Ve své úvaze, kterou čtrnáctideník Divadelní noviny otiskl v posledním vydání, pan prof. JUDr. Jiří Srstka, ředitel kolektivního správce DILIA, píše:

„Médii probleskla zpráva, že Filip Smoljak neuspěl se žalobou ohledně uznání autorských práv svého otce na režijní pojetí her Divadla Járy Cimrmana.“

 

K tomu bych si dovolil uvést pár upřesňujících faktů. Žalobou jsem se nedomáhal uznání autorských práv svého otce na „režijní pojetí“, a tudíž jsem s ní ani nemohl neuspět. Nejedná se však o jednu žalobu, ale v současnosti probíhá celá řada soudních řízení a zpravidla jde o nezaplacené tantiémy. Dosud se neprojednávalo určení autorství, o kterém pravděpodobně mluví ředitel DILIA a které z nějakých podivných důvodů nazývá „režijním pojetím“ připomínajícím spíš umělecký výkon. Přitom v rámci kolektivní správy DILIA běžně označuje výsledek tvůrčí práce divadelního režiséra jako „divadelní koncepci“ a tato práva pak spravuje jako autorská práva a na jejich základě rozděluje tzv. náhradní odměny. Pokud by se jednalo o práva výkonného umělce a nikoliv autorská práva, nemohla by je DILIA spravovat ani vyplácet, neboť u výkonných umělců tak činí výhradně společnost Intergram.

 

Je pravda, že jeden ze soudů (královéhradecký) moje nároky na jednotky tisíc korun za užití práv mého otce zamítl. V tomto zcela ojedinělém případě je však podávána ústavní stížnost. Navíc zde dosud nebylo vypracováno zdůvodnění rozsudku. Je tedy velice zvláštní, že pan ředitel agentury DILIA přesně ví, že šlo o „neuznání autorských práv k režijnímu pojetí“, o čemž se v žalobě, ani v rozsudku vůbec nemluví. Chce snad náš nejmocnější kolektivní správce v oblasti autorských práv na divadle panu soudci s odůvodněním rozsudku terminologicky pomoci? To by asi nebyl dobrý nápad, neboť v otázce práv divadelního režiséra se DILIA chová zcela schizofrenně. Jednou jsou to pro ni práva autorská, jindy zase práva výkonného umělce. Jak píše ve svém textu, pan ředitel také razí teorii, že by měly být smluvně ošetřeny oba druhy těchto práv a ve svých přednáškách pro studenty tvrdí, že záleží na tom, jak se režisér chová, zda rutinně, či tvořivě. Nejspíš by bylo žádoucí, aby o tom, co je a co není autorské dílo rozhodovala výhradně DILIA.

 

Jiné soudy, například v Praze nebo v Olomouci v prvním nepravomocném kroku moje nároky uznaly, a to ve výši několika desítek tisíc korun. Další krajské soudy budou ve standardním soudním řízení, do kterého by neměl žádný odborník zvenčí svým poučováním zasahovat, teprve projednávat a výsledek nelze předjímat. Je tedy předčasné tvrdit, že jsem u soudu neuspěl v dokonavém tvaru toho slova a že to ani nemohlo dopadnout jinak. Vše naopak nasvědčuje tomu, že problematika práv Ladislava Smoljaka se již brzy spravedlivě rozplete.

 

Pan ředitel zmiňuje také judikát vrchního soudu v Praze, který říká že „divadelní režie není autorským dílem, nýbrž uměleckým výkonem.“ Tento judikát, o který se v pozoruhodné shodě opírají všechny žalované podnikatelské subjekty, není z roku 2002, ale z roku 2001, přesněji ze dne 19. 11. 2001. Jistě, jedná se o malou zmatenost pana profesora, ale na na jiných místech textu prohlašuje i ryzí nepravdy.

K judikátu je potřeba dodat, že se jedná o zcela jiný případ a posuzování se odehrávalo v kontextu dnes již zrušeného autorského zákona. Posouzení v kontextu autorského práva vycházejícího z mezinárodních smluv, například Bernské úmluvy, kterou je třeba respektovat, pak v tomto rozhodnutí chybí úplně.

 

Dalším záhadným výrokem pana ředitele DILIA je toto:

„Historicky vzato je divadelní režisér v posloupnosti autorských zákonů vnímán jako výkonný umělec již několik desítek let.“

DILIA jako organizace s komunistickou minulostí by o tom mohla něco vědět, to je pravda. Já zase jako syn režiséra Ladislava Smoljaka moc dobře vím, jaká byla za poslední desetiletí právní praxe, protože jsem ji prožíval a vnímal společně s tátou. Otec totiž nebyl pouze režisérem Divadla Járy Cimrmana, ale režíroval též na jiných místech, například v Semaforu nebo na prknech Divadla ABC. Tam se dochovala „Smlouva o provedení a užití uměleckého díla z roku 1977“ mezi Městskými divadly pražskými a Ladislavem Smoljakem, která se odkazuje na autorský zákon z roku 1965 a praví: „Uměleckým dílem ve smyslu této smlouvy je režie hry Hrachová polévka z pytlíku, kterou provede Ladislav Smoljak.“

 

Další a další smlouvy o vytvoření autorského díla podepisovaly s mým otcem jako režisérem nejen instituce tehdejšího Československa, ale též provozovatelé divadel po roce 1989 a taktéž producenti po nové úpravě zákona z roku 2000. A vždy šlo o dílo, nikoliv o výkon. Nelze tedy tvrdit, že divadelní režisér je vnímán jako výkonný umělec již několik desítek let. Opak je pravdou.

Ostatně v textu autorského zákona platného od roku 1965 do 90. let režiséra ve výčtu výkonných umělců rozhodně nenajdeme. To už není jen drobná zmatenost, ale úmyslný profesorův faul. Pan ředitel je totiž právník a autorské právo u divadla také vyučuje na pražské DAMU. Měl by tedy vědět, co říká a soudě z dalších částí jeho textu je patrno že povětšinou skutečně ví, co říká. Jen se to dosti často mění podle toho, komu chce v obchodně právních vztazích pomoci a komu nikoliv.

 

Není bez zajímavosti, že při jednom ze soudních řízení ingerovala ve prospěch protistrany, aniž by byla účastníkem řízení, jedna známá pražská advokátní kancelář, s kterou pan ředitel JUDr. Jiří Srstka velmi úzce spolupracuje již řadu let. Tato advokátní kancelář dokonce zastupuje Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, které autorská práva mého otce užívá (podle mého názoru neoprávněně) nejvíce a s kterým právě bojuji u Městského soudu v Praze, kde skutečně půjde též o určení autorství. Podle tvrzení pana ředitele z článku v Divadelních novinách lze usuzovat, na čí straně jeho DILIA stojí. Zda je to na straně práva autorů, anebo deliktních provozovatelů jejich děl.

 

Soud tedy nemohl rozhodnout jinak? Pane řediteli, tady něco nesedí….

 

Filip Smoljak 9. 4. 2018