CTÍM OTCE I MATKU, V TOM NEZNÁM BRATRA

Spravedlnost zvítězí

Filip Smoljak

Spravedlnost zvítězí

Filip Smoljak

Jak okrást mrtvého Smoljaka?

Po smrti divadelního a filmového režiéra, scénáristy a herce Ladislava Smoljaka se na něj sesypali kobylky, pijavice a paraziti, nebo chcete-li producenti, advokáti a tzv. správci práv. Co jsou to paraziti nebo producenti, nejspíš všichni dobře vědí. Kdo jsou to ale ti „správci práv“?

Jsou to lidé a firmy, které trpí pocitem nadřazenosti, přebytkem moci a bohatství. Disponují sociálními statusy, které jim dávají nejen právo nedotknutelnosti a možnosti říct jakoukoliv lež dobře oblečenou za pravdu. Jejich bílý límeček s motýlkem pod krkem jim dává také legitimaci vydírat, utiskovat a podvádět kohokoliv, kdo se nemůže dostatečně bránit. Slabé nebo mrtvé.

Hned první den po pohřbu Ladislava Smoljaka začaly vznikat záhadné smlouvy o zastupování, zprostředkování nebo licenční smlouvy, které operují s vůlí Ladislava Smoljaka rozdávat svůj majetek hmotný, nehmotný i vlastní tvůrčí dílo. Kdo se proti tomu ohradil, byl okamžitě zesměšňován, medializován a přirovnáván k Babišovi (via Erik Tabery, šéfredaktor Respektu), nebo označen za osobu choré mysli, nesvéprávnou, případně zlostnou, mstivou atd. (via Zdeněk Svěrák v Respektu). A především za osobu minorotní! V tom totiž tkví podstata povýšené osobnosti. Vzhledem k její nadřazenosti je totiž každý jiný člověk minoritní bez ohledu na ústavní klíč naší soudobé civilizace: „Všichni jsme svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“ To ovšem mezi parazity neplatí. Někteří parazité jsou si totiž rovnější.

Tak se stalo, že byly ze Smoljakovy pozůstalosti ukradeny hmotné statky umělecké i osobní, unikátní cennosti obrovské hodnoty, které on sám zdědil po svých předcích, nebo je spoluvlastnil. Jak se to mohlo stát? Mohlo se to stát jedině tak, že jako první zmizela z pozůstalosti Smoljakova poslední vůle, jeho osobní zápisky a korespondence, která odkrývá tolik faulů, podvodů a zločinů, že by měla být součástí kriminologické učebnice.

S veškerým divadelním fundusem, tedy scénickými dekoracemi, rekvizitami, kostými, jevištními doplňky a dalšími artefakty, na jejichž pořízení se Ladislav Smoljak podílel svými penězi vůbec nejvýznamněji, disponují výhradně parazité, resp. manažeři a producenti velkých umělců. Nic z toho se v dědictví neobjevilo.

Zmizely také Smoljakovy rukopisy, umělecké výtvory a veškeré právní a finanční dokumenty, to jest smlouvy, faktury, výpisy z účtů…

Stalo se ale i to, že zmizela některá Smoljakova autorská práva. Vychytralostí advokátů (a o České republice je dobře známo, že má velmi chytré advokáty) a státních úředníků došlo k vypořádání pouze autorských práv, nikoliv dalších práv souvisejících s právy autorskými (práva výkonných umělců, výrobců záznamu aj.), a to pouze některých autorských práv. Smoljakova autorská práva k dílu divadelnímu popírají nejen výše zmínění paraziti a správci práv, ale také česká exekutiva (via Ministerstvo kultury, kde jsou zástupci parazitů přímo zaměstnáni) a justice (o České republice je známo, že její nustice je jedna z nejpozoruhodnějších na světě – via předseda ÚS Pavel Rychetský).

A ta práva, která byla skutečně zděděna čtyřmi potomky Ladislava Smolajka? I ta je potřeba ukrást. Proto vychytralí Vykukové, Vyjebánci a Vyskočilové vymysleli způsob, jak to provést. Prostě je nuceně s pomocí represivních orgánů převedeme na nás nadřazené a nedotknutelné.

Cože, děti? Co říkáte? Že to nejde? Že jsou autorská práva nepřevoditelná?

Děti, děti, kde vy to žijete….