Včera jsi mělo svůj další velký den. Hrálo jsi výroční představení pro pozvané diváky zaznamenávané Českou televizí. I když jsem nebyl u toho, jsem rád, že jsem mohl svou skromnou osminkou autorských práv přispět k tomu, aby se televizní záznam uskutečnil. Původně jsem si dokonce myslel, že Ti budu moct přilmo v Tobě slavnostně podepsat také autorskou licenci k provozování všech 15 divadelních her Járy Cimrmana, které uvádíš a ke kterým licenci dle zákona již delší dobu potřebuješ. Ale zase nám to nevyšlo…

Vím, mnozí činovníci v Tobě tvrdí, že jsem se o dílo autorů Smoljaka a Svěráka nijak nezasloužil, že jsem vlastně jen pouhopouhý dědic, co mu cosi spadlo do klína z nebe. Asi chtěli říct od táty z Českého nebe.

Především bych Ti ale rád s láskou připomenul, že my dva se vlastně známe celý život. Sotva mě maminka odtrhla od prsu, narodilo ses Ty, drahé Divadlo. Myslím, že my dva jsme vlastně něco jako bráchové.

Strávil jsem s Tebou řadu let především jako dítě, které odmala tleskalo jako o závod celému Tvému já a nejvíc svému tátovi (Tvému spoluzakladateli, spoluautorovi, herci a režisérovi), i když skoro ničemu nerozumělo. Později sice začalo chápat, v čem je ten vtip, ale zase se opakovaně zklamávalo při zjištění, že Jára Cimrman neexistuje, a to je prostě škoda, protože ho moc chtělo potkat. Všimni si, Divadlo, že už o nás obou mluvím ve středním rodu. My asi opravdu budeme bráchové!

Snad si ještě vzpomeneš, jak jsem v Tobě pracovalo ve věku mladého jankovitého stvoření. Bylo to na sklonku osmdesátých let, dělalo jsem v Tvých útrobách kulisáka. Dokonce jsme prožili revoluci, pamatuješ, jak jsme spolu stávkovali na Václaváku? Bylo jsem totiž současně student, kameraman (učeň Originálního videojournálu – toho si jistě pamatuješ, později natáčel jedny z prvních profizáznamů Tvých her) a také Tvůj člen. Pendloval jsem tehdy v listopadu 89 mezi Univerzitou Karlovou a střižnou Videojournálu, distribuoval v tu chvíli ještě protirežímní videokazety s Václavem Havlem (dnes má taky narozeniny) a večer šup – do Tebe! To bylo báječné, ani jsme nemuseli stavět kulisy, jenom se debatovalo s diváky na prázdném pódiu, jednou přišel i Zeman a už tehdy byl moc vtipný. A on to věděl, že je vtipný a dával všem najevo, že to ví, že je tuze vtipný a taky že moc dobře ví, že oni diváci vědí, jak je vtipný…

Jsem Ti vděčen, protože jsem na Tvých prkénkách směl i hrát, párkrát Jeskyňku v Cimrmanově hře Blaník nebo otráveného technika v Dobytí severního pólu, ano, toho, co neumí nebo spíš nechce spravit zaseklou oponu. A to jsem Ti ještě neřekl, že v Tobě vlastně účinkuji dodneška! I když jen ze zvukového záznamu. Hraji totiž na klavír v roli studenta lidové školy umění z Liptákova ve hře Posel z Liptákova. Nahrávka, kterou jsme pořídili s tátou na společné chalupě Smoljaků a Svěráků, je ještě ze 70. let, ale diváci se na té nejrozladěnější klávese G smějí pořád. Že párkrát zavrzala i včera večer?

Drahé Divadlo! Věřím, že jednoho dne se po letech zase sejdeme a budeme se všem peripetiím našeho společného osudu smát tak, jako se denně smějí stovky diváků v Tobě. O jednu věc bych Tě ale poprosil už teď. Po celé republice běhají desítky Tvých malých brášků. Říká se jim amatérské soubory a moc rády by byly trochu jako Ty. Inscenují totiž jen tak pro radost Cimrmanovy hry. Přimluv se, prosím, u agentur, zda by jim mohly odpustit ty vysoké poplatky a omezení počtu repríz. Vždyť tisíc korun za představení je pro soubor z malé vesničky zhruba tolik, kolik je 100 tisíc pro Tebe v Praze na Žižkově. A omezení na dvě nebo tři reprízy poté, co divadelní hru zkouší celý rok, mi připadá jako schválnost. Nebyla by lepší místo schválnosti naopak podpora? Nebo se snad bojíš konkurence ochotníků z Pojizeří?

Víc nežádám a doufám, že se snad brzy uvidíme při nějaké jiné slavnostní příležitosti a já Ti tu licenci konečně budu moct dát. Proč bych nedal? My dva jsme přece jako bráchové!

Všechno nej a nadále lom vaz,

Tvůj starší brácha Filip.