Veřejně se přiznávám ke svým nemravným příjmům. Vím, že nejsem sám, kdo má v této zemi potíže s čistotou svých příjmů, ale patrně jsem teď jediný, kdo se sám veřejně udává.

Věc se má tak… Všechno začalo tím, že jsem se narodil na správném místě správnému otci. A vygradovalo to, když nás před lety táta navždy opustil a já se stal držitelem části jeho autorských práv.

A protože táta byl oficiálně uznaným spoluautorem díla Járy Cimrmana, jakožto dědicovi mně z Cimrmana plynou odměny, a to zcela nemravné!

Ptáte se proč nemravné? Odpověď je nasnadě. Kdo to kdy viděl, aby byly tantiémy vypláceny z užití díla autora, který je již více než 70 let po smrti? A v případě Járy dokonce více než 100 let?

Ale věc není tak prostá. Česká legislativa totiž neumožňuje, aby byl neexistující autor uznán za majitele práv, ani to, aby byl prohlášen za mrtvého, ani aby se svých majetkových práv mohl neexistující autor vědomě vzdát. Naštěstí však v naší zemi platí několik geniálních ustanovení autorského zákona č. 121/2000 Sb., kterým se říká výjimky. Navrhuji proto všem právnickým esům naší země specializujícím se na tuto perlu mezi zákony pár hypotetických možností, jak vyčistit moje špinavé svědomí, abych mohl v noci zase v klidu spát. A diváci nemuseli za zveřejňování Cimrmanova díla platit.

1/ Mohli bychom dílo neexistujícího Járy Cimrmana v duchu jeho filosofie externismu prohlásit za něco jako náboženství a jako takové pokládat za výjimku z autorského zákona dle § 35 , odst. 1, v kterém se praví: „Do práva autorského nezasahuje ten, kdo nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při občanských či náboženských obřadech (…)“. V takovém případě by se v Divadle Járy Cimrmana pochopitelně nevybíralo vstupné, podobně jako při mnoha jiných náboženských obřadech.

2/ Nebo zkusme dle Cimrmanova postoje k neherectví každé Cimrmanovo představení označit za školní, neboť neherci se vlastně celý život hrát teprve učí, a představení udělit výjimku dle téhož paragrafu, odst. 2: „(…) kdo užije dílo při školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy (…)“. Nezapomínejme, že někteří herci DJC, včetně samotného spoluautora pana Zdeňka Svěráka, jsou navíc bývalí učitelé. Tudíž by se toto ustanovení dalo použít hned dvakrát a diváci by pak cenu vstupenky u pokladny neplatili, nýbrž inkasovali.

3/ Nebo se dívejme na divákův mozek jako na svého druhu počítač. Má svou operační a dlouhodobou paměť, lze si v něm občas něco promítnout atd. Divákův mozek je tedy určitý přístroj. A Cimrmanovo dílo má, intelektuálně ozdravný charakter a lze ho pokládat za určitý druh opravy mozku. Pak bychom mohli vycházet z ustanovení § 30b: „Do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije dílo v souvislosti s předvedením či opravou přístroje zákazníkovi v rozsahu k tomu nezbytném.” Důležité je slovní spojení „opravou přístroje v rozsahu nezbytném”. U řady diváků je nezbytná oprava rozsahu celovečerního, proto by mohli na svém mozkovém přístroji sledovat každé večerní představení grátis.

Kdyby ani jedna z výjimek neprošla, pak konstatuji, že podle nejnovějších výzkumů je prakticky každý obyvalel České republiky něčím zdravotně postižen. Pokud není postižen tělesně, smyslově ani mentálně, pak má zcela jistě nějakou poruchu osobnosti. Zkrátka, na každého se něco najde, že? V souladu s duchem § 38, odst. 1a autorského zákona pak můžeme být všichni v klídku a pohodičce, neboť pro potřeby zdravotně postižených lze Cimrmanovo dílo rozmnožovat a sdělovat zcela bezplatně.

Takže Vám, milí diváci, ze srdce přeji příjemnou zábavu s Cimrmanem a já se jdu konečně živit poctivou prací.

Filip Smoljak