Arény v čele s Ivanem Krejčím). U těchto osobností bývá invence a poetika režiséra, řečeno s Nezvalem, „skrytá jako vůně v růži“ – je beze zbytku „rozpuštěna“ v hereckých výkonech.

Domnívám se, že typickým „nenápadným“ – ale pro dílo naprosto nezbytným a nezastupitelným – režisérem tohoto druhého typu, byť působícím takřka výhradně na malé scéně, je spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana a od Hospody na mýtince (1968) kmenový režisér všech inscenací Ladislav Smoljak. To on od prvotní volné, jazzové „text-apeppealovosti“ (Jiří Šebánek, Helena Philippová, kteří ne náhodou po konfliktech se Smoljakem odešli od základní skupiny do paralelního Salónu Cimrman) posunul cimrmanovskou poetiku k dodnes platnému, originálnímu jevištnímu stylu. A do něj pevně „zaklel“ soubor, bez ohledu na jeho měnící se osazenstvo. Smoljak nebyl jen nějaký zbytný aranžér příchodů zleva / zprava, přesně naopak! Měl svůj pevně promyšlený koncept, který uměl zformovat i teoreticky: jeho programem bylo herecké podehrávání. Herec nemluví a „nehraje“, „nepronáší“, ale „přednáší“. A to nejen na úvodním semináři, ale i později v aktovce, „v roli“. Základním jazykovým modem je tu způsob oznamovací (nikoli rozkazovací nebo tázací). Herec mluví nevzrušivým, oznamovacím způsobem, spoří gestem i pohybem, intonuje a gestikuluje stroze, věcně, střízlivě až prkenně, beze stopy „dohrávání“ či nedejbože „přehrávání“. Hraje jakoby bez prožitku a jakýchkoli jiných emocí, než je emoce jediná, elementární a o to víc vášnivá: bezmezná, nekritická a vlastně až dojemná láska k předmětu bádání, jímž je Mistrovo dílo. Podstatné není psychologicky pravděpodobné „hraní“, nýbrž výhradně vnější, ochotnicky zapálené „demonstrování“ tématu, ideje, postavy, situace, celé hry, jíž oddaně slouží (a plamenně polemizují s Mistrovými protivníky). Vedlejším efektem takového důkladně promyšleného ne-hraní, efektem, jehož dosah zapáleným vědátorům až do konce zcela uniká, je všudypřítomná parodie. Cimrtmanovská aktovka budiž tedy hrána jako jakési zcela vážně míněné prodloužení semináře. Prodloužení jen pro větší názornost opatřené kostýmy a (ochotnicky doslovnou, polopatistickou) scénografií, popř.zpěvem a hudbou. To byl Smoljakův estetický klíč: „Jako přednášející se uvolíme předvést tu nebo onu Cimrmanovu hru. Ale pořád zůstáváme těmi učiteli, kteří se jen snížili k tomu, že zahrají postavy nebo zazpívají v operetě. V tom je náš herecký styl čistý…“ (Divadelní noviny 14/1998).

Bez tohoto základního režijního konceptu, který vtělil už v prvé sezóně DJC 1967/68 do základu cimrmanovské jevištní poetiky právě Ladislav Smoljak (naplňoval jej pro soubor instruktivně a inspirativně nejen jako režisér, ale i jako typický cirmanovský ne-herec), by myslím těžko mohl tento model divadla tak úspěšně až zázračně fungovat v českém prostředí více než půlstoletí.

 

Prof. PhDr.Vladimír Just CSc.